Články / Reporty

Na pokraji šílenství (Beseda u Bigbítu)

Na pokraji šílenství (Beseda u Bigbítu)

Veronika Miksová | Články / Reporty | 04.08.2015

Bez minimálně šesti hodin spánku jsem mrtvola. Co ale dělat, když jdete dobrovolně spát v šest ráno a od osmi vám paří na stan? Nestěžovat si, protože teplá voda ve sprchách u fotbalového hřiště nebude téct věčně. Je to jako v Okresním přeboru, jen víc absurdní. Organizace sprchování. "Tak teď můžou jít dvě holky, teď zase pět chlapů. Jedna holka."

Univerzální záchrana v podobě kelímku s horkým kafem. Povznese i krása baristek, které si zakládají na ženskosti, usrkáváme za poslechu vaty, soutěže písničkářů z regionu, která probíhá na béčku. Neřekli byste to do mně, ale mám slabost i pro dobré lidovky, od dvanácti se natáčím ze strany na stranu na Horňáckou cimbálovou muziku Libora Supa. Dokonale matu vlasatého rockera: "Ty seš z Jižní Moravy, viď?" Už chybí jen kroj, mně i chlapům na pódiu.

Uklízím se na přednášku zkušeného hudebního publicisty Pavla Klusáka o terénních nahrávkách. Do silného šumu topolů se z moře vynořuje velryba, za rohem pospává gepard a zvukovku na áčku přehluší rachot hlučné ulice a chystající se bouře.

První růžové víno a první slzy u slovenské folk-raperky Katarzie. "Kdybys věděl, jako moc už se mi nechce znovu hledat." Tahle holka s akustickou kytarou a slabostí pro netuctovou a efektní módu mě nepřestává bavit. Její autentické výpovědi jdou na dřeň, schopnost verbalizace vztahových problémů by se mi taky hodila. Hned by byl život lehčí. Takhle zamáčknu slzu a zajím to cuketama.

Z mimozity mě vyvádí maďarští post-rockeři Rosa Parks. Set sevřený jak půlky militantního homofoba, na melancholii ideální kapky. Jo, vím, že post-rock většině přijde jako vyčpělá kategorie, ale tahle čtyřka z Rábu vás dostane. Vystavěné tak, že se nenudím ani vteřinu.

Do toho mi na mobilu přistává úlet od zásadní persony mého nicotného života, něco se "podělalo" , a tak jsme se už dva roky neviděli, i když žijeme ve stejném městě. "Vím, že to zní bizarně, ale nejsi náhodou v Tasově?" Náhoda ani čas v tomhle případě neexistujou.

Sedíme v trávě. Startky, víno, odrážení útoků slečny objímky a mladé verze Jozefa Tisa s chutí na tvrdší drogy, který "normálně" zahajluje. Jakože cože? Slovenské popové Bad Karma Boy slyším jen když zahrajou mou oblíbenou od Tame Impala, jinak nuda. Ve stanu chytím kousek Skinny Joe Line. Jazz, country, world music. Víc neřeknu, pusťte si.

Na pokraj šílenství mě přivádí šamanská Wovoka z Polska. Chvilku Janis Joplin, chvilku The Doors, pak zas zaříkávací tanec. Do blonďatý Polky v džínových kraťasech, co vypadá tak na šestnáct, se snad vtělil skutečený šaman Wovoka. Pořklá. Šílené vlčí oči, raději utíkám do zadních řad.

Krautrockoví Von Spar s něžnou Adou mě k avizovanému deliriu nedovedou. Neurazí, ale nenadchnou. Ve stanu už to rozjíždí Mutanti hledaj východisko se silně zvrhlou poetikou, okouzlující hiphopový experiment, který jde za hranice představ toho, o čem by se "mělo" zpívat. Cizí strejda si to dělá za okýnkem dívčích sprch. Bratr se miluje s vlastní sestrou a "mrd-mrd-mrd-mrd-mrdání, to je naše poslání." Hlavně nadhled, lidi, nadhled.

Na noc chytře přesunutí syntezátoroví Deaths Igora Brusa oživují ducha osmdesátek. Čekala bych velký věci, tomu klukovi z rodiny kamčatského rybáře je sotva dvacet a nemá strach být světový. Navíc je sladký a má široký záběr. Hraje od čtrnácti, původně spíš hardcore, dělá módní fotku (mj. stáž v magazínu Vice) a režíruje videoklipy.

Ještě počkám na Ventolina, jehož přezdívku jsem nedobrovolně prohlédla minulý týden. Malý měl zánět průdušek a já mu musela čtyřikrát denně (občas násilím) stříkat přes náhubek sprej uvolňující dýchací cesty. Děsivé. Kulturní antropolog David spouští svou chytrou profi diskotéku a přibíjí nás na svůj totem. Závěr, jak má být. Vstávám brzy ráno, lehce poprchává, jdu zlatým polem a ani mi není moc smutno. Ti, se kterými jsem strávila tyhle dva vzácné dny, jdou se mnou, tiše tepají skrz mou kůži. Za rok jsem tu znovu.

Info

Beseda u Bigbítu 2015
1. 8. 2015, Tasov
foto © Martin Rejsa

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?