Dominika Prokopová | Články / Reporty | 06.04.2014
SAM. Představení vycházející z textu německé režisérky a dramatičky Kathariny Schmitt, inspirované performancí taiwanského umělce Tehchinga Sama Hsieha z konce sedmdesátých let, s názvem CAGE PIECE. Text přeložila Viktorie Knotková a režijně upravila Kamila Polívková pro Divadlo Komedie, kde proběhla v dubnu roku 2012 premiéra. Hra o pěti dějstvích s Karlem Rodenem ve dvou hlavních rolích.
Diváci jsou voyeři. Proč by jinak chodili do divadla? Chtějí vidět pot, krev a slzy. Chtějí, aby umělec trpěl, tak tedy trpí. Jejich zkoumavé pohledy pak dávají veškerému počínání smysl. Stačí jen, aby přišli a dívali se na něj, a on se v tu chvíli stane umělcem jen proto, že si před nimi vyčistí zuby nebo umyje obličej. Oni ale i nadále zůstávají. Tak co by jim ještě předvedl? Nervozita z upřených pohledů vede performera k tomu, aby mlátil hlavou o zeď a předváděl stejné vylomeniny jako dítě, kterému se podařilo na chvíli získat pozornost všech příbuzných na rodinné oslavě. Jednou, dvakrát měsíčně přicházejí, poslouchají jeho ticho, sledují jeho vzdechy a stávají se svědky jeho akce. Beze svědků by přece byl jen bláznem v kleci. Až se jednou dveře otevřou, ztěžknou mu nohy... Domov jako klícka. Je snazší mříže vidět, než je jen tušit. Sam stráví v kleci rok... a mýdlo, polštářovou plsť i skleničku. Nečte, neposlouchá rádio ani televizi, nekomunikuje, každý den jí to samé. Ve snaze oprostit se od lidských potřeb si je uvědomuje více než dříve. Vystaví-li umělec sám sebe, dosahují hranice umění tam, kde začínají omezení lidské schránky.
Ve druhém dějství (Hra s důkazem) se před diváky zhmotňuje Samova představa ideálního návštěvníka. Jeho barvité představy jsou tím jediným, co dokáže proniknout skrze zdi klece. SAM v tu chvíli splývá s diváky a komentuje mistrnou černobílou projekci, na které figuruje také on. Představuje si, jak návštěvník trávil čas, než se ocitl před jeho studiem, a jaké pohnutí prožívá při setkání s ním. V závěru této části zazní v Rodenově osobitém podání píseň Mtacmindis mtvare Jansunga Kakhidzeho v gruzínštině. Skvělá volba Sáry Bukovské. Jímavá píseň přiměje alter ego dojatého performera, otočeného na plátně zády k divákům, aby SAM na sebe pohlédl. K jevišti se však nezadržitelně blíží neurvalý fotograf (Jan Dvořák), který nepřestává cvakat. Ignoruje značky i Samovy žádosti o udržování odstupu a bez okolků vstupuje do jeho osobního prostoru, aby si ho naaranžoval. Samova bezbrannost jej pobízí k dalšímu znásilňování. SAM drží a tiše krvácí.
Hra o překračování hranic mezi uměním a realitou, neomezené omezenosti člověka, zvířecí lidskosti a lidských zvířatech dává mnohé podněty k zamyšlení. Na některé otázky dává i odpovědi, na jiné ne. Herecký výkon Karla Rodena je působivý, po celou dobu zůstává smířený a pokorný, ale ve chvíli, kdy se obrací k divákům, je velmi přesvědčivý ve svém dojetí a lehké bezradnosti. Po celou dobu si zároveň uvědomujeme, že je hlavně Karlem Rodenem a že svým voyerstvím neparazitujeme jen na těch, kteří se zavírají do klecí a očekávají to od nás, ale i na těch, kteří se zviditelňují svou prací a pro které svědkové jejich úspěchů chystají klece z novinového a křídového papíru na dobu neurčitou.
SAM (Katharina Schmitt / Kamila Polívková)
3. 4. 2014, Studio Hrdinů, Praha
foto © Viktor Kronbauer
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.