Články / Reporty

I kdyby si Bellamy na kytaru namontoval celej mixážní pult (Muse pošesté)

I kdyby si Bellamy na kytaru namontoval celej mixážní pult (Muse pošesté)

Popluh | Články / Reporty | 24.11.2012

Nejlepší světový hudební cirkus přijel do města. Našlapaná hala, rock, pop, metal, disco, strhující show, brilantní podání. Muse roku 2012, nadávej, nebo ber.

Kolem deváté večer hala definitivně potemněla a za úvodních pompézních tónů skladby 2nd Law: Unsustainable nastoupil hlavní chod. Rozjel se kytarový dubstepový bordel, který rval koule s až metalovou tvrdostí. Muse předvedli, kam až může uznávaná (dříve) progrocková kapela zajít, a živě jim to šlapalo od samého začátku. Následoval otvírák nové desky Supremacy s lesem fanouškovských rukou oslavujícím každé kytarového zhoupnutí. Mohutná a výborně sladěná světelná aparatura se postarala o zbytek. Ta pravá vizuální show ale začala až v momentě, kdy se ze stropu pomalu spustila mohutná pyramida z obrazovek, jejíž obrácená špička zůstala viset nad bicí soupravou. Kapela odpálila Panic Station s projekcí tancujících plastelíňáků a pobavila i strhla početný dav nejen před pódiem. A tak by se dal charakterizovat celý večer. Muse byli jako vyměnění a dávali najevo, jak moc si teď koncertování užívají. Pryč byl chladný a statický projev. Bellamy bral mikrofon do rukou, pohyboval se po celém pódiu a spíš než toho starého potrhlého vědce stojícího za mikrofonem a drtícího jeden riff za druhým připomínal Micka Jaggera. Asi největší zkouška pro „staré fanoušky“ přišla za polovinou koncertu, když kapela udeřila s kombinací Save Me, Madness, Follow Me a Undisclosed Desires. Basák předvedl, že svým hlasovým projevem si nezadá s leckterým frontmanem, a Bellamy se alespoň zatočil společně s bicí soupravou. Následoval chytlavý pilotní singl, během něhož si Bellamy přitáhl kameru těsně k obličeji, aby se pochlubil novými brýlemi, na kterých se promítal právě zpívaný text, a malým mrknutím způsobil kolaps některých fanynek.

Ještě více šokovalo, když se v dalších písních objevil jen s mikrofonem v ruce. Přitom u předchozího turné si právě kvůli Undisclosed Desires nechal vyrobit mix kytary a kláves, jen aby nemusel stát před publikem pouze s mikrofonem, což ho prý děsilo. Evidentně se z toho dostal, protože u Follow Me neváhal procítěně padat na kolena nebo roztleskávat dav, který mu zobal z ruky. Pompéznost a kýč ruku v ruce s megalomanií a žánrovým chameleónstvím, takový Muse byli, jsou a budou. Hudební vývoj se během jejich aktivní kariéry změnil/zvrtnul a oni mu ve svých skladbách nastavili mírně pokřivené zrcadlo. Nic se nemění ani na tom, že většina skladeb zní naživo lépe než na deskách. Platí to i o novinkách jako Animals nebo dokonce ukolébavce Explorers. Čtyřčlenná kapela (již tradičně s Morganem Nichollsem) stále dokáže vykouzlit neuvěřitelně bohatý zvuk. O Bellamyho kytarové genialitě se toho namluvilo hodně (a zřejmě ještě namluví), což ve finále působí dojmem, že hraje hlavní i rytmickou kytaru s jednou rukou ve vzduchu, ale pozadu nezůstává ani basák Wolstenholme a bubeník Howard, jehož drtivé útoky na bicí v průběhu Knights of Cydonia byly jako vždy strhující. Potěšilo i tradiční harmonikové intro z Tenkrát na Západě. Největším překvapením večera byl ale bouřlivě přijatý Sunburn. První skladba ze Showbizu, o které jsem nedoufal, že bych ji někdy slyšel živě. A vida, tady je, mezi Explorers a tradiční vypalovačkou Time Is Running Out. Ani skladba z antických dob Muse, kdy jejich vlasy připomínaly barvy semaforu a členové kapely nabírali kaviár maximálně tak na houbičky, nijak nenarušila ucelený dojem z koncertu.

Vtipná byla i ruleta, která rozhodovala o tom, jestli v závěru hlavního setu uslyšíme New Born nebo Stockholme Syndrome. Nakonec se kulička zastavila u druhého songu, a tak jen pár minut poté, co se arénou proháněly laserové obrazce a zněl ten nejbrutálnější pop, nastoupila metalová hymna a zbourala halu. V závěru se pyramida snesla dolů, zakryla kapelu a na chvíli ukončila koncert. V pauze zazněla druhá část dvouskladby 2nd Law Isolated System, doprovozená speciální projekcí. Následně ze zákulisí vylezl Bellamy a společně s basákem odpálili Uprising, zatímco Howard zůstal schovaný pod pyramidou, zastoupený vtipnou kung-fu projekcí. Když se pak v průběhu skladby pyramida vznesla vzhůru, odhalila i bubeníka převlečeného do červené bojové teplákovky à la Kill Bill. Koncert zakončila dvojice Starlight a Survival, která jen potvrdila, jak moc se kapela baví. Když se Bellamymu zdálo, že publikum není dostatečně slyšet, neváhal mikrofon vystrčit směrem k první řadě. Survival dokázala, že se jako závěrečná skladba uplatní znamenitě. Soft operní intro se přelilo do kytarového pekla, operních vokálů a nechybělo ani tradiční závěrečné „vypuštění páry“, které na chvíli zahalilo pódium. Celý koncert umocnil i vychytaný zvuk, kdy byla čistě slyšet každá Bellamyho kytarová exhibice a neztrácely se ani vokály, což nebývá v O2 aréně běžné, tedy – v prvních řadách bylo slyšet výborně. Díky projekcím a celé show si ale koncert musela užít celá hala.

Za dvě hodiny bylo hotovo, kapela se naposledy rozloučila, Bellamy se naposledy pokusil o pár českých slovíček a dav se za zvuků demontáže podia pomalu rozcházel. Publikum na ploše bylo pestré, ale snad na všech tvářích svítil spokojený úsměv. Muse dospěli do finálního stádia a stali se jednou z největších kapel, které současný hudební svět nabízí. Je zvláštní, že většina jejich kritiků hovoří o tom, jak jim sláva způsobila „zatmění“ v hlavě a že jsou to namyšlené popové fifleny, když jejich současný koncertní projev je mnohem méně uzavřený a chladný, než býval dříve. Muse o své postavení jen tak nepřijdou, a i kdyby si Bellamy na kytaru namontoval celej mixážní pult a zpíval s mikrofonem zachyceným na hlavě (jako Gwen Stefani), sežrali byste jim to stejně. A to je Ma-ma-ma-mad-mad-MADNESS.

Info

Muse (uk)
22. 11. 2012, O2 Arena, Praha
foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.