Články / Reporty

Mudhoney: Touch Me I’m Sick a všechno jde do hajzlu

Mudhoney: Touch Me I’m Sick a všechno jde do hajzlu

David Vo Tien | Články / Reporty | 16.05.2015

Hacker 1 rapuje na posledním mixtapu „Sme fakin legendy...“ a jakkoli nechci jeho pozici znevažovat, co mají říkat takoví Mudhoney? Pamatují časy, kdy se Sub Pop ještě nerozhlížel po experimentálních zajímavostech mimo kytarové hájemství, v půlnočních kinech pouštěli filmy Russe Meyera a okamžik, kdy zemřeli rockové hvězdy. Kapela, co v dnešní době jede turné bez nového alba a s otvírákem, se kterým hrábnou strunami k roku 1992.

Barton Carrol zahájil večer takovým způsobem, že mu celý začátek patřil. Znal své místo, čas i pozici a role „předkapely“ se zhostil se skromností, leč sebevědomě. Hodiny ukázaly dvacet minut po osmé a rodák ze Severní Karoliny přišel na pódium, zapojil kytaru, zkontroloval bryndák na harmoniku, zkusil mikrofon, vše rozvážnými klidnými pohyby. Pozdravil a začal na kytaru hrát s naprostou lehkostí a samozřejmostí, skoro by se dalo říct, že čím komplikovaněji hrál, tím samozřejměji to vypadlo. Vybrnkával trsátkem i prsty, někdy i obojím najednou, do toho zpíval a foukal do harmoniky. Mezi tím jedním dechem prohazoval krátké a trefné průpovídky, dalek trapným vtipům, kterým se nikdo nesměje. Ačkoli jsou Carrollovy zpívané příběhy rozené pro intimní půlkruh, kde tváře nejsou schované ve tmě (nebo u baru), jak sám poznamenal: dneska na vás vidím, připadám si, jako bych hrál u vás v obýváku.

O White Hills se asi bude mluvit jako „o kapele z Jarmuschova filmu“, dokud nenatočí nějaký další, ve kterém se mihne jiná kapela. Vzhledem k jejich image extravagantních upírů to zas až tolik nevadí, vtipné by to bylo říct o Iggym Popovi nebo Tomu Waitsovi. Ve scénáři Only Lovers Left Alive stojí „visually striking band playing wild music in a Detroit club“ a lépe vystihnout White Hills nejde. Praha, Berlín ani Paříž není Detroit, ale ve chvíli, kdy hrají White Hills, to je docela jedno, protože čas a prostor je to poslední, co budete vnímat. Snad jen projekce občas rušila, nejspíš asi proto, že na ní člověk sledoval tváře těch, kteří před ním zrovna hráli.

Po dvou letech se vrátili Mudhoney. S trochu jiným setem, Guy Maddison se stejně nadšeným úsměvem, se kterým chodí snad i spát, a Mark Arm stále vypadá jako Saul Goodman, který se letos dočkal vlastní série. Vanishing Point už znají všichni zpaměti a čtveřice ze Seattlu sahá hned zkraje do archivu, playlist je celkově oproti minulé štaci průřezovější. Stačí chvíle a v kotli to vře. Není se čemu divit, když padají takové vály jako F.D.K., Mudride, Where the Flavor Is... Vyloženě v hajzlu to je s náletem Touch Me I’m Sick - potom jsou jak kapela, tak fanoušci k nezastavení. Tak moc, že dvacet skladeb a téměř dvouhodinový set je málo. Mudhoney jsou fakin legendy.

Info

Mudhoney (us) + White Hills (us) + Barton Carroll (us)
13. 5. 2015, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Vlastimil Vojáček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.