Články / Reporty

Na značku! (SAM)

Na značku! (SAM)

Dominika Prokopová | Články / Reporty | 06.04.2014

SAM. Představení vycházející z textu německé režisérky a dramatičky Kathariny Schmitt, inspirované performancí taiwanského umělce Tehchinga Sama Hsieha z konce sedmdesátých let, s názvem CAGE PIECE. Text přeložila Viktorie Knotková a režijně upravila Kamila Polívková pro Divadlo Komedie, kde proběhla v dubnu roku 2012 premiéra. Hra o pěti dějstvích s Karlem Rodenem ve dvou hlavních rolích.

Diváci jsou voyeři. Proč by jinak chodili do divadla? Chtějí vidět pot, krev a slzy. Chtějí, aby umělec trpěl, tak tedy trpí. Jejich zkoumavé pohledy pak dávají veškerému počínání smysl. Stačí jen, aby přišli a dívali se na něj, a on se v tu chvíli stane umělcem jen proto, že si před nimi vyčistí zuby nebo umyje obličej. Oni ale i nadále zůstávají. Tak co by jim ještě předvedl? Nervozita z upřených pohledů vede performera k tomu, aby mlátil hlavou o zeď a předváděl stejné vylomeniny jako dítě, kterému se podařilo na chvíli získat pozornost všech příbuzných na rodinné oslavě. Jednou, dvakrát měsíčně přicházejí, poslouchají jeho ticho, sledují jeho vzdechy a stávají se svědky jeho akce. Beze svědků by přece byl jen bláznem v kleci. Až se jednou dveře otevřou, ztěžknou mu nohy... Domov jako klícka. Je snazší mříže vidět, než je jen tušit. Sam stráví v kleci rok... a mýdlo, polštářovou plsť i skleničku. Nečte, neposlouchá rádio ani televizi, nekomunikuje, každý den jí to samé. Ve snaze oprostit se od lidských potřeb si je uvědomuje více než dříve. Vystaví-li umělec sám sebe, dosahují hranice umění tam, kde začínají omezení lidské schránky.

Ve druhém dějství (Hra s důkazem) se před diváky zhmotňuje Samova představa ideálního návštěvníka. Jeho barvité představy jsou tím jediným, co dokáže proniknout skrze zdi klece. SAM v tu chvíli splývá s diváky a komentuje mistrnou černobílou projekci, na které figuruje také on. Představuje si, jak návštěvník trávil čas, než se ocitl před jeho studiem, a jaké pohnutí prožívá při setkání s ním. V závěru této části zazní v Rodenově osobitém podání píseň Mtacmindis mtvare Jansunga Kakhidzeho v gruzínštině. Skvělá volba Sáry Bukovské. Jímavá píseň přiměje alter ego dojatého performera, otočeného na plátně zády k divákům, aby SAM na sebe pohlédl. K jevišti se však nezadržitelně blíží neurvalý fotograf (Jan Dvořák), který nepřestává cvakat. Ignoruje značky i Samovy žádosti o udržování odstupu a bez okolků vstupuje do jeho osobního prostoru, aby si ho naaranžoval. Samova bezbrannost jej pobízí k dalšímu znásilňování. SAM drží a tiše krvácí.

Hra o překračování hranic mezi uměním a realitou, neomezené omezenosti člověka, zvířecí lidskosti a lidských zvířatech dává mnohé podněty k zamyšlení. Na některé otázky dává i odpovědi, na jiné ne. Herecký výkon Karla Rodena je působivý, po celou dobu zůstává smířený a pokorný, ale ve chvíli, kdy se obrací k divákům, je velmi přesvědčivý ve svém dojetí a lehké bezradnosti. Po celou dobu si zároveň uvědomujeme, že je hlavně Karlem Rodenem a že svým voyerstvím neparazitujeme jen na těch, kteří se zavírají do klecí a očekávají to od nás, ale i na těch, kteří se zviditelňují svou prací a pro které svědkové jejich úspěchů chystají klece z novinového a křídového papíru na dobu neurčitou.

Info

SAM (Katharina Schmitt / Kamila Polívková)
3. 4. 2014, Studio Hrdinů, Praha

foto © Viktor Kronbauer

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.