Články / Recenze

David Fincher, muž, který si zahrává s ohněm

David Fincher, muž, který si zahrává s ohněm

Lukáš Masner | Články / Recenze | 18.08.2012

Je zbytečné pochybovat o tom, že David Fincher je tím nejpovolanějším režisérem pro nově zpracovanou adaptaci prvního dílu knižní trilogie Stiega Larssona Milénium. Mnohem zajímavější je položit si otázku, zda-li Fincher překročil vlastní stín, v jakých momentech se mu podařilo látku aktualizovat či překonat? Podařilo se mu to vůbec?

V souvislosti s filmem Muži, kteří nenávidí ženy bývá Fincherovi vyčítáno, jak mechanickým a vyšeptalým způsobem propaguje vlastní trademark, naplňuje formát obligátně temného, avšak ryze zakázkového thrilleru. O nezdravosti hollywoodské rutiny a záměrné recyklace může svědčit kupříkladu nejnovější verze Alenky v říši divů, v níž se osobitý styl Tima Burtona rozmělnil a rozložil na řadu formálních „výkřiků“, jež pojí snad jen sterilita a příliš nápadná vypočítavost. Stejně tak se i David Fincher propůjčuje titulu, který na jedné straně nabízí určitou prestiž, ale zároveň vyžaduje sebejistý a osobitý režijní rukopis. Oproti jiným režisérům dokáže Fincher do jisté míry odhlédnout od dosavadních postupů a hledat nové a progresivní stylistické figury. Charakteristický smysl pro detail, až obsesivní sklon k perfekcionismu jsou toho dokladem. Pro diváka je hollywoodská adaptace Larssonova románu delikátnější, protože zevrubnému srovnávání se švédskou verzí se vyhne jen málokdo. Skutečnost, že se nejedná o Fincherův původní snímek, nýbrž o zjednodušenou a zpopularizovanou verzi evropského vzoru, pak v rovině povrchního přístupu oslabuje nejen její dramatický efekt, ale i výsledné kvality.

Pochopitelně došlo k posunu, otupění či úplnému vypuštění řady motivů, které jsou velmi podstatné v knižní předloze. Nevyniká tak paralela s nacistickou minulosti, která stále rezonuje švédskou společností, a bohužel ani hierarchie a složité vztahy uvnitř rodiny Vangerů. Dokonce i povaha detektivní zápletky je svým způsobem „vyprázdněná“ a z hlediska žánrové výstavby nepříliš podnětná. Blomkvistovo hledání vraha mladé dívky vede k rozkrývání neobyčejně krutých vazeb mezi členy její rodiny, ale i konstituování citů mezi ním a výstřední hackerkou Lisbeth. Ve švédské verzi je tento vztah založen více na fyzické přitažlivosti a pudovosti, méně pak na prohlubování citů či radikální proměně charakterů. Nepříliš věrohodný vývoj, kterým postava Lisbeth prochází, lze i proto vnímat jako úlitbu americkému publiku, jako snahu obrousit ostré hrany, které postavy odcizují a v jistých ohledech takřka dehumanizují.

Pravdou je, že dramaturgii příběhu neustále předbíhá forma, řemeslná preciznost projevující se zejména v dokonalé souhře obrazu se zvukem. Zde vyniká esprit Fincherova stylu, který je dobrou známkou a jediným řádným smyslem amerického remaku. Zaujme vystižení genia loci švédské krajiny, jejíž obraz se nejednou blíží takřka černobílému pojetí, ale především pak důsledně rozehraná atmosféra strachu a stupňované paranoie. Temnosvitové kompozice, záměrné snímání postav jen jako pohybujících se siluet, ale i záběry z bezpečnostních kamer či detailní zkoumání fotografií, mnohonásobně zvětšený rastr fotografického materiálu rozpouští pevné kontury – to vše vytváří specifický filmový prostor, v němž pulsuje napětí, a to i navzdory úspornějšímu tempu.

Zcela neobyčejnou zkušeností je zvuková stránku filmu. Nejenže ruchy velmi hladce přecházejí v hudební doprovod a opačně, především se jim ale dostává neotřelého designu a nových konotací. I proto je vynikající scéna krádeže ve stanici metra doprovázena pouze hyperbolizovaným hlukem z lidmi přeplněného prostoru. Lisbethin křik nahrazuje ostrý zvuk brzdícího vlaku a vytváří až jakousi industriální plochu po okraj naplněnou velmi nepříjemnými pocity.

Fincherova depresivní studie pokřivené morálky a společnosti je možná filmem s nemilými kazy, ale i navzdory tomu si zachovává zřetelný rukopis. Civilismus švédské verze jde stranou, působivost díla stojí a padá s atmosférou, kterou nezaručuje ani tak zápletka sama o sobě (ta vyznívá podstatně hůře než ve švédském zpracování), nýbrž režisérův cit pro drobnokresbu. Thriller sice slibuje více vzrušení, než ve výsledku nabízí, nicméně i slabší z řady Fincherových filmů stále vyniká nad mnohými.

PS: Úvodní (ne)bondovská titulková montáž je brilantní. Při jejím sledování jsem si uvědomoval, jak moc rád bych od Finchera viděl abstraktnější snímek – rozplynutí v rytmu a ohledávání textury filmového obrazu.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #21> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Plamen jako testament (Leonard Cohen)

Jiří Vladimír Matýsek 12.10.2021

Než v roce 2016 ve dvaaosmdesáti letech zemřel, stačil dokončit poslední album You Want It Darker a připravit základ svého básnického testamentu.

Naděje je zpátky ve hře (Low)

Jiří Přivřel 07.10.2021

Na třinácté řadovce Hey What od Low mezi písněmi probíjí vysoké napětí. A pak že prý manželství po letech ztrácí jiskru...

Pohled přes negativ Deafheaven

Jiří Procházka 05.10.2021

Kromě poetických textů zahalených v oparu neotřelých metafor zůstal rukopis Deafheaven patrný i v líbivě sladkobolných melodiích a dynamickém vývoji skladeb.

Hiphopový blockbuster Tylera, the Creatora

Martin Šmíd 16.09.2021

Na červený koberec Grammy se Tyler Okonma ohákl do růžového obleku à la lobby boy, inspirovaného filmem Grand Budapest Hotel Wese Andersona a navrženého jeho vlastní značkou...

Hudba k láske (Vec & Švidraň)

Kristína Valachová 08.09.2021

Z albumu cítiť kreatívnu hravosť a hľadanie spoločnej tvorivej cesty. Úprimný výsledok necieli dohnať aktuálne rapové trendy.

Šílený závod šťastné melancholie (Tim Dup)

Adéla Polka 05.09.2021

Jeho síla spočívá především v rozněžnělé melancholii, skrze níž opěvuje svůj svět za doprovodu prakticky klasického klavíru.

Boj i smíření (Gojira)

Jiří Procházka 03.09.2021

Gojira rozvíjí svá obvyklá témata jako životní koloběh, osobní rozvoj a dopady lidského chování na životní prostředí a stav společnosti.

Ve skleněné kouli (Glaare)

Jiří Vladimír Matýsek 02.09.2021

Co Glaare odlišuje od masy kapel, které se k oběma směrům v jakési retro vlně hlásí, je působivý vokál, v němž najdeme smutek i dravost, často najednou.

Soustavný sonický nátlak (Part Chimp)

Dantez 25.07.2021

Britští Part Chimp se dosud věnovali noise rocku, který se inspiroval Sonic Youth i zběsilými Lightning Bolt.

Po jaké době je vhodné lidem říkat, že je milujeme? (Moontype)

David Stoklas 10.07.2021

Moontype, ačkoliv by mohli, se neohánějí technikou, ale intelektuálnímu math rocku naopak trochu srazili hrany.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace