Články / Reporty

I kdyby si Bellamy na kytaru namontoval celej mixážní pult (Muse pošesté)

I kdyby si Bellamy na kytaru namontoval celej mixážní pult (Muse pošesté)

Popluh | Články / Reporty | 24.11.2012

Nejlepší světový hudební cirkus přijel do města. Našlapaná hala, rock, pop, metal, disco, strhující show, brilantní podání. Muse roku 2012, nadávej, nebo ber.

Kolem deváté večer hala definitivně potemněla a za úvodních pompézních tónů skladby 2nd Law: Unsustainable nastoupil hlavní chod. Rozjel se kytarový dubstepový bordel, který rval koule s až metalovou tvrdostí. Muse předvedli, kam až může uznávaná (dříve) progrocková kapela zajít, a živě jim to šlapalo od samého začátku. Následoval otvírák nové desky Supremacy s lesem fanouškovských rukou oslavujícím každé kytarového zhoupnutí. Mohutná a výborně sladěná světelná aparatura se postarala o zbytek. Ta pravá vizuální show ale začala až v momentě, kdy se ze stropu pomalu spustila mohutná pyramida z obrazovek, jejíž obrácená špička zůstala viset nad bicí soupravou. Kapela odpálila Panic Station s projekcí tancujících plastelíňáků a pobavila i strhla početný dav nejen před pódiem. A tak by se dal charakterizovat celý večer. Muse byli jako vyměnění a dávali najevo, jak moc si teď koncertování užívají. Pryč byl chladný a statický projev. Bellamy bral mikrofon do rukou, pohyboval se po celém pódiu a spíš než toho starého potrhlého vědce stojícího za mikrofonem a drtícího jeden riff za druhým připomínal Micka Jaggera. Asi největší zkouška pro „staré fanoušky“ přišla za polovinou koncertu, když kapela udeřila s kombinací Save Me, Madness, Follow Me a Undisclosed Desires. Basák předvedl, že svým hlasovým projevem si nezadá s leckterým frontmanem, a Bellamy se alespoň zatočil společně s bicí soupravou. Následoval chytlavý pilotní singl, během něhož si Bellamy přitáhl kameru těsně k obličeji, aby se pochlubil novými brýlemi, na kterých se promítal právě zpívaný text, a malým mrknutím způsobil kolaps některých fanynek.

Ještě více šokovalo, když se v dalších písních objevil jen s mikrofonem v ruce. Přitom u předchozího turné si právě kvůli Undisclosed Desires nechal vyrobit mix kytary a kláves, jen aby nemusel stát před publikem pouze s mikrofonem, což ho prý děsilo. Evidentně se z toho dostal, protože u Follow Me neváhal procítěně padat na kolena nebo roztleskávat dav, který mu zobal z ruky. Pompéznost a kýč ruku v ruce s megalomanií a žánrovým chameleónstvím, takový Muse byli, jsou a budou. Hudební vývoj se během jejich aktivní kariéry změnil/zvrtnul a oni mu ve svých skladbách nastavili mírně pokřivené zrcadlo. Nic se nemění ani na tom, že většina skladeb zní naživo lépe než na deskách. Platí to i o novinkách jako Animals nebo dokonce ukolébavce Explorers. Čtyřčlenná kapela (již tradičně s Morganem Nichollsem) stále dokáže vykouzlit neuvěřitelně bohatý zvuk. O Bellamyho kytarové genialitě se toho namluvilo hodně (a zřejmě ještě namluví), což ve finále působí dojmem, že hraje hlavní i rytmickou kytaru s jednou rukou ve vzduchu, ale pozadu nezůstává ani basák Wolstenholme a bubeník Howard, jehož drtivé útoky na bicí v průběhu Knights of Cydonia byly jako vždy strhující. Potěšilo i tradiční harmonikové intro z Tenkrát na Západě. Největším překvapením večera byl ale bouřlivě přijatý Sunburn. První skladba ze Showbizu, o které jsem nedoufal, že bych ji někdy slyšel živě. A vida, tady je, mezi Explorers a tradiční vypalovačkou Time Is Running Out. Ani skladba z antických dob Muse, kdy jejich vlasy připomínaly barvy semaforu a členové kapely nabírali kaviár maximálně tak na houbičky, nijak nenarušila ucelený dojem z koncertu.

Vtipná byla i ruleta, která rozhodovala o tom, jestli v závěru hlavního setu uslyšíme New Born nebo Stockholme Syndrome. Nakonec se kulička zastavila u druhého songu, a tak jen pár minut poté, co se arénou proháněly laserové obrazce a zněl ten nejbrutálnější pop, nastoupila metalová hymna a zbourala halu. V závěru se pyramida snesla dolů, zakryla kapelu a na chvíli ukončila koncert. V pauze zazněla druhá část dvouskladby 2nd Law Isolated System, doprovozená speciální projekcí. Následně ze zákulisí vylezl Bellamy a společně s basákem odpálili Uprising, zatímco Howard zůstal schovaný pod pyramidou, zastoupený vtipnou kung-fu projekcí. Když se pak v průběhu skladby pyramida vznesla vzhůru, odhalila i bubeníka převlečeného do červené bojové teplákovky à la Kill Bill. Koncert zakončila dvojice Starlight a Survival, která jen potvrdila, jak moc se kapela baví. Když se Bellamymu zdálo, že publikum není dostatečně slyšet, neváhal mikrofon vystrčit směrem k první řadě. Survival dokázala, že se jako závěrečná skladba uplatní znamenitě. Soft operní intro se přelilo do kytarového pekla, operních vokálů a nechybělo ani tradiční závěrečné „vypuštění páry“, které na chvíli zahalilo pódium. Celý koncert umocnil i vychytaný zvuk, kdy byla čistě slyšet každá Bellamyho kytarová exhibice a neztrácely se ani vokály, což nebývá v O2 aréně běžné, tedy – v prvních řadách bylo slyšet výborně. Díky projekcím a celé show si ale koncert musela užít celá hala.

Za dvě hodiny bylo hotovo, kapela se naposledy rozloučila, Bellamy se naposledy pokusil o pár českých slovíček a dav se za zvuků demontáže podia pomalu rozcházel. Publikum na ploše bylo pestré, ale snad na všech tvářích svítil spokojený úsměv. Muse dospěli do finálního stádia a stali se jednou z největších kapel, které současný hudební svět nabízí. Je zvláštní, že většina jejich kritiků hovoří o tom, jak jim sláva způsobila „zatmění“ v hlavě a že jsou to namyšlené popové fifleny, když jejich současný koncertní projev je mnohem méně uzavřený a chladný, než býval dříve. Muse o své postavení jen tak nepřijdou, a i kdyby si Bellamy na kytaru namontoval celej mixážní pult a zpíval s mikrofonem zachyceným na hlavě (jako Gwen Stefani), sežrali byste jim to stejně. A to je Ma-ma-ma-mad-mad-MADNESS.

Info

Muse (uk)
22. 11. 2012, O2 Arena, Praha
foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...