Články / Reporty

Na značku! (SAM)

Na značku! (SAM)

Dominika Prokopová | Články / Reporty | 06.04.2014

SAM. Představení vycházející z textu německé režisérky a dramatičky Kathariny Schmitt, inspirované performancí taiwanského umělce Tehchinga Sama Hsieha z konce sedmdesátých let, s názvem CAGE PIECE. Text přeložila Viktorie Knotková a režijně upravila Kamila Polívková pro Divadlo Komedie, kde proběhla v dubnu roku 2012 premiéra. Hra o pěti dějstvích s Karlem Rodenem ve dvou hlavních rolích.

Diváci jsou voyeři. Proč by jinak chodili do divadla? Chtějí vidět pot, krev a slzy. Chtějí, aby umělec trpěl, tak tedy trpí. Jejich zkoumavé pohledy pak dávají veškerému počínání smysl. Stačí jen, aby přišli a dívali se na něj, a on se v tu chvíli stane umělcem jen proto, že si před nimi vyčistí zuby nebo umyje obličej. Oni ale i nadále zůstávají. Tak co by jim ještě předvedl? Nervozita z upřených pohledů vede performera k tomu, aby mlátil hlavou o zeď a předváděl stejné vylomeniny jako dítě, kterému se podařilo na chvíli získat pozornost všech příbuzných na rodinné oslavě. Jednou, dvakrát měsíčně přicházejí, poslouchají jeho ticho, sledují jeho vzdechy a stávají se svědky jeho akce. Beze svědků by přece byl jen bláznem v kleci. Až se jednou dveře otevřou, ztěžknou mu nohy... Domov jako klícka. Je snazší mříže vidět, než je jen tušit. Sam stráví v kleci rok... a mýdlo, polštářovou plsť i skleničku. Nečte, neposlouchá rádio ani televizi, nekomunikuje, každý den jí to samé. Ve snaze oprostit se od lidských potřeb si je uvědomuje více než dříve. Vystaví-li umělec sám sebe, dosahují hranice umění tam, kde začínají omezení lidské schránky.

Ve druhém dějství (Hra s důkazem) se před diváky zhmotňuje Samova představa ideálního návštěvníka. Jeho barvité představy jsou tím jediným, co dokáže proniknout skrze zdi klece. SAM v tu chvíli splývá s diváky a komentuje mistrnou černobílou projekci, na které figuruje také on. Představuje si, jak návštěvník trávil čas, než se ocitl před jeho studiem, a jaké pohnutí prožívá při setkání s ním. V závěru této části zazní v Rodenově osobitém podání píseň Mtacmindis mtvare Jansunga Kakhidzeho v gruzínštině. Skvělá volba Sáry Bukovské. Jímavá píseň přiměje alter ego dojatého performera, otočeného na plátně zády k divákům, aby SAM na sebe pohlédl. K jevišti se však nezadržitelně blíží neurvalý fotograf (Jan Dvořák), který nepřestává cvakat. Ignoruje značky i Samovy žádosti o udržování odstupu a bez okolků vstupuje do jeho osobního prostoru, aby si ho naaranžoval. Samova bezbrannost jej pobízí k dalšímu znásilňování. SAM drží a tiše krvácí.

Hra o překračování hranic mezi uměním a realitou, neomezené omezenosti člověka, zvířecí lidskosti a lidských zvířatech dává mnohé podněty k zamyšlení. Na některé otázky dává i odpovědi, na jiné ne. Herecký výkon Karla Rodena je působivý, po celou dobu zůstává smířený a pokorný, ale ve chvíli, kdy se obrací k divákům, je velmi přesvědčivý ve svém dojetí a lehké bezradnosti. Po celou dobu si zároveň uvědomujeme, že je hlavně Karlem Rodenem a že svým voyerstvím neparazitujeme jen na těch, kteří se zavírají do klecí a očekávají to od nás, ale i na těch, kteří se zviditelňují svou prací a pro které svědkové jejich úspěchů chystají klece z novinového a křídového papíru na dobu neurčitou.

Info

SAM (Katharina Schmitt / Kamila Polívková)
3. 4. 2014, Studio Hrdinů, Praha

foto © Viktor Kronbauer

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.