Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 02.06.2013
V rámci letošního roku, který je ve znamení dávání druhých šancí čemukoliv a komukoliv, jsem se rozhodla, že na Mudhoney zajdu ještě jednou. Bylo to v roce 2009, co jsem je viděla poprvé, a i když riskuju ukřižování a ztrátu poloviny přátel, tenkrát mě ten koncert moc nebavil. Když to zas nevyjde, aspoň bude večírek, protože pořadatelé ze Scrape Sound touhle akcí slavili dvacet let existence. Nebylo co ztratit.
Na grungi jsem nevyrůstala a dodnes toho lituju. Co jsem si nestihla odbrečet a oddepkovat v pubertě, doháním teď. A ano, myslím tím Nirvanu a Kurta Cobaina. To je totiž to první, co se každému vybaví při slovech grunge, hnusný počasí v Seattlu, deprese, kostkovaný košile a hlavně a zásadně neskutečné šílenství kytar, které vám tak trochu rvou srdce z těla. Že to ale taky může být i o trošku jiné náladě, přičemž výsledek je stejný, dokázal právě pražský koncert Mudhoney.
Předskakovaly jim kapely dvě. Treatment jsem klasicky hystericky nestíhala, Gnu už ano a díky bohům za to, neb mě zahřálo na duši vědomí, že někdo v Čechách hraje a umí hrát takovouhle hudbu. Bylo to drsnější, než by asi někteří fanoušci Mudhoney čekali, ale rockové buňky to rozechvělo dokonale.
Nevím, jestli to bylo právě dokonalou předehrou nebo faktem, že poslední dobou jsem moc často koukala na seriál Californication, který je o sexu, drogách a rock’n’rollu, ale koncert Mudhoney byl zjevením. První písní Slipping Away, která je jen tak mimochodem geniální, odstartovali skoro dvouhodinové vystoupení, u nichž jste neměli šanci se nadechnout. Ani jedna pomalejší píseň, ani jedna pauza, aby měl člověk čas vyvolat si své osobní démony bolesti, přičemž hudba a texty Mudhoney nejsou zrovna procházkou růžovou zahradou. Nic veselého a skočného. Jelikož si ale jako první ve své době uvědomili, že nechtějí skončit s prostřelenou hlavou, vyřvávají své pocity s tou největší možnou energií a hlukem. Stačí se jen chvíli dívat na bubeníka Dana Peterse, který vypadá, že každou chvíli bicí zničí, a pochopíte, že někdy je zdravější se pořádně nasrat.
Zpočátku hráli především písně z nového alba Vanishinig Point, které publikum vítalo stejně nadšeně jako starší kousky. Nejsilnějším zážitkem byla Sweet Young Thing Ain’t Sweet No More. Zařezávala se hluboko do morku kostí a já se modlila, aby nikdy neskončila. Extáze přišla u srdcovky Touch Me I’m Sick. Mark Arm šíleně řvoucí text: I feel bad, and I’ve felt worse, I’m creep , yeah I’m a jerk, come on touch me, I’m sick, I won’t live long, and I’m full of rot, gonna give you – girl – everything you go, by mě dlouho přesvědčovat nemusel.
Co rozhodně na koncertě Mudhoney nechybělo, byla nesmírně pozitivní atmosféra, která se málokdy vidí a hlavně cítí. Normálně by mě přecpaný a upocený Lucerna Music Bar dost štval, ve středu jsem ale měla pocit, že jsem mezi svými, skoro jako kdybych se tam s každým kamarádila, včetně kapely. Takovéhle fanouškovské vibrace podle mě na hip hopu nebo na rapu nezažijete. A sólové kvílení Turnerovy kytary mě občas přimělo k myšlence, jestli by se některé zvuky nedaly považovat za drogu, za trip, který vás bere do jiných dimenzí.
Byla to jízda. Možná ke konci už trošku vyčerpávající, ale na druhou stranu, když to zvládnou oni... Nejsou už nejmladší, i když sedmdesát jim, jak podotkl jeden můj kamarád poté, co jsem mu řekla, že jdu na koncert zakladatelů grunge, není – a nikdy nebude!
Mudhoney (usa) + The Treatmen (aus) + Gnu
29. 5. 2013, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Kryštof Havlice
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.