Články / Reporty

Mudhoney – dodnes toho lituju

Mudhoney – dodnes toho lituju

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 02.06.2013

V rámci letošního roku, který je ve znamení dávání druhých šancí čemukoliv a komukoliv, jsem se rozhodla, že na Mudhoney zajdu ještě jednou. Bylo to v roce 2009, co jsem je viděla poprvé, a i když riskuju ukřižování a ztrátu poloviny přátel, tenkrát mě ten koncert moc nebavil. Když to zas nevyjde, aspoň bude večírek, protože pořadatelé ze Scrape Sound touhle akcí slavili dvacet let existence. Nebylo co ztratit.

Na grungi jsem nevyrůstala a dodnes toho lituju. Co jsem si nestihla odbrečet a oddepkovat v pubertě, doháním teď. A ano, myslím tím Nirvanu a Kurta Cobaina. To je totiž to první, co se každému vybaví při slovech grunge, hnusný počasí v Seattlu, deprese, kostkovaný košile a hlavně a zásadně neskutečné šílenství kytar, které vám tak trochu rvou srdce z těla. Že to ale taky může být i o trošku jiné náladě, přičemž výsledek je stejný, dokázal právě pražský koncert Mudhoney.

Předskakovaly jim kapely dvě. Treatment jsem klasicky hystericky nestíhala, Gnu už ano a díky bohům za to, neb mě zahřálo na duši vědomí, že někdo v Čechách hraje a umí hrát takovouhle hudbu. Bylo to drsnější, než by asi někteří fanoušci Mudhoney čekali, ale rockové buňky to rozechvělo dokonale.

Nevím, jestli to bylo právě dokonalou předehrou nebo faktem, že poslední dobou jsem moc často koukala na seriál Californication, který je o sexu, drogách a rock’n’rollu, ale koncert Mudhoney byl zjevením. První písní Slipping Away, která je jen tak mimochodem geniální, odstartovali skoro dvouhodinové vystoupení, u nichž jste neměli šanci se nadechnout. Ani jedna pomalejší píseň, ani jedna pauza, aby měl člověk čas vyvolat si své osobní démony bolesti, přičemž hudba a texty Mudhoney nejsou zrovna procházkou růžovou zahradou. Nic veselého a skočného. Jelikož si ale jako první ve své době uvědomili, že nechtějí skončit s prostřelenou hlavou, vyřvávají své pocity s tou největší možnou energií a hlukem. Stačí se jen chvíli dívat na bubeníka Dana Peterse, který vypadá, že každou chvíli bicí zničí, a pochopíte, že někdy je zdravější se pořádně nasrat.

Zpočátku hráli především písně z nového alba Vanishinig Point, které publikum vítalo stejně nadšeně jako starší kousky. Nejsilnějším zážitkem byla Sweet Young Thing Ain’t Sweet No More. Zařezávala se hluboko do morku kostí a já se modlila, aby nikdy neskončila. Extáze přišla u srdcovky Touch Me I’m Sick. Mark Arm šíleně řvoucí text: I feel bad, and I’ve felt worse, I’m creep , yeah I’m a jerk, come on touch me, I’m sick, I won’t live long, and I’m full of rot, gonna give you – girl – everything you go, by mě dlouho přesvědčovat nemusel.

Co rozhodně na koncertě Mudhoney nechybělo, byla nesmírně pozitivní atmosféra, která se málokdy vidí a hlavně cítí. Normálně by mě přecpaný a upocený Lucerna Music Bar dost štval, ve středu jsem ale měla pocit, že jsem mezi svými, skoro jako kdybych se tam s každým kamarádila, včetně kapely. Takovéhle fanouškovské vibrace podle mě na hip hopu nebo na rapu nezažijete. A sólové kvílení Turnerovy kytary mě občas přimělo k myšlence, jestli by se některé zvuky nedaly považovat za drogu, za trip, který vás bere do jiných dimenzí.

Byla to jízda. Možná ke konci už trošku vyčerpávající, ale na druhou stranu, když to zvládnou oni... Nejsou už nejmladší, i když sedmdesát jim, jak podotkl jeden můj kamarád poté, co jsem mu řekla, že jdu na koncert zakladatelů grunge, není – a nikdy nebude!

Info

Mudhoney (usa) + The Treatmen (aus) + Gnu
29. 5. 2013, Lucerna Music Bar, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Sub Focus – kdo chodí na starý djs?

Vadim Petrov 19.01.2020

Sub Focus nastoupí, potřese Bifidovi rukou a vypálí Rock It v double dropu s Take You Higher od Wilkinsona, synergické double dropy padají jeden za druhým téměř bez ustání.

Povolený sentiment na Balkáně (Božo Vrećo)

Ana Fligić 31.12.2019

Typické dlouhé vlasy, dramatický make-up, plnovous, elegantní, nejčastěji vlastnoručně navržené šaty, vysoké podpatky. Sevdah v Bělehradu.

Něco mezi (J.I.D)

Daniel Nádler 23.12.2019

Nevím, jestli zrovna tahle situace mu dodala kuráž nebo co se v něm zlomilo, ale pak bylo všechno jinak.

Náboženství: Island (Árstíðir)

Aneta Kohoutová 16.12.2019

Celým večerem se nese velký důraz na kořeny a pospolitost, chvílemi se v téhle situaci cítím trochu stísněně jako na sektářském kázání, do poznámek si píšu - guru feeling.

Bert & Friends jsou SUPR

Andrea Bodnárová 14.12.2019

Bezčasá benzinka se zjevuje v neonové záři a v místnosti nad ní jsou plyšová chlupatá křesla a misky s tutti frutti žvýkačkami.

Nikdy nejste doopravdy sami (Planes Mistaken for Stars)

Lukáš Grygar 12.12.2019

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Viktor Palák 10.12.2019

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Jakub Koumar 09.12.2019

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.

Více lidskosti (Holly Herndon)

Natálie Zehnalová 09.12.2019

Sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti.

Pestré farby neo-soulu (Jordan Mackampa)

Jonáš Sudakov 08.12.2019

V obyčajnom šedom svetri a s drobnou zimnou čiapkou sa podobá na Marvina Gayea nielen vizuálne, ale v jeho tvorbe je počuť aj dušu tejto legendy.