Články / Reporty

Mudhoney: Touch Me I’m Sick a všechno jde do hajzlu

Mudhoney: Touch Me I’m Sick a všechno jde do hajzlu

David Vo Tien | Články / Reporty | 16.05.2015

Hacker 1 rapuje na posledním mixtapu „Sme fakin legendy...“ a jakkoli nechci jeho pozici znevažovat, co mají říkat takoví Mudhoney? Pamatují časy, kdy se Sub Pop ještě nerozhlížel po experimentálních zajímavostech mimo kytarové hájemství, v půlnočních kinech pouštěli filmy Russe Meyera a okamžik, kdy zemřeli rockové hvězdy. Kapela, co v dnešní době jede turné bez nového alba a s otvírákem, se kterým hrábnou strunami k roku 1992.

Barton Carrol zahájil večer takovým způsobem, že mu celý začátek patřil. Znal své místo, čas i pozici a role „předkapely“ se zhostil se skromností, leč sebevědomě. Hodiny ukázaly dvacet minut po osmé a rodák ze Severní Karoliny přišel na pódium, zapojil kytaru, zkontroloval bryndák na harmoniku, zkusil mikrofon, vše rozvážnými klidnými pohyby. Pozdravil a začal na kytaru hrát s naprostou lehkostí a samozřejmostí, skoro by se dalo říct, že čím komplikovaněji hrál, tím samozřejměji to vypadlo. Vybrnkával trsátkem i prsty, někdy i obojím najednou, do toho zpíval a foukal do harmoniky. Mezi tím jedním dechem prohazoval krátké a trefné průpovídky, dalek trapným vtipům, kterým se nikdo nesměje. Ačkoli jsou Carrollovy zpívané příběhy rozené pro intimní půlkruh, kde tváře nejsou schované ve tmě (nebo u baru), jak sám poznamenal: dneska na vás vidím, připadám si, jako bych hrál u vás v obýváku.

O White Hills se asi bude mluvit jako „o kapele z Jarmuschova filmu“, dokud nenatočí nějaký další, ve kterém se mihne jiná kapela. Vzhledem k jejich image extravagantních upírů to zas až tolik nevadí, vtipné by to bylo říct o Iggym Popovi nebo Tomu Waitsovi. Ve scénáři Only Lovers Left Alive stojí „visually striking band playing wild music in a Detroit club“ a lépe vystihnout White Hills nejde. Praha, Berlín ani Paříž není Detroit, ale ve chvíli, kdy hrají White Hills, to je docela jedno, protože čas a prostor je to poslední, co budete vnímat. Snad jen projekce občas rušila, nejspíš asi proto, že na ní člověk sledoval tváře těch, kteří před ním zrovna hráli.

Po dvou letech se vrátili Mudhoney. S trochu jiným setem, Guy Maddison se stejně nadšeným úsměvem, se kterým chodí snad i spát, a Mark Arm stále vypadá jako Saul Goodman, který se letos dočkal vlastní série. Vanishing Point už znají všichni zpaměti a čtveřice ze Seattlu sahá hned zkraje do archivu, playlist je celkově oproti minulé štaci průřezovější. Stačí chvíle a v kotli to vře. Není se čemu divit, když padají takové vály jako F.D.K., Mudride, Where the Flavor Is... Vyloženě v hajzlu to je s náletem Touch Me I’m Sick - potom jsou jak kapela, tak fanoušci k nezastavení. Tak moc, že dvacet skladeb a téměř dvouhodinový set je málo. Mudhoney jsou fakin legendy.

Info

Mudhoney (us) + White Hills (us) + Barton Carroll (us)
13. 5. 2015, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Vlastimil Vojáček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace