Moonrise Kingdom: Kdo si nevyčistil ešus, nesmí do kina...

Až vyjde měsíc, ocitnete se v království Wese Andersona. Najednou je vám zase dvanáct, prosluněné dětství mizí v nenávratnu, končí prázdniny a na obzoru se sbírají mraky. Přichází něco nového a neznámého, budoucnost, co bude vzrušující jak zelené oční stíny holky ze sousedství, ale taky krutá jak nasraný skaut se sekerkou. Bojíte se toho, co přijde, ale zpátky byste se nevrátili ani za nic...

Miláček kritiků i hipsterů Anderson ve svém posledním snímku opět překonal sám sebe. Natočil film, který jednou budete rádi pouštět vnoučatům. Moonrise Kingdom (Až vyjde měsíc) ostatně působí jako zaprášené obrázkové leporelo, které jste našli na půdě u babičky a teď si ho prohlížíte za zvuku praskajícího vinylu od Supraphonu.

Je konec léta 1965 a na malém ospalém ostrůvku u pobřeží Nové Anglie propuká panika. Ze skautského tábora vzal roha dvanáctiletý obrýlený podivín Sam (Jared Gilman) a upjatému právnickému páru Bishopových (Bill Murray a Frances McDormand) zase zmizela problémová dcera Suzy (Kara Hayward). Zatímco se zamilovaná dvojice outsiderů vydává na naivní cestu za svobodou, k ostrovu se blíží bouře století a taky letadlo s paní ze sociálky (Tilda Swinton), která má sirotka Sama odvézt na převýchovu do děcáku.

Brzy se ukáže, že těmi nejrozumnějšími lidmi jsou tu Sam a Suzy. Dospělí obyvatelé ostrova se chovají jako nezvládnutí haranti. Vedoucí skautského tábora Ward (Edward Norton) je neschopný učitel matematiky vyžívající se v kontrolách latrín a uniforem, Suzin slabošský otec se topí v sebelítosti a jeho žena má poměr s místním policajtem (Bruce Willis). Zato Suzy má už ve dvanácti ledovou sebejistotu a pohled, co podlamuje kolena. Na útěk z domu si nezapomene vzít kufr knih, kočku a gramofon s poslední deskou od Françoise Hardy. Sam je zvyklý na život mezi idioty a dokáže se o sebe postarat jako málokdo. Holden Caulfield v pohorkách a mývalí čepici. Když zamžourá přes tlusté brýle, Woody Allen si brečí na rameni s Johnnym Deppem.

Blížící se bouře je symbolem neodvratného přechodu do dospělosti, ale také začínající generační vzpoury 60. let. Suzy se neustále kouká do budoucnosti dalekohledem, Sam utíká ze skautského oddílu, který svými nesmyslnými rituály přesně vystihuje zahnívající hodnoty středostavovské Ameriky. Staří si na život jen hrají, mladí ho opravdu žijí. A na konkrétní době vlastně ani nezáleží, protože Andersonův rok 1965 by se mohl odehrávat kdykoliv. Stačí, když to bude „kdysi“.

Moonrise Kingdom je perfektně zinscenovaná divadelní hra na scéně vymezené ostrovem a časem určeným blížícím se hurikánem, do detailů promyšlený živý obraz – kamera zabírá postavy jako v domečku pro panenky a dává nám jasně najevo, že tohle není realita, ale snový svět s trochu jinými pravidly. K divadlu odkazuje i scéna seznámení Sama a Suzy při operním představení v místním kostele a jen co se ponoříme do děje, vkráčí na plátno vypravěč (místní pošuk v podání Boba Balabana) a přímo do objektivu vyklopí, co se stane za chvíli. Za dokonalé středové kompozice záběrů by se nestyděl ani Kubrick, ostatně i neustálý hudební podkres připomíná hypnotické tempo Barryho Lyndona. Tuhle prázdninovou historku si můžeme prohlížet ze všech stran jako broušený diamant a vždycky narazíme jen na dokonalé sladění hudby a obrazu ve žlutozelených odstínech léta a vybledlého polaroidu.

Wes Anderson je žánrem sám o sobě a stejně jako jeho předchozí filmy (např. Rushmore, Darjeeling Limited, Life Aquatic nebo Fantastic Mr. Fox) i Moonrise Kingdom míchá prvky komedie s tragickými podtóny a všudypřítomnou melancholií. Moc opravdové pro děti, moc pohádkové pro dospělé. Ideální pro ty, co nikdy nezapadali do žádné z těchhle umělých kategorií, stejně jako Andersonovi hrdinové. Žádní zuřiví rebelové, spíš snílci a podivíni, co se vymykají průměru. Vědí, že je nakonec dostane tvrdá realita, ale stejně táboří v osamělé zátoce a budují si alespoň na chvíli svět jen pro sebe. Takový, jaký najdeme většinou už jen ve vzpomínkách na dětství. A nebo ve filmech Wese Andersona.