gaga | Články / Reporty | 23.05.2013
Není nad ty koncerty, kam dorazíte sotva na čas, ve chvíli, kdy první kapela už hraje, a trvá vám v podstatě celý set, než se rozkoukáte, vstřebáte lidi, atmosféru a prostředí, a nakonec si uvědomíte, že sofistikovaně jste schopni mluvit až o tom, co následovalo až po první partě. A právě tak tomu bylo 18. května v českobudějovické Kredanci, kde se s line-upem Depakine Chrono, 5 Seconds to Leave, Io Monade Stanca a esazlesa schylovalo k epické party. Shit happens. Ale i tak se můžu aspoň pokusit.
Depakine proklamovali už před koncertem nové pojetí, prý že místo pevné struktury se přidá více nahodilosti a každé vystoupení tím dostane punc jedinečnosti. A nelze nesouhlasit. Depakine Chrono hráli jako obvykle perfektně, těm dvěma lze jen těžko někdy něco vytknout, ale s pocitem, že člověk právě slyší něco, co možná už nikdo nachlup stejně neuslyší, ta hudba baví ještě víc. Každá stará známá pecka v nových šatičkách. Pro věrné fanoušky je to rozhodně další, nový důvod, proč se zas jednou dohrabat na jejich koncert. To věčné počítání a „hrůzu nahánějící“ přesnost semelou kolemstojící stejně jako dřív, ale celé to bude mít přívětivější a nevinnější ksichtík.
A jak Depakine nasadili laťku poměrně vysoko, 5STL ji svým nekompromisním vystoupením vystřelili do jiné dimenze. Jako milovníka atmosférické, pokud možno i značně depresivní, hudby mě každý jejich koncert rozseká na kousíčky a tento nebyl výjimkou. Projekce chvílemi vypadala jako ta podivná kazeta z Kruhu – zneklidňující, bravurně sestřihané obrazy, jejichž nálada se pohybuje někde mezi Lynchem a absolutním šílenstvím. Dotvářely naprosto odzbrojující, bezkonkurenčně perfektní instrumentální provedení a málem jsem se plazila zbídačeně domu, protože jsem nevěřila, že mám ještě síly na víc. Kdo by chtěl zavřít oči a užívat si naplno pouze hudební složku, rozhodně by prohloupil, protože by mu unikl skvělý nezávislý surrealistický film.
Následující Io Monade Stanca představili vystoupení z dosti odlišného soudku. Bandička afektovaných a výstředních Italů, kteří do toho řežou zdánlivě hlava nehlava. Řízná, ostrá matematika s dikcí stejně temperamentní, jako je sama italština. Při jejich promluvách mezi songy bylo těžko rozeznat jazyk, kterým byly proneseny, protože míra emoční angažovanosti vše přebila. A když se do toho pak zpěvák opřel v písních, nabízela se mi jediná možná asociace – znělo to jako punková inscenace italské opery. A kupodivu to ani nepůsobilo směšně. Prostě Aida v roztrhaném kabátku a s pocuchanou frizúrou. Jen škoda, že po dvaceti minutách jsem začala nabývat dojmu, že začali hrát celý set od začátku. Kdyby skončili po půl hodince, dojem by zůstal neporušený.
A po krátké cigaretové pauze přišli ti, na něž já vlastně čekala nejvíc. Ti, o jejichž nových věcech jsem slyšela mnoho, ale sama jsem ještě neměla možnost utvořit si vlastní názor. Ačkoli esazlesa zahráli krátký set, nekompromisně vtáhli do víru snad všechny přítomné a moje bolest za krkem a chudák povalená kytka, která schytala neředěnou dávku energie přímo od zapálených „tanečníků“, jsou toho důkazem. Esa předvedli všechno, co v sobě mají, načež jsem zjistila, že jejich zvuk je bohatší o jednoho kytaristu, který přidává na hutnosti, a pojem gradace tak dostává nový význam. Jejich kytarová smršť s nekompromisně údernými a přesnými bicí se stává až nebezpečně ohromující. Jak je vůbec možné, že hudba prorokující deziluzi a zmar dokáže vyloudit nadšení z tolika lidí najednou? Asi jsme všichni padlí na hlavu, ale takové řežbě, kterou Esa předvedli, se nedá nepodlehnout.
Kolektivní trans mě vyplivl na noční ulici unavenou a přemoženou decibely, pokročilou hodinou, ale především dojmy. I ty čtyři bídné hodiny spánku za tohle bez pochyby stály.
Io Monade Stanca (ita) + Depakine Chrono + 5 Seconds To Leave + esazlesa
18. 5. 2013, Kredance, České Budějovice
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.