Články / Recenze

Na outfit sere pes

Na outfit sere pes

Adam Hencze | Články / Recenze | 04.11.2012

Pro rozrůstající se fanouškovskou základnu skupiny Zrní je letošní podzim vlhkou houbařskou sezonou. Hluboký les obývaný mravenci. Skákal pes. Uzrálé vinné hrozny z uhelného Kladna. Znám jen málo desek, u kterých je každý kousek speciální, každá píseň má své místo a osobitý význam v širším kontextu díla. Předchozí Hrdina počítačový hry jde do světa byl koncepcí okraden o poetiku, která s novým albem nově dýchá, a po podezřelém přehlížení osobitého sdružení autorských osobností, který Zrní bezesporu jsou, se jim teď dostává publicity hodné kvality jejich tvorby. Konečně.

Kapela se vypracovala a dlouho po nalezení svého zvuku na přelomovém albu Voní se dostává do povědomí většího množství posluchačů. Těm se s každou deskou přibližuje a s tou poslední zatím nejvíc. Zároveň je z výsledného díla čitelná pohoda, se kterou členové ke svým talentům přistoupili. To musel cítit i producent Ondřej Ježek, který z materiálu dokázal vyždímat maximum. Uhnětl desetidílný celek, který se příjemně poslouchá a díky složení a chytlavým textům z mysli jen tak nevypadne. S citem využívá hudební gradace, přehledně si radí se zvládnutými jónsiovskými popěvky, ladí přívětivě teplý zvuk a komponuje nejzajímavější nápady české hudební scény uplynulého roku.

Původní alternativní cítění se na Soundtracku rozrůstá do popovějších aranžmá, ve kterých se ovšem kapela orientuje se stejnou elegancí. Svěžím způsobem spojuje funkční části předchozích alb, nástroje, příjemnou barvu zpěvákova hlasu, texty s přesahem, zemitou vůni lidovosti, vše kombinuje v atmosféře podzimní chalupy v horách s návaly kreativity a přístupem pěti ne muzikantů, nýbrž kamarádů, co si přišli zajamovat a složit nové kompozice. U Hýkala jsou siluety hudebníků patrné, Ondřej zápasí v beatboxu s ostatními Honzy, kteří varují před lesním polykačem lidí a před rudým vřesem, hrají na housle, harmoniku. Akcent lidové hudby, podpořený skákavým psem, voní. Neobvykle postavená Rychta buší pěstí do dveří a působivými houslovými riffy s depresivním viděním světa je jednou z těch, které znějí nejlépe pod širým nebem na improvizovaném pódiu, hluboko v letní přírodě.

Skladba Pozitivní je Británií nasáknuta ze všech nejvíc, upoutá kytarovými přechody à la David Gilmour, v jehož šlépějích pokračuje – na outfit sere pes a finále graduje samo od sebe v duchu High Hopes, jako by ta píseň najednou ožila. Nezvyklá spojení a zvukové hrátky producenta ji zkrášlují a díky nim funguje jako předzávěrečný vrchol desky, která je bez konceptu velmi znovu-poslouchatelná. V Nízko letí ptáci se kapela začíná trochu vykrádat, ale jako pandán ke skvělému otvíráku Bojím (z „Hrdiny“) sloužit může. Noční jízda ukapává jazzovými tóny a je nejtemnější na albu. Tak kdo mě to válcuje?

Na opačném pólu stojí Ungerův poetický duet s Karolínou Kamberskou nazvaný Dva. Funguje pouze se španělkou a smyčcovým podmazem a po apokalyptickém úvodu přeci jen skrývá naději. Celá stopáž je vkusně poslepovaná, nálady se přelévají s každou další skleničkou, co do sebe muzikanti tam někde v horách naklopili. Temným laděním by zapadla zpátky do konceptu předchozího Hrdiny. Ale v tom je ta krása symboliky textů, které se dají přenášet z jednoho subjektu na druhý.

Nové album působí pozitivně, nikdo není pohřbíván a nad nikým se nepějí žalozpěvy. Soundtrack je hymnus, manifest poetiky, rukopis našeho dost možná nejoriginálnějšího bandu. Zrní, to jsou divoké břízy, co rostou, dospívají, zrají, kvetou. Coby předmět intimního hudebního chtíče nezklamou, po Hrdinovi přicházejí s ještě přitažlivějším nástupcem o koncích světa, o stárnutí, o depkách. Vlastnit tuhle placku je občanskou povinností, i přes ten mírně kýčovitý booklet. Protože den je krátký. A den je dlouhý.

Info

Zrní – Soundtrack ke konci světa (Zrní, 2012)
www.zrni.cz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Písně, které chceš obejmout (Adrianne Lenker)

Jiří Přivřel 02.12.2020

To, co by u jiného mohlo být jen skicou, stává se tady hotovou a hodnotnou nahrávkou.

Přiznaná posedlost Depeche Mode (Greg Puciato)

waghiss666 01.12.2020

Greg Puciato není druhý Mike Patton, ani si to nemyslí, na rozdíl od velkohubých onanií recenzentů, z nichž jeden poslal album do světa dřív, než ho svět měl slyšet.

Reflexe emocí pomocí poetiky (Samia)

Michaela Šedinová 21.11.2020

Samia, písničkářka s andělským hlasem a výjimečným rozsahem, už není děcko. Album The Baby je plné melancholie a cynismu, které cítí mladý dospělý konfrontovaný se skutečným světem.

Všechno je v pořádku (Puscifer)

3DDI3 16.11.2020

Puscifer byl vždy jakýmsi únikem od reality, pošetilým blbnutím, což dokazuje i vizuální stylizace tentokráte inklinující k mužům v černém, kteří očekávají přílet mimozemšťanů.

Víc než jen depresivní brblání nad životem (Jan Fic)

Adéla Polka 09.11.2020

Pocity potomka podvedené generace se spadem z Černobylu na hlavách, neschopnost žít spořádaný život, příliš silný vztah k pití a neutuchající touha jsou hlavními tématy desky.

Když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele (Mutanti hledaj východisko)

Richard Kutěj 03.11.2020

Na novince zní pražská dvojice příměji a úderněji, aniž by ale slevila ze své kaleidoskopické hry s atmosférou a zvukem.

Jak se vyzpívat z krize středního věku (Matt Berninger)

Jiří Přivřel 01.11.2020

Matt Berninger z The National je žádaný. Nejvyšší čas na sólovou desku?

Po každé noci přijde nový den (Iro Aka)

obraz 23.10.2020

Sami autoři již názvem alba odkazují na japonský výraz „ukiyo“, který byl dříve v buddhistické tradici překládán jako „svět bídy“.

Malá zvuková evoluce (Pontiac Streator)

Jakub Koumar 21.10.2020

Pontiac Streator je i spousta experimentování, odkazů na současnou taneční scénu, a především přirozené přelétávání mezi různými styly.

Černá hudba v éře postnihilismu (Porenut)

Tomáš Kouřil 19.10.2020

Porenut se po textové a vizuální stránce naplno oprostili ode všech blackmetalových klišé a zároveň hudebně dozráli.