Články / Moon Crew

Moon Crew #24: Libor Staněk II.

Moon Crew #24: Libor Staněk II.

redakce | Články / Moon Crew | 03.08.2020

Pokračujeme v sérii profilů našich redaktorů, forografů a editorů, kterou jsme spustili v rámci oslav deseti let Full Moonu. Dnes je na řádě další pisatel, který se věnuje mimo jiné knížním recenzím. Libor Staněk II. propadl knížkám ještě jako dítě. Omámen tím, jak se slova pod perem poetů skládají ve verše, začal psát básně, a loni mu vyšla první sbírka Drolení. Pouhá slova mu ale občas nestačí, takže si vezme do ruky kytaru a začne hrát a zpívat – mohli jste ho registrovat v kapelách Sýček nebo Walden. Aktuálně dělá doktorát z české literatury, ve svých rodných Prachaticích organizuje festival Vivat Vila a taky přispívá do Full Moonu. O svém vztahu k přírodě nebo o českém undergroundu jsme se bavili v Moon Crew.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Seznámení s časákem proběhlo klasicky. Když jsem dospíval a začal se víc zajímat o hudbu, občas jsem si Full Moon koupil v trafice. Jestli jsem měl nějaký iniciační číslo, tak rozhodně to s titulní stranou Twin Peaks. Z těch nedávno vydaných se mi hodně líbilo číslo o Jacku Kerouacovi, kde byl parádní rozhovor s Josefem Rauvolfem.

Proč jsi začal psát pro Full Moon a kdy to bylo? Co píšeš nejradši?

Začal jsem psát před třemi lety. Oslovila mě tehdejší produkční Lucie Mihálová, která nám před tím bookovala koncerty. Já do té doby psal jen pro čistě literární časáky, jako je Host, Tvar nebo internetový portál iLiteratura.cz Byl jsem rád, že můžu svoje recenze trochu “rozvolnit” a nesvazovat je odborným slovníkem. Maxim mi navíc hned na začátku dal skvělý podmínky. Doteď si knížky vybírám sám, což je u jiných periodik docela výjimka.

Jak jsi vůbec začínal s psaním? Co přišlo dříve – články, nebo básně? Nebo možná próza?

Samozřejmě básně. Psal jsem je omámen lyrickým věkem už od mladistvých let. Povětšinou byly adresované slečnám, bez valného úspěchu. Na gymplu v Prachaticích jsem pak působil jako sporťák v tamějším deníku. Chodil jsem dělat rozhovory s trenérama a fotbalistama a spoustu si toho vymýšlel, protože trenéři a fotbalisti říkají pořád dokola ty samý věci. Kolikrát jsem si ty rozhovory dělal sám se sebou. Spokojený byly kupodivu obě strany.

Co jsi studoval, nebo pořád studuješ?

Jsem věčný student. V současné době jsem na doktorském studiu dějin novější české literatury, píšu disertačku se zaměřením na současnou českou poezii. Je to skvělý, protože se jedná o živej materiál, který mi občas přerůstá přes hlavu, ale o to je to pak vyhecovanější.

Nedávno jsi taky vydal svou první básnickou sbírku Drolení. Jaký je to pocit – mít vlastní knihu?

Osobně jsem z toho byl v rozpacích, přestože to byl splněný sen. Neuměl jsem ty pocity moc pojmenovat, ale před nedávnem jsem přečetl soubor esejů Anarchie a evidence od Miroslava Olšovského, který popisuje tu samou zkušenost. Ve zkratce říká, že to co je v literatuře důležité, není dílo, ale samotný proces psaní, který je vždycky živelný a nedá se jakkoliv uzávorkovat. Něco jako když dítě čůrá pod stromem, jak psal Witold Gombrowicz.

A co cizí poezie, čteš ji? Máš oblíbené básníky?

Čtu jí neustále, bez ní bych nemohl psát ani dýchat. Teď mi na stole leží hodně konceptuálních sbírek. Jmenovitě od Jiřího Valocha, Zdeňka Barborky, Ladislava Nováka. Největší básník je ale pro mě prozaik Roberto Bolaňo. Myslím, že už nikdy nepřečtu nic silnějšího než jeho román 2666.

Krom poezie se taky věnuješ hudbě. Co tě ponouklo k hudebnímu vyjádření?

S rodičema jsem od mala jezdil na koncerty. Doma i v autě nám pořád hrála hlavně česká alternativní muzika, rodiče nás tím se ségrou hodně ovlivnili. Taťka mi pak sám koupil v šestnácti kytaru a já začal hrát. Důležitý pro mě byl pobyt v Českých Budějovicích, kde působí label NAAB. Kluci mi zprostředkovali hromadu muziky a rozšířili obzory. Stejný vliv na mě měl ale i Martin Patras, který si mě vzal do kapely, když jsem byl ještě hodně mladý. V Prachaticích, odkud pocházím, byli Walden zjevení. Nikdy nezapomenu na první koncert pro šumavskou divočinu v Nahořanech.

Proč skončil Sýček? A co se děje u Walden?

Sýček neskončil, jen na chvíli zalezl do hnízda, aby nabral sílu. Je ale pravda, že chvíli to vypadalo, že už nikdy nevylítne. Byli jsme vyšťavený a kluci navíc založili Fotbal. V současnosti ale už s obměněnou sestavou připravujeme nový materiál a myslím, že na podzim bude Sýček schopen opět vystupovat. Moc se na živé vystoupení těším, básnický čtení jsou fajn, ale nikdy to není ten adrenalin jako při koncertě. S Walden vystupujeme dál, letošní léto máme celkem nabitý.

Obě kapely mají vztah k přírodě. Jaký to máš ty?

Kluci z Walden žijou na Šumavě, s přírodou jsou v každodenním vztahu. Podle mě ji nějak speciálně nereflektujou, prostě tam jsou, což je daleko důležitější. To se týká našeho bubeníka, který se živí jako sedlák. Martin Patras, zpěvák Walden, to vnímá trochu jinak, protože je původem z Prahy a před deseti lety se na Šumavu odstěhoval s celou rodinou. Čte hodně Garryho Snydera, Josefa Váchala, což se promítá i do jeho textů. Přírodu do sebe musel vsáknout jinou cestou. U Sýčka jsem vždycky zdůrazňoval, že nejsme environmentální kapela. Název nám dal básník Radek Štěpánek, který kapele posléze vysvětlil, že se jedná o nejohroženější druh ptactva na našem území. I z toho důvodu jsme na některých koncertech vybírali peníze na jeho záchranu. Spojili jsme se navíc s Martinem Šálkem z ornitologické společnosti, což je neskutečný srdcař, a udělali dvě benefice. Environmentální apel, který je možná schovaný v našem názvu, může svádět k tomu, že nás někdo považuje za ekology, nám jde ale vždycky především o hudbu samotnou. A jaký mám vztah k přírodě? Já se k ní dostal paradoxně přes poezii, protože teď hodně píšu o tzv. environmentálních básnících. Ale na rovinu říkám, že jsem spíš teoretik než praktik.

Na konci srpna proběhne festival Vivat Vila, na kterém se podílíš organizačně. Můžeš nám ho přiblížit?

Festival Vivat Vila děláme společně s mojí ségrou Barčou, která je předsedkyně spolku Živá vila. Chceme zabránit demolici významné funkcionalistické památky Kralovy vily v Prachaticích. Na její počest jsme poslední srpnový víkend připravili dvoudenní festival s nabitým line-upem. Přijedou Kalle, Please the trees, B4, Dingo, Kaplan Bros, Sinks... Hlavní program se odehraje v unikátních prostorách vily, respektive na její přilehlé zahradě. V rámci festivalu je pro diváky připraven i doprovodný program, v němž vystoupí například spisovatelé Jiří Hájíček, Ondřej Štindl nebo básník Jan Těsnohlídek ml. Se spolkem chceme oživit i jinak naše dost umírající město. I z tohoto důvodu se festival na sobotní dopoledne symbolicky přesune do samotného centra Prachatic. Svou aktivitou chceme upozornit na hodnoty cenné funkcionalistické vily, ale taky otevřít diskuzi o využívání veřejného prostoru v Prachaticích a založit tradici multižánrového festivalu, který si naše město zaslouží.

Jaký byl tvůj největší zážitek posledního roku?

Opětovné získání vily před pár dny. My jsme náš festival chtěli původně uspořádat na úplně jiném místě, stále nemůžu uvěřit tomu, že po čtyřech letech tvrdého boje s radnicí máme funkcionalistickou vilu zpátky. Ségra si to ale odmakala. Dostala se kvůli tomu do zastupitelstva a rozvrátila starý struktury tzv. zevnitř.

V publicistice se hodně věnuješ českému undergoundu, co tě na něm zajímá? Existuje ještě dnes underground?

To jsem si ani neuvědomil, ale asi máš pravdu. Určitě to bude tím, že jsem na českém undergroundu vyrostl. Já v pubertě neposlouchal Nirvanu nebo The Beatles, ale Plastiky, DG 307, Vlastu Třešňáka a Psí vojáky. K undergroundu mám ale takový rozporuplný vztah. Vlastně se proti němu snažím pořád jaksi vymezovat, jenže vždycky se vrátíš tam, odkud jsi vyšel. Třeba teď na jaře jsem si po dlouhé době pustil desku Pašijové hry velikonoční od PPU a byl z toho zase úplně hotový. Moc lepších věcí v naší hudbě není. A underground existuje, za to dám ruku do ohně. Pro někoho to sice může být nicneříkající škatulka, pro jiné zase společensko-kulturní fenomén, pro mě to znamená - a teď se omlouvám za takový vznešený sousloví - stav ducha.

Jeden z velkých článků, které jsi napsal do Full Moonu, se věnoval textům současných českých skupin. Vzbudilo to hodně zájmu, překvapilo tě to? Pořád cítíš ten rozdíl mezi texty pražských kapel a těch z menších měst?

To už je dávno a moc si na ten článek nepamatuju. Vím, že jsem byl nazván inkvizitorem současných českých textů, ale když se v naší bublině neplácáme po zádech, vždycky je problém. Tak to bylo, je a bude. A je to samozřejmě v pořádku, nemám s tím problém. Já ale nechtěl, aby článek primárně vyzněl tak, že pražské kytarovky jsou oproti těm na periferii horší nebo lepší. Třeba pražská kapela Dingo má skvělý texty. Já spíš upozorňoval na formální výstavbu textů, která byla u některých kapel nápadně podobná. To, že patřili do jedný lokality, je věc podružná.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Všichni přede mnou popřáli časopisu spoustu krásných věcí. Já asi nic originálního nevymyslím. Tak bych mu chtěl aspoň poděkovat za to, že je. To bohatě stačí.

Info

Vivat vila
28.-30. 8. Živá vila, Prachatice
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Moon Crew #41: Jiří akka Emaq

redakce 30.11.2020

Severní Čechy, židovské anekdoty, Písně z měsíce. Naše teplická spojka Jiří Šimon akka Emaq v dalším Moon Crew.

Moon Crew #40: Sabina Coufalová

redakce 23.11.2020

Björk na Primaveře. Hromadný průjem v Banátu. Nejvíc lásky na Okolojelese. Neboli nejsilnější festivalové zážitky a oblíbené destinace Sabiny Coufalové.

Moon Crew #39: Jakub Koumar

redakce 16.11.2020

Ačkoli se Jakub Koumar živí fotografií, do Full Moonu už osm let přispívá texty. Moon crew o Jihlavě, hudbě a flákání na fildě.

Moon Crew #38: Dominik Polívka

redakce 09.11.2020

Hudební recenzent, fanoušek posthardcoru, specialista v oblasti firemního vzdělávání a člen Full Moon posádky (i kapely). Dominik Polívka odpovídal na otázky v Moon Crew.

Moon Crew #37: Marek Kolařík

redakce 02.11.2020

Marek Kolařík třetím rokem zásobuje naše stránky fotografiemi lokálních akcí a kapel. O náročné práci, důležitosti momentek a pozoruhodných knihách vyprávěl v Moon Crew.

Moon Crew #36: Veronika Kubanková

redakce 26.10.2020

Veronika píše pro Full Moon už devět let. Svou pestrou osobnost nám poodhalila v novém Moon Crew.

Moon Crew #34: Veronika Havlová

redakce 12.10.2020

Veronika Havlová se léta věnuje filmové publicistice a překládá z holandštiny. V Moon Crew o skvělých režisérech, filmových adaptacích, brněnských lokalitách a Nizozemsku.

Moon Crew #33: Davo Krstič

redakce 05.10.2020

Znalec dramatických umění Davo Krstič v Moon Crew sdělil, proč miluje devadesátky, čemu učí studenty žurnalistiky v Olomouci a kam zajít na nejlepší marinovaná žebra.

Moon Crew #32: Jan Starý

redakce 28.09.2020

Jan Starý nevidí jen bílou a černou: zajímají ho průniky, odstíny, souvislosti. Ve Full Moonu pokrývá invenční hudbu, působí v promotérské skupině Jednota.

Moon Crew #31: Barka Fabiánová

redakce 21.09.2020

Barka Fabiánová je holka z Nuslí se Slezskem v srdci. Píše reporty, dělá knihovničinu a ráda fotí. Potkáte ji na každém Respect festivalu.