Články / Reporty

Na Szigetu: Kde mám svůj bublifuk?!

Na Szigetu: Kde mám svůj bublifuk?!

Shaqualyck | Články / Reporty | 16.08.2014

Po propršeném čtvrtku se páteční obloha nad maďarskou metropolí opět vyjasnila. Bahenní lázně vystřídaly sluneční paprsky, létající tanečnice a bublifuky. Čím víc bublin, tím víc Sziget. Na konferenciérův rasta přízvuk by měl existovat paragraf. „Let´s celebrate the unity!“ Na A38 je svět naštěstí ještě v pořádku. Britští Palma Vilolets začínali s půlhodinovou sekerou, ale stálo za to si počkat. Sáčka, patky, Iggyho Lust for Life na úvod, energičtí kluci, jejichž srdéčka bijí pro punk stejně jako pro Stouny, zlobivé The Who nebo veselé Small Faces, o Beatles nemluvě. Nedá práci pochopit, proč jeli šňůru s Milesem Kanem. Mládí vpřed! Chvíli na to přitvrdili jejich ostrovní kolegové Band of Skulls. Že prý ostřejší blues rock, kytarový očistec a tak… houby s octem! Kdepak garáž, tohle byl spíš masokombinát. Zasviněný, krvavý a nekompromisní. Rezavá melodičnost jdoucí až na kost. Klokotavá basa Emy Richardson předla jak diesel rozjetého parního válce, před kterým zdrhala sípavě kvílivá kytara Russella Marsdena. Představuju si, že takhle nějak znějí plíce Jirky Bartošky před prvním ranním cigárem. Jedna z nejlepších věcí celého festu.

Manic Street Preachers mi na jaře v Praze utekli, takže jsem se vetřel do kotle a čekal, jak budou vypadat věci z aktuálního alba Futurology naživo. Resultát? Velmi dobře! Po nástupu za zvuků instrumentálky Dreaming a City (Hughesovka) otevřeli klasicky s Motorcycle Emptiness (úspěch zaručen), ale hned na to spustili Walk Me to the Bridge, Let´s Go to War a Europa Geht Durch Mich. Dav reagoval jako na objednávku, vedle rozzářených třicátníků poskakovali stěží plnoleté děti a sborově hulákali všechny texty. Žádný make-up ani zakrvavená předloktí, tyhle časy už jsou pryč. Manics jeli napříč celou diskografií, zahráli i Revol a PCP z kultovní The Holy Bible. Parádní singalong Everlasting jen v doprovodu akustiky rozdělil koncert vedví. Nicky překvapil, nejenže mluvil, dokonce si sundal sluneční brýle! Jinak bylo všechno na svém místě, Jamesovy tanečky, odvařená kytara i smutná píseň ochlastova A Design for Life. Krev mi v žilách ztuhla jen při Suicide Is Painless. Během teskného pomaláče zvedla skupinka vedle mě nad hlavu ukrajinskou vlajku, nikdo ani nepípnul.

Zpátky na zem a poklusem na A38, kde si neo-soulová diva Kelis hrála na hvězdu, publikum nechala i přes zpoždění čekat další půlhodinu. Tleskání místy přecházelo v pískot, ale stačily dva tři songy a bylo vymalováno. Kapela se snažila a rozšafná Kelis si svým specifickým vokálem omotala všechny kolem prstu. Navrch flitry, afro, natřásání zadku… Myslím, že jí nakonec odpustil i ten baculatý pán v kostýmu rozzlobené pandy. Mně však pasovala o něco víc Dorrey Lin Lyles s Johnnie Shepperd bandem na Blues-Irish scéně. Lepší hlas a upřímný projev bez manýr. A cover Elvisova hitu Hound Dog? Úplná senzace.

Info

Sziget 2014
15. 8. 2014, Budapešť, Maďarsko
www.szigetfestival.cz
www.facebook.com/SzigetCZ

foto © žakelýna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...