Články / Reporty

Muži v černém a žena s modrou (Amparo Sánchez)

Muži v černém a žena s modrou (Amparo Sánchez)

Dominika Prokopová | Články / Reporty | 14.02.2015

Jsou ženy, jejichž pouhý vzdech už něco znamená a vydá za deset slov. Španělská zpěvačka Amparo Sánchez patří mezi ně. Temperamentní čarodějka s hlasem hlubokým jako její oči. Skladatelka, zakladatelka kapely Amparanoia, držitelka ceny BBC World Music Award, hvězda mestizo rocku, která si zazpívala s legendami jako Omara Portuondo z Buena Vista Social Club nebo La Mona Jimenez z Cordoba-cuarteto, stylová jako její azurová kytara. Navíc z obou stran podpořená fešáckými a talentovanými muzikanty v černých oblecích. Pikantní směs bolera, mexických písní, flamenca i argentinského cuarteta, která rozproudí krev a skvěle dochutí nemastné i neslané. Příval energie a tepla, který přijde vhod nejen v únoru. Amparo Sánchez se svou kapelou roztančila celé česko-jižanské publikum beze zbytku, i když, jak už tomu bohužel v Akropoli bývá, mohlo být mnohem početnější. Po rozpačitém začátku, kdy se návštěvníci trousili skoro po jednom, se sál začal přece jen zaplňovat a Amparo si jedním mávnutím vyžádala zaplnění prvních řád pod pódiem a všichni přítomní udělali společný krok vpřed. Od této chvíle ledy pod sluncem Andalusie tály a při závěrečné kubánské rumbě už to vřelo jak mezi ženami, tak mezi muži. Bylo ale znát, že krajani z jihu si svou Amparo našli, a tak během koncertu přecházela do španělštiny i ve svých promluvách k nim. Všichni zpívali spolu s ní a bylo jasné, že španělské černovlásky vědí lépe než ty české, k čemu mají boky. Ač Amparo pobízela k tanci všechny kolem, sama strávila koncert na židli. V předvečer pražského vystoupení si během koncertu v Lublani pohmoždila kotník.

Z celého koncertu a především z Amparo a všech muzikantů bylo znát, jak je to sakramentsky baví. Smáli se, vtipkovali, ani na chvilku nezapomínali na diváky. Mezitím co kytarista Willy Fuego šel lidem naproti a hrál sólo na kraji podia, skvělý kubánský trumpetista Jose Alberto Varona Saavedra tančil, bubeník Ricard Parera a kontrabasista Jorge Mestres rozdávali úsměvy na všechny strany. A coby vokální ansámbl Boys Voice, jak je žertovně nazvala Amparo, ji v některých skladbách doprovodili i hlasem.

Repertoár byl poskládán ze všech tří desek, které má Amparo na kontě. Co se ale stalo předtím, než se vydala na podium sama za sebe? Nešťastná (ne)náhoda. Stačilo, aby pár muzikantů z kapely nestihlo letadlo, a Amparo Sánchez si musela na vyhlášeném jazzovém festivalu v Montrealu poradit jen s kontrabasem a bicími. Určující moment, který odstartoval největší proměnu v životě ženy, která hlasem následuje svou duši.

První sólovka Tuscon-Habana, která vznikla v roce 2010 v arizonské poušti a jehož producentem byl Joey Burns z vyhlášené indierockové kapely Calexico, bylo potvrzením proměny Amparo. Následující Alma de cantaora (2012) vychází ze zpěvaččiny duše, což symbolicky potvrzuje i její název. Nechyběly ale samozřejmě ani skladby z desky nové a zatím poslední Espíritu del Sol (2014), kvůli jejímuž nahrávání se Amparo vrátila do arizonské pouště. Nezkrotnou divokost výstřední Amparanoia vystřídala klidná síla ženy s nezaměnitelným nakřáplým hlasem a oduševnělým zpěvem, která v textech vychází jak jinak než z vlastního života. Otevřenou osobní zpověď pak představuje autobiografická kniha La niña y el lobo. Žena a vlk. Vlk, kterému není lehké se ubránit.

Amparo Sánchez věří v sílu žen a mnohé ženy zase v tu její. Ve svých skladbách se nevyhýbá angažovanosti, ale především je sytí odvahou. Žena pro ni představuje spojení s živly, protože, jak sama říká, příroda i Země jsou přece ženy. Zpívá ženám a od svých příznivkyň získává stejnou míru podpory, kterou jim sama nabízí. Amparo potřebuje být se svým publikem v kontaktu a to nejen na oko. Před koncem koncertu vřele přijala jednu z přítomných žen na pódiu, aby přeložila její slova na rozloučenou do češtiny, protože si tahák zapomněla v šatně. Děkuji, dobrý večer a tato žena je krásná. Pro Amparo to platí dvojnásob. Na viděnou na trutnovském Jazzinci.

Info

Amparo Sánchez (esp)
11. 2. 2015, Palác Akropolis, Praha
foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...