Moon Crew #7: Veronika Miksová

Seriál Moon Crew vás i nadále seznamuje s početnou redakcí Full Moonu a přináší příběhy jednotlivých členů. Dnes se dozvíte něco o naší dlouholeté autorce Veronice Miksové.

Veronika vystudovala v Praze, ale hluboko v srdci má Vysočinu, kde strávila v malé vesničce u babi a dědy dobrodružné dětství pod nebem plným hvězd. Láska k přírodě jí zůstala: pracuje v lesní školce, kam chodí i její šestiletý syn, a do Prahy se vydává především za hudbou. O té samozřejmě píše do Full Moonu, a to už sakra dlouho. V Moon Crew pověděla o tom nejdůležitějším ve vztahu matka – dítě a o tom, jak ji inspirovala zakladatelka Full Moonu Apačka.

Kdy a jak ses seznámila s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Těsně po výšce, v čase lehké depky, nejistoty z budoucnosti a hledání práce. Narazila jsem na něj na koncertě, tuším, a protože hudbou jsem vášnivě žila už od puberty, napadlo mě ozvat se Apačce, že bych něco zkusila napsat. Mým prvním textem byl profil Leeho Hazlewooda, ke kterému jsem se dostala díky obskurnímu setkání s Brunem Ferrarim z Vanessy. Ani nevím, kde jsem na to sebrala odvahu, předtím jsem nikam nepsala. Jen pár nesmyslů o módě na různé blogy. Díky Apaččině podpoře jsem uvěřila, že by to mohlo jít. Co si pamatuju, bylo to na podzim roku 2011, těsně po opravných státnicích.

Píšeš i něco jiného než texty pro Full Moon? Publicistiku, básně, písně, deníček?

Nákupní seznamy a seznamy dětí ve školce! V minulosti jsem napsala pár textů pro Literární noviny a profil Marianne Faithfull do jednoho dámského časopisu. Jenže tam sice dostaneš slušně zaplaceno, ale psaní musíš výrazně přizpůsobit cílové skupině, což mě nebaví. Jo a pak ještě pod vlivem pobytu na oddělení šestinedělí jsem napsala článek Lesk a bída českých porodnic pro MY89, což byla lifestylová sekce internetového deníku Neovlivni.cz. Sebrala jsem tehdy nejen své, ale mnohé další tristní zkušenosti kamarádek-rodiček, tak palčivé téma to pro mě tehdy bylo. Lákalo by mě napsat dětskou knížku, možná ji i ilustrovat. Občas mě někdo ponouká, abych zkusila něco delšího, ale nesebrala jsem zatím odvahu.

O čem by ta knížka byla?

První by asi byla o chybách, o omylnosti člověka a selhání… O tom, že to patří k lidskosti ve všech obdobích života a nikdy není pozdě na nápravu. Přijde mi, že děti se dnes vychovávají strachem a pak se bojí dělat chyby. Pořád se o ně jako rodiče bojíme, místo abychom jim dali svobodu, důvěru a zodpovědnost odpovídající jejich věku. I proto pracuju v lesní školce, kde si děti to, co zvládnou, musí udělat sami.

Je práce s dětmi unavující, nebo nabíjející? Jak jsi k ní přišla?

Jednoznačně nabíjející. I když nebudu zase lakovat, že když na tebe mluví šestnáct dětí najednou, tak ti občas nehrabe. Pozici v lesní školce jsem našla vlastně díky synovi. Hledala jsem tvořivou práci, kterou nebudu vnímat tolik jako práci, ale spíš jako součást svého života. Chtěla jsem být hodně venku, abych mohla sledovat ubíhající rok v přírodě, cítit se svobodně a zároveň moct v klidu vyzvednout své dítě a strávit s ním zbytek odpoledne.

Tvému synovi Kubovi je šest. Na co si dáváš největší pozor jako matka?

To je sakra těžká otázka a komplexní odpověď by byla na esej. Ale v podstatě se snažím řídit heslem “spokojená matka - spokojené dítě”. Zažil se mnou už pár veletočů a věcí, na které nejsem pyšná. S jeho tatínkem nežiju, oni se ale vídají a mají hezký vztah. Poslední rok mi přinesl asi tři zásadní zjištění. První je, že popíráním svých niterných tužeb v dobrém úmyslu vyhovět všem a nezranit je vede do slepé uličky. Druhé je, že vám dítě jednou odejde, proto se nebojte nežít jen pro ně. A pak taky že nikdy není pozdě připustit si, že jste romantická duše a k vašemu rokenrolu možná patří i svatba a dítě s někým, koho opravdu milujete.

Jak by vypadal hudební jídelníček uvědomělé matky, co by mělo hrát po ránu, co v poledne a co večer?

Eh. Uvědomělá matka, to asi nikdy nebudu. Kuba ještě nemá vyhraněný vkus, logicky, a já mu nic netlačím. Ani by se jako Kozoroh nedal. Jednu dobu usínal u Shilpy Ray a říkal jí „Šilpička“. Ve třech si zas ujížděl na písni Woman od bláznivého art-punkového dua The Garden a na lo-fi bohovi Květoslavu Dolejším, což je totální úlet, za který děkuji Martinovi Patrasovi z Walden. Když vaše dítě pankuje na text „Kocourek už sviští do světa hledat štěstí, daleko se nedostal, pod kolama náklaďáku zhasínal, velkou váhou rozmačkán“, je to radost. Útlocitnost není na místě.

Pracuješ v lesní školce, bydlíš mimo Prahu, zároveň si ale neodpustíš návštěvy koncertů. Potřebuješ k životu obojí?

Jednoznačně. Koncerty a fesťáky mám už tedy s věkem raději menší, kde potkáš přátele, známé i nové lidi a obohatíš se nejen hudebně.

Kdyby sis musela vybrat, bylo by to město, nebo venkov? Nebo les?

Jsem Váha. Vybírání z duše nenávidím a potřebuji vyváženost. Takže od všeho kousek. S děckem radši les a bez děcka pak frnk do města.

Přispíváš do Full Moonu už docela dlouho. Co je pro tebe Full Moon především? Vybavíš si nějakou zajímavou příhodu, výraznou vzpomínku?

Full Moon je tak podivná a různorodá sebranka lidí, že si mezi nimi musíš připadat dobře. K řadě vzácných přátelství jsem přišla právě zde. Mrzí mě, že jsem nestihla říct Apačce, jak zásadně mě nasměroval její povzbuzující e-mail k mému prvnímu textu. Vzpomínek je hromada. Třeba jak mě v době největších rozchodových sraček nakopl rozhovor s Neilem Hannonem z Divine Comedy nebo jak jsem si splnila sen telefonickým rozhovorem s Father John Mistym. Ten jsem vedla z obýváku mojí mamky, dvakrát mi to do Kalifornie vypadlo a nahrálo se to celé tak, že jsem rozhovor přepisovala snad dvacet hodin a luštila každé třetí slovo, ale tyhle věci nezapomeneš. A když ti povím, že na základě textu může vyklíčit láska, budeš mi věřit? Full Moonu vděčím za to, kde teď jsem. Mnohem víc sama sebou, sama v sobě.

To je krásné. Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Aspoň dalších deset let existence, více ženských pisatelek a víc financí, které by umožnily autorům růst a zdokonalovat se.