Články / Rozhovory

Most do ráje (Takaakira „Taka“ Goto, Mono)

Most do ráje (Takaakira „Taka“ Goto, Mono)

Vašek Kokeš | Články / Rozhovory | 20.10.2016

Japonská skupina Mono patří k otcům zakladatelům tvrdých kytarových „postžánrů“. A díky tomu, že letos slaví sedmnácté výročí od založení, můžeme nahlédnout celý její vývoj. Od intuitivních začátků přes experimenty s noisem, dronem až po příklon ke klasické kompozici. Mohlo by se zdát, že Mono jsou jednou z mnoha žánrových kapel, ale při chronologickém srovnání dat vydání jednotlivých alb se ukazuje, že byli vždy na špici a žánr utvářeli, místo toho aby mu byli poplatní. Pomyslný kruh uzavřeli albem Requiem for Hell, které působí dřevním dojmem, jako záměrný návrat ke kořenům. Zároveň však odráží zkušenosti, jež kapela za dobu své existence nasbírala. Jak chápou Mono žánr a svou pozici v něm? Jak se vyvíjel a jaké jsou jeho současné trendy? Jsou post žánry mrtvé nebo pootevřely i dveře, do kterých stále ještě nikdo nevstoupil? A co přijde dál? Odpovídal Takaakira „Taka“ Goto.

Právě jste vydali Requiem for Hell. Znamená to pro vás konec jedné epizody nebo proces vzniku hudby pokračuje tím, že skladby hrajete naživo?
Když jsem tohle album skládal, tak jsem nepřemýšlel o tom, co musím nebo mám udělat. Zkrátka jsem psal a psal tak, jak mě unášel proud inspirace. Když jsem dopsal jednotlivé skladby, ani jsem neuvažoval, jestli je vydáme nebo ne. Tentokrát tu nebyl žádný zbytečný tlak, a proto jsem mohl psát úplně svobodně a pořádně si to užít. Také jsem si nenastavil žádná pravidla, ani nevytyčil směřování, skládal jsem kdekoliv a kdykoliv jsem chtěl. Když jsem pak dopsal základy alba, dostala se ke mně Dantova Božská komedie. Poté, co jsem knížku dočetl, jsem měl pocit, jako by se mi najednou otevřely všechny brány dokořán. Všechny dílky se zničehonic poskládaly dohromady a vytvořily zcela nový svět. Ten příběh mě mimořádně fascinoval – cesta skrze posmrtný život. A porozuměl jsem osvícení duše skrz peklo, očistec a nebe. Navíc mě uchvátila řemeslná stránka knihy, to, že jde o poezii psanou z lásky k jedné ženě. Sám se snažím žít svůj každodenní život s vědomím, že máme jen omezené množství času. To, co si můžeš vzít s sebou po smrti, jsou jen pozitivní vzpomínky, nikoli pozice nebo sláva. Paměť a vzpomínky jsou to skutečné bohatství, které tu vždy bude, dodá ti sílu a ukáže, kam se vydat dál.

V poslední době se objevuje parafráze populárního „punk is dead“, která zní „postrock is dead“. Je to pravda?
Myslím, že punkem dneška je hip hop. Punk je jen vyprázdněný styl, často spíše vtip. Mně je osobně jedno, jestli je postrock mrtvý, nikdy mě to nezajímalo. Když jsme před lety začínali jako kapela, nic jako postrock neexistovalo. Sledovali jsme svojí cestu instrumentální kapely a naše umění.

Na poli postrocku nebo postmetalu se objevilo mnoho nových tendencí. Vlivy elektroniky, příklon ke klasické hudbě... Ale vaše nejnovější album se zdá být retrospektivní, vrací se ke kořenům. Je tady ještě co objevovat nebo jste se snažili udělat co nejlepší žánrovou věc bez větších inovací?
Snažili jsme se, aby Requiem for Hell znělo jako album kapely, která spolu hraje sedmnáct let. Chtěli jsme docílit něčeho jednoduchého, organického, bez postradatelných serepetiček. Aby zůstala čistá chemie, která mezi čtyřmi členy na jejich deváté desce funguje. Byl to náš pokus fungovat trochu jako Led Zeppelin.

V jednom z rozhovorů jsi zmínil, že hudba musí překračovat žánry, aby byla smysluplná.
Myslím, že jakékoliv umění, včetně hudby, překračuje bariéry jazyků, kultur a náboženství. Stejně jako filosofie a ideologie. Právě opakujeme cyklus destrukce a konstrukce, věci, které by se měly změnit, se nemění. Právě jsme oslavili naše sedmnácté výročí, ale nechceme měknout, chceme být naopak vyhraněnější.

VZOR? BEETHOVEN

Kudy podle tebe vede cesta k posunu? A mění vaše japonské kořeny způsob, jakým přistupujete k vývoji?
Nemá cenu se snažit být jiný jen proto, abys byl jiný. My se třeba nikdy nezměnili tak, abychom byli prodejně úspěšnější. Zaměřujeme se na vyobrazení něčeho, co je poctivé a čisté a co vychází z nás. Od svého japonského dědictví jsem se oprostil už na albu For My Parents. Takže si nemyslím, že už mě nadále jakkoliv ovlivňuje. Vůbec o tom nepřemýšlím. Samozřejmě jsme Japonci, ale chceme za sebou nechat umění, které bude globální a které může ovlivnit kohokoliv, kdo cestuje po světě.

Na poslední nahrávce jste pracovali s rozsáhlou orchestrací. Bylo to z lásky ke zvuku nástrojů nebo jste chtěli experimentovat s klasickou kompozicí? Kdo je pro vás největším vzorem v klasické hudbě?
Z nějakého důvodu byly zvuky těch nástrojů v mé hlavě. Klasická hudba je velmi duchovní. A vzorem je jednoznačně Beethoven. Jeho hudba zní, jako kdyby se snažil postavit most mezi naším světem a rájem. Je to pro mě podobný pocit, jako kdybych byl impresionistou nebo žil v období romantismu.


Japonská klasická hudba a autoři jako Takaši Jošimacu nebo Maki Išii jsou v Evropě stále populárnější. Můžete doporučit další skladatele? Ovlivňuje vás i současná klasická hudba nebo jen ta stará?
Vůbec nevím. Ale velmi se mi líbil soundtrack k filmům Babel a Revenant od Rjúčiho Sakamota. Jsou úžasné.

Když už jsi zmínil soundtracky, tak mě napadá, že máte bohaté zkušenosti se spoluprací s významnými hudebními osobnostmi jako John Zorn nebo Steve Albini. Můžeme v budoucnu očekávat třeba spolupráci na soundtracku?
Cítíme se ohromně poctěni, že jsme mohli na tak vysoké úrovni skládat hudbu s takovými producenty a našimi hrdiny. Velmi by mě potěšilo, kdybychom mohli spolupracovat například s Danielem Lanoisem, Brianem Enem, Eddiem Kramerem anebo Enniem Morriconem.

Vnímáš vaši hudbu jako odraz života nebo jako umění, které existuje samo o sobě?
Dostáváme hodně zpráv od fanoušků, kteří píší, jak je naše hudba zachránila, pomohla přežít náročné období a tyhle zprávy nám dělají radost. Protože jsme mohli trochu pomoct z hloubi našich srdcí.

Zajímá mě to také proto, že se hodně hovořilo o soundtracku, který vytvořili 65daysofstatic pro hru No Man’s Sky. Co si myslíš o propojování hudby a her? Jde stále o hudbu?
S hrami se to má stejně jako s filmy. Je jich kolem tolik, že se dá jen těžko soudit. Co se týče nás, nemyslím si, že kdy napíšeme doprovod, který by byl tak silný, aby přesáhl hru samotnou. Na druhou stranu, pokud si sedneme s autorem hry, myslím, že může vzniknout něco nádherného.

Kam až může propojení těchto žánrů dojít? Už se objevilo pár multimediálních projektů, které staví hru a hudbu na stejnou úroveň. Je to cesta, jak dostat hudbu progresivních kapel do širšího povědomí?
Letos jsme spolupracovali s francouzským umělcem Nicolasem Buffem. Šlo o soundtrack ke hře na základě ilustrované knihy Poliphilův sen z roku 1499, která zachycuje italskou renesanci. Je to příběh Poliphila, který hledá svou lásku Polii a setkává se s podivnými tvory a vílami. Myslím, že se nám projekt velmi povedl, a rád se o něj podělím, s kolika lidmi jen budu moci.

Info

Mono (jp)
28. 10. 2016 19:00
Palác Akropolis, Praha

www.facebook.com/events/135885666858290
www.monoofjapan.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Tomáš Kadlec (Eternia): Aktuální podpora rozhodne, který místa přežijou a který padnou

su, Jarmo Diehl 29.09.2020

Půdní prostor Eternia, slouží kapelám i skejťákům čtvrým rokem. Narozeninová oslava bude chtě nechtě spojená s benefitem na provoz, jelikož má celý prostor nyní výrazně omezené fungování.

Michael Gira (Swans): Nebyť karikatúra

Lucia Banáková 23.09.2020

Michael Gira má bohatý životopis, začína zložitým detstvom, nie každému sa podarí osláviť šestnáste narodeniny vo väzení za predaj hašišu v Jeruzaleme. Rozhovor.

Deset lásek ze Žižkova: Pavel Karous

redakce 19.09.2020

Deset tipů na to, čeho si při příští návštěvě všimnout, kam zajít na pivo a kde si zanadávat na necitlivou výstavbu od autora projektu Vetřelci a volavky.

Vstupní prohlídka: Sketchbook Quartet

redakce 15.09.2020

Sketchbook Quartet je vídeňský jazzový kvartet, jehož členové sdílí svěží pohled na hudební improvizaci a kreativitu. Jaké další indicie nám dali?

Moon Crew #30: Matěj Krč

redakce 14.09.2020

Brno meets Praha, hardcore straight edge meets ořechovka. Jubilejní díl Moon Crew odhaluje našeho letitého fotografa Matěje Krče.

Colin H. van Eeckhout (Amenra): Nikto si v poslednej dobe nesiahol na dno

Lucia Banáková 13.09.2020

Za dvadsať rokov existencie toho Amenra stihli pomerne dosť, vydali šesť albumov z cyklu Mass, založili kolektív spriatelených projektov a tak trochu i vlastné náboženstvo.

Pořadatelská: Martin Režný (Hlukovæ mysteria)

redakce 09.09.2020

Můžete ho znát jako organizátora, ale i hudebníka, preferuje hraní v improvizačních kolektivech, u Korobushka records vydává pod nickem Sakkikangas.

Pořadatelská: Antonín Kocábek (Kaštan – scéna Unijazzu)

redakce 08.09.2020

V Pořadatelské zve Tonda na řadu koncertů, které v Kaštanu proběhnou a samozřejmě taky na UniMoon!

Jiří Jirák (Indican): Je to o spolupráci kultur, ras a principů

Vojta Chmelík 05.09.2020

Jak se v Indican setkávají různé kulturní a hudební vlivy a jak pracuje s mystikou a intuicí? A jaké mají Indican cíle?

Petr Vyšohlíd (Meat-House Chicago I.R.A.): Nával invence se nedal zvládat aneb osudový střet hardcoreu s popartem

prof. Neutrino 03.09.2020

Při setkání na jedné královéhradecké pivní zahrádce jsme potkali Petra Vyšohlída - frontmana kultovní hardcoreové formace devadesátých let Meat-House Chicago I.R.A.