Články / Sloupky/Blogy

Na doma: Krása v opakování

Na doma: Krása v opakování

Aneta Kohoutová | Články / Sloupky/Blogy | 31.03.2020

K některým věcem se strašně ráda vracím. V tísni čtyř stěn to ale chtěl přehlušit pocit, že není čas, kterého máme teď víc než kdy jindy, ztrácet čas. Že mezi prsty nesmí protéct ani jeden nový obzor nebo online certifikát za kurz potápění ve vaně. Na internetu probíhá hluboká těžba lidského potenciálu, ale mně se zrovna chce prostě jenom být. Zaseknout se s jedním songem zasmyčkovaným v hlavě i v přehrávači a nepřipadat si neschopně, když do nového světa nevstoupím jako lepší člověk.

Jako malá jsem se neustále vracela k dětem z Bullerbynu. Byla to terapie při stonání i při špatné náladě. Teď už doma jednoho Lasseho mám a špatnou náladu léčím útěkem od slov do sluchátkama zapouzdřené hudební bubliny. Existují totiž songy, chutě, barvy, co se dají slyšet, vnímat a užívat si pořád kolem dokola. Při jejich poslechu vždycky vykoukne něco nového, ale zároveň dokážou uklidnit starými známými vzorci. Tady je svět ještě v pořádku. Co jsou zkrátka hity do doživotní mentální karantény? Dlouhý seznam, který by se měnil v závislosti na ročním období, geografický půdě pod nohama i aktuální náladě momentálně škrtám na jedno jméno.

Toma Waitse jsem poprvé potkala v norským sekáči. V sekci černá trička za třicet se vždycky našlo nepřeberné množství hudebních interpretů sepraných na hrudi. Většinu z nich jsme neznali, ale podle „nebezpečnosti“ fontu se dal celkem dobře odvodit hudební žánr. Na jednom byla ilustrace chlápka v klobouku s cigaretou a nápisem: I Hope My Pony Knows the Way Back Home. Jasný úlovek toho osudného dne, na pubertální škále hodnocený jako „sexy a nebezpečný“. Náš vztah se postupem času vyvíjel od „je to složité, ježiš, vždyť je to starej chlápek s divným hlasem“ až po „pusť to ještě jednou, vždyť je to super starej chlápek s divným hlasem“. Jeho genialitu jsem pak ještě víc docenila ve spojení s Jimem Jarmuschem. A k tomuhle paktu taky míří moje hudební loap a youtube stopa. Můj karanténní song, se kterým se dá tancovat, druhou rukou vařit kafe, bejt na oko smutnej, ale zároveň se usmívat.

U filmu Dawn By Law, jsem asi třikrát usnula, ale možná jen proto, abych se mohla znovu vrátit na začátek a poslechnout si úvodní píseň Jockey Full of Bourbon. Samotný snímek v podstatě nabízí skvělou glosu k aktuální situaci. Tři hlavní postavy se díky nečekaným událostem ocitají za mřížemi. Tahle malá plocha a omezené možnosti pak dávají prostor vyniknout jejich, řekněme, svérázným charakterům, stejně tak jak to teď zažívají mnozí z nás ve svých vlastních izolacích. Tak vemte pozvání na hořkosladkou virtuální jízdu po louisianských příbytcích a spletitých lidských osudech za doprovodu magického hlasu Toma Waitse. Zcela optimisticky začínající na hřbitově.

„Hey little bird, fly away home. Your house is on fire, your children alone.“

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Šejkr #121: Nanovo

Michal Pařízek 12.01.2024

Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace