Články / Recenze

David Fincher, muž, který si zahrává s ohněm

David Fincher, muž, který si zahrává s ohněm

Lukáš Masner | Články / Recenze | 18.08.2012

Je zbytečné pochybovat o tom, že David Fincher je tím nejpovolanějším režisérem pro nově zpracovanou adaptaci prvního dílu knižní trilogie Stiega Larssona Milénium. Mnohem zajímavější je položit si otázku, zda-li Fincher překročil vlastní stín, v jakých momentech se mu podařilo látku aktualizovat či překonat? Podařilo se mu to vůbec?

V souvislosti s filmem Muži, kteří nenávidí ženy bývá Fincherovi vyčítáno, jak mechanickým a vyšeptalým způsobem propaguje vlastní trademark, naplňuje formát obligátně temného, avšak ryze zakázkového thrilleru. O nezdravosti hollywoodské rutiny a záměrné recyklace může svědčit kupříkladu nejnovější verze Alenky v říši divů, v níž se osobitý styl Tima Burtona rozmělnil a rozložil na řadu formálních „výkřiků“, jež pojí snad jen sterilita a příliš nápadná vypočítavost. Stejně tak se i David Fincher propůjčuje titulu, který na jedné straně nabízí určitou prestiž, ale zároveň vyžaduje sebejistý a osobitý režijní rukopis. Oproti jiným režisérům dokáže Fincher do jisté míry odhlédnout od dosavadních postupů a hledat nové a progresivní stylistické figury. Charakteristický smysl pro detail, až obsesivní sklon k perfekcionismu jsou toho dokladem. Pro diváka je hollywoodská adaptace Larssonova románu delikátnější, protože zevrubnému srovnávání se švédskou verzí se vyhne jen málokdo. Skutečnost, že se nejedná o Fincherův původní snímek, nýbrž o zjednodušenou a zpopularizovanou verzi evropského vzoru, pak v rovině povrchního přístupu oslabuje nejen její dramatický efekt, ale i výsledné kvality.

Pochopitelně došlo k posunu, otupění či úplnému vypuštění řady motivů, které jsou velmi podstatné v knižní předloze. Nevyniká tak paralela s nacistickou minulosti, která stále rezonuje švédskou společností, a bohužel ani hierarchie a složité vztahy uvnitř rodiny Vangerů. Dokonce i povaha detektivní zápletky je svým způsobem „vyprázdněná“ a z hlediska žánrové výstavby nepříliš podnětná. Blomkvistovo hledání vraha mladé dívky vede k rozkrývání neobyčejně krutých vazeb mezi členy její rodiny, ale i konstituování citů mezi ním a výstřední hackerkou Lisbeth. Ve švédské verzi je tento vztah založen více na fyzické přitažlivosti a pudovosti, méně pak na prohlubování citů či radikální proměně charakterů. Nepříliš věrohodný vývoj, kterým postava Lisbeth prochází, lze i proto vnímat jako úlitbu americkému publiku, jako snahu obrousit ostré hrany, které postavy odcizují a v jistých ohledech takřka dehumanizují.

Pravdou je, že dramaturgii příběhu neustále předbíhá forma, řemeslná preciznost projevující se zejména v dokonalé souhře obrazu se zvukem. Zde vyniká esprit Fincherova stylu, který je dobrou známkou a jediným řádným smyslem amerického remaku. Zaujme vystižení genia loci švédské krajiny, jejíž obraz se nejednou blíží takřka černobílému pojetí, ale především pak důsledně rozehraná atmosféra strachu a stupňované paranoie. Temnosvitové kompozice, záměrné snímání postav jen jako pohybujících se siluet, ale i záběry z bezpečnostních kamer či detailní zkoumání fotografií, mnohonásobně zvětšený rastr fotografického materiálu rozpouští pevné kontury – to vše vytváří specifický filmový prostor, v němž pulsuje napětí, a to i navzdory úspornějšímu tempu.

Zcela neobyčejnou zkušeností je zvuková stránku filmu. Nejenže ruchy velmi hladce přecházejí v hudební doprovod a opačně, především se jim ale dostává neotřelého designu a nových konotací. I proto je vynikající scéna krádeže ve stanici metra doprovázena pouze hyperbolizovaným hlukem z lidmi přeplněného prostoru. Lisbethin křik nahrazuje ostrý zvuk brzdícího vlaku a vytváří až jakousi industriální plochu po okraj naplněnou velmi nepříjemnými pocity.

Fincherova depresivní studie pokřivené morálky a společnosti je možná filmem s nemilými kazy, ale i navzdory tomu si zachovává zřetelný rukopis. Civilismus švédské verze jde stranou, působivost díla stojí a padá s atmosférou, kterou nezaručuje ani tak zápletka sama o sobě (ta vyznívá podstatně hůře než ve švédském zpracování), nýbrž režisérův cit pro drobnokresbu. Thriller sice slibuje více vzrušení, než ve výsledku nabízí, nicméně i slabší z řady Fincherových filmů stále vyniká nad mnohými.

PS: Úvodní (ne)bondovská titulková montáž je brilantní. Při jejím sledování jsem si uvědomoval, jak moc rád bych od Finchera viděl abstraktnější snímek – rozplynutí v rytmu a ohledávání textury filmového obrazu.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #21> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Humor na prvním místě (Queef Jerky)

Martin Šmíd 02.02.2023

Pod nánosem infantilního humoru se skrývá melodická schopnost a talent.

Být součástí něčeho většího (Babylon)

Julie Šafová 01.02.2023

Navzdory slabé dějové lince nechybí Babylonu technická preciznost ani živelná energie, která snímek žene kupředu.

Nejlepší texty Full Moonu 2022: „Když jsi šťastná ty, jsem šťastná i já.“ (Rosalía)

Michal Pařízek 24.01.2023

Třetí album je jedním z klíčových archetypů showbizu, pověstným gordickým uzlem, milníkem, který ne každý dokáže jednoduše a správně překročit.

Popové vize podle Mount Kimbie

Richard Kutěj 18.01.2023

Mount Kimbie nedělají revoluci. Zůstávají ale sví, současní a ano, post.

Od tanečního parketu k soustředěnému poslechu (Kai Whiston)

Dominik Polívka 08.01.2023

S veškerou úctou a osobitostí uzavírá svou kapitolu dospívání a zvědavé generaci Z poskytuje čitelnou hudební road mapu s otevřenými cestami a jasným směrem.

Dopisy ze zvuku (Michal Rataj a Oskar Török)

prof. Neutrino 27.12.2022

Agilní vydavatelství Blue Lizard Michala Kořána vydalo jako svůj stý počin pravděpodobně jedno z nejpozoruhodnějších alb letošního roku.

Vesmír, život a vůbec podle Briana Greena (Až do konce času)

prof. Neutrino 23.12.2022

V této podobě je to tedy spíš hra kreativců a jistý druh umění než skutečně aplikovaná věda, i když se odvolává na matematiku.

7krát3, sázka na pop

Riikka Hajman 21.12.2022

Otázkou je, jestli je to správná volba. Když se dobře vyváží s hudební inovací, vznikají hity, ale na albu II je jich jen pár.

Ohnout punkovou matérii (Wire)

Akana 20.12.2022

S přestávkami dodnes fungující a stále relevantní nahrávky produkující Wire se oficiálnímu vydání tohoto bootlegu dlouho bránili.

V hlavě Eddieho Veddera

Tomáš Hladký 15.12.2022

Eddie Vedder vždy tvrdil, že nejlepší na tom být rockovou hvězdou je, že se potkáte s jinými rockovými hvězdami.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace