Články / Reporty

Na roztočený kolos Muse leda kinedryl

Na roztočený kolos Muse leda kinedryl

Dominika Danieliková | Články / Reporty | 07.06.2016

Kolem deváté večer se hala nadobro ponoří do tmy. Nad hlavy publika potichu vplují čtyři bílé drony, halou se vznáší chór a první večerní modlitba v podobě Drones může začít. Na úvod by té něhy bylo až příliš, je potřeba menší oblbovák. Je libo pětiminutové vymytí mozku? Nálet ostrých kytarových riffů se do lidí zabodává jako žiletky, zvuk bicích zrychluje tep, srdce se zastaví, vypjatá dramatičnost a pocit klaustrofobie je tady... “and You're Fucking Psycho!” To, že bude otvírák z nového alba The Drones takový bordel, čekal jen málokdo.

Naposledy Muse navštívili Prahu v roce 2012. Názory na tehdejší koncerty se zásadně rozcházely: kapela byla sice médii opěvována za propracovanou show, ale nelichotivý status namyšlených klučinů, kterým stoupla sláva do hlavy, se jim nikdo odpárat nesnažil. To, že naživo zní o mnoho lépe než na desce, není pochyb. Muse svou nejnovější nahrávku Drones pojali značně pacifisticky, o čemž svědčila celková konfigurace scény. Fanoušci si mohli vychutnat komplexní audiovizuální zážitek díky otáčejícímu se kruhovému pódiu, hranice mezi kapelou a fanouškem téměř padla.

Co skladba, to originál, všechno se míchá dohromady: glam, symphonic a progressive metal, indie, alternativní rock, elektronika. Arogance, chlad a statický projev jsou už jen vzpomínkou na minulost, ale ta pravá vizuální show začíná v okamžiku, kdy se Matthew Bellamy s Christopherem Wolstenholmem promění v loutky a nechají se ovládat jakýmsi ženským kovovým monstrem. Kapela si s lidskými emocemi umí pohrát. Chcete se bát? Tak vypustí obrovský a poněkud kýčovitý stroj protiletecké obrany. Je libo trochu slaďárny? Tak tu máme kybernetickou, roztěkanou Madness, kterou s Bellamym zpívá dalších deset tisíc hlav. Finiš první poloviny koncetu je více než strhující. Že Muse neznáte, nebo neumíte jejich texty? Nevadí, stačí se nechat unášet světelným divadlem a sledovat propracovanou projekci.

Setlist tvořený revolučními songy z nového alba a starou dobrou klasikou byl trefou do černého. Drtivé útoky na bicí v podání Dominica Howarda v průběhu Revolt byly jako vždy dechberoucí, pozadu nezůstával ani basák Wolstenholme, ale zážitkem večera bylo, když Bellamy zasedl ke klávesám. Jeho podání Apocalypse Please emocionálně nabouralo každou náctiletou fanynku a zřejmě nejen ji. Epický večer.

Info

Muse (uk)
4. 6. 2016 O2 arena, Praha

foto © Jan Kuča

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...