Články / Reporty

Mullety i máslové preclíky (Wave-Gotik-Treffen)

Mullety i máslové preclíky (Wave-Gotik-Treffen)

Michal Smrčina | Články / Reporty | 13.06.2019

Další rok existence letitého festivalu, tentokrát s pořadovým číslem 28, a další bezčasá smyčka čtyř dní pestrého kulturního vyžití. A také specificky orientovaného, když jde o největší akci svého ražení vůbec. Programová bohatost a vůbec mnohost způsobů strávení festivalu z něj činí událost přístupnou i méně ortodoxnímu návštěvníkovi. Lze ale pozorovat, že většina zúčastněných rozhodně módní stránku nepomíjí a vedle uniforem, steampunkových želez, klasických postapokalyptických variací lze vidět, potkat ledacos. Což kvůli změně termínu z května na červen vyvolávalo otázky, jak lze v mnohovrstevnatých kostýmech existovat. Vzhledem k až celoročním přípravám řady zúčastněných lze soudit, že je trocha letního, upoceného nepohodlí nerozhodí. Nekonfliktní nálada je až nezvykle všudypřítomná, kvůli fotce ochotně zapózuje sebezáhrobnější bytost.

DOUPATA AŽ DO RÁNA

Zahřívací kolečka začínají už ve čtvrtek, nicméně fakt, že reálně vše končí až v úterý ráno, nenutí ke spěchu. Páteční podvečerní příjezd, organizační obchůzka v centrálním, rozsáhlém areálu Agra parku a nutné plánování, co se pokusit stihnout. Přesuny po nejrůznějších zajímavých koutech města lze pojímat jako sightseeing. Odměnou je vstup do mnohdy překvapivých lokací, i když v současnosti už přizpůsobených požadavkům kulturní produkce. Jedním z osvědčených objektů je secesní, lázeňský Stadtbad, dnes bohužel s nefunkčními bazény. Místo za vodní zábavou se tak tentokrát skrze záclonami ověšené foyer vchází do vzdušného sálu, na koncert Tempers. Zpočátku čekám spíš atypický materiál z poslední desky, inspirované hybridními prostory junkspacu a vůbec autorem konceptu Koolhaasem. Elektronika sice nechybí, hlavní prostor ale dostává chladný, úmyslně sterilní postpunk. Americká dvojice je oděna do pytlovitých kombinéz připomínajících skafandry a sahá k živější tvorbě z let minulých. Tail in My Mouth je zadostiučiněním, i když vlastně nečekaným, výstup koresponduje s náladou festivalu a tím, že se po nich na scénu chystá Hante.

Francouzka se sice drží osvědčených postupů současného synth cold wavu, album Fierce z letošního roku nicméně nenudí, je sázka na jistotu. Pak závěr milánské temné neoklasiky Camerata Mediolanense v ikonické budově Volkspalast Kuppelhalle. Prostředí mramorového sálu lemovaného velkými zrcadly pod kopulí si o podobný typ vystoupení říká, stejně jako přitahuje přehlídku historicky oděných víkendových aristokratů. Zpěv bohužel varuje už zdálky před zvýšenou hladinou patetična, protiváhu má posléze nabídnout King Dude. Neúnavně koncertující, často také v Česku, TJ Cowgill s vlastní kapelou už vystupuje delší dobu a jde o vítaný vývoj, i když jeho dark folk místy ztrácí hrany a některé tracky mohou působit tuctově. Jde naštěstí jen o mírné, nakonec příjemné déjà vu. Ikonická runa na plátně, už tradičně kryptické texty, odehráno s kamennou tváří, a přece působivě. Stejně jako jsem do Kuppelhalle minulý rok zamířil na Rome, i mnohokrát viděný King Dude v tomto prostředí rezonuje jinak než obvykle. Na White Lies ve vzdálené Agra Halle už schází nálada, město je naštěstí poseto mnoha gasthausy a pivním zahrádkami, které se v rámci festivalu proměňují v útulná doupata otevřená až do rána.

Denní program se různí. V rámci události lze navštívit muzea, absintérie, výstavy, filmové projekce, přednášky, obligátní viktoriánské pikniky, pohanskou vesnici, středověké tržiště anebo se bezcílně potulovat sympatickým městem. Navíc když je festivalová páska i provizorním lístkem veřejné dopravy, navíc když koncerty začínají převážně až k večeru. Na doporučení kamaráda z Connewitzu volíme výlet na Fockeberg – nedaleký, umělý kopec, navršený ze sutin domů po bombardování během druhé světové války. Tedy obdobu ostravských hald. Městská příroda, výhledy, absence davů a lehký radler do teplého odpoledne. Connewitzské polosquaty jsou otevřené, jich se festival nijak zvlášť netýká, nezúčastněně pokračují v existenci. Veganská bistra jsou oblíbená, na dosah ruky a nabízí alternativu k početným festivalovým stánkům, třeba těm s langoši. U těch se zanedlouho beztak ocitám, sledovat panoptikum rojící se v Agra parku neomrzí. Industriální haly kolem nejsou jen prostorem pro koncerty, ale slouží také jako výstaviště s prodejními místy a nekonečným sortimentem. Od klasických kamenných obchodů až po řemeslné malovýrobce oblečení a artefaktů, které lze pojmenovat stejně obtížně, jako odhadnout jejich funkci. Zastoupen je i londýnský Cyberdog.

HRNEC ZLAŤÁKŮ

Haujobb v Agra Halle začínají už před šestou. Čekat nudnou tvrdou elektroniku není na místě, projekt se sice drží industriálních EBM kořenů, ale už od svých počátků přesahuje do jiných elektronických subžánrů a zakládá si na experimentu. Akorát do velké haly proniká pozdně odpolední slunce a narušuje atmosféru koncertu, kterému by slušela hluboká, klubová noc. Většina produkce vůbec končí vcelku brzy, kolem půlnoci, nabízí se otázka, zda je v létě třeba začínat už odpoledne. Dvojice holohlavých členů Haujobb nicméně suverénně střídá minimal techno i rozmáchlé EBM, doplácí jen na samotný vizuální dojem, kdy dramatická gesta ve velkorysé hale, bez zajímavější projekce a ve zbytcích denního světla působí levně, zbytečně.

obsáhlou fotogalerii z festivalu najdete tady

Jinak prostor působí po půlnoci, kdy ho obsazují New Model Army. Po takřka čtyřiceti letech existence se nabízí řada otázek a Britové je zvládají uspokojivě všechny zodpovědět. Frontman Justin Sullivan zůstává hlavní tváří i mozkem, šedý vlk se zkušeně pohybuje mezi rvavými, nadčasovými klasikami z let osmdesátých i posledními alby jako Winter či Between Dog and Wolf. Hlučné pasáže, postpunk, folk rock a housle, zvolený setlist nenudí. Folková i bluesová poetika se prolíná s pochmurnými vizemi a sociální tématy, dlouhotrvající, svébytná revoluce aneb Burn the Castle. Sullivanovi je kolem šedesáti, nicméně nehodlá zůstat zticha či přežívat v minulosti a víc než hodinový koncert překonává Jesus And the Mary Chain z minulého roku, kteří stanuli v obdobném primetimu.

JAK SE VRÁTIT ZPÁTKY?

Volkspalast Kuppelhalle, částečně inspirován římským Pantheonem, pochází od architekta Wilhelma Kreise, který se rovněž podílel na Památníku Bitvy národů v přilehlém parku. Jde o jeden z největších památníků svého druhu v Německu a návštěva vojenské architektury v klidné nedělní odpoledne patří nejen mezi místní turistický kolorit a městskou dominantu, ale i cíl festivalových návštěvníků. Ti monumentální stavbu svými vycházkovými a steampunkovými modely oživují a korzují s máslovými preclíky a hůlkami v rukavicích kolem vodní nádrže. Rodiny s dětmi, podivná idyla, horko a náhody. Takovou je setkání se známým z minulého roku – leprikónem v zeleném obleku, se zrzavým plnovousem, hrncem čokoládových zlaťáků a bodrou náladou. Některé kostýmy se nevyplatí měnit.

Belgičtí Parade Ground dávají vzpomenout na Guerre Froid z minulého roku, zůstávají věrni svému osmdesátkovému post-punku, ovšem nostalgii dávkují zdravě. Vizáž postarších, důstojných pánů na divadelním představení se k Haus Leipzig hodí, pamětníků je však přítomno jen málo. Moritzbastei, nebo-li Mořicova bašta, je součástí městského opevnění s kulturním centrem a rozvětvenými podzemními prostory. Atmosféra útulného sklepení s bary mírně připomíná Vinárnu U Sudu, vzhledem k atraktivní lokaci v centru a programu trvajícímu až do rána notně zaplněnou.

She Pleasures Herself z Portugalska si během několika málo let zvládli vybudovat slušnou reputaci cold wave skupiny řízlé dávkou fetišismu a dekadence, což v Moritzbastei nelze příliš posoudit – menší místnost zaplněná ke vchodu po větších prostorech zaskočí. Pověstné vizuály zůstávají zdálky zahaleny v mlze, přesto je vidět, že se jedná o energickou show se špinavým, ale vyváženým zvukem. Poslední rozloučení probíhá paradoxně na pouti rozložené jen kousek od hlavního dění. Mezi kolotoči, světskými s mullety a podivnou německou rockotékou se pohybují gotici, čímž dovršují karnevalovou atmosféru. Festival vstupuje do posledního dne, my podnikáme další pokus o odjezd…

Info

Wave-Gotik-Treffen 28
7. - 9. 6. 2019 Lipsko, Německo

foto © Lenka Králová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.