Články / Reporty

Náboženství: Island (Árstíðir)

Náboženství: Island (Árstíðir)

Aneta Kohoutová | Články / Reporty | 16.12.2019

Dobíhám na poslední chvíli a už u vstupu si sundávám boty a nasazuju druhou vrstvu pletených ponožek. Do koncertní části mého nejmilejšího hudebního svatostánku, Soukostela ve Vernéřovicích, se totiž chodí na boso. „Start je za dvě minuty. Hraje se pětačtyřicet minut pak je čtvrthodinová přestávka a pak dalších pětačtyřicet minut.“ Dva poločasy mě trochu zaskočí, ale nemám čas nad tím přemýšlet, protože v horním patře se právě rozeznívají první tóny Árstíðir. Tady něco začíná na čas? vysílám udivený pohled na místní, co míchají svařák v obřím hrnci za barem. „To nejsou žádný pankáči, to jsou virtuózové,“ smějou se.

Severská mše je takřka vyprodaná. Sedící návštěvníci zabalení v dekách jsou k sobě namačkaní a lidským teplem dohřívají, na co kamna nestačí. Pro mě je tenhle koncert rande naslepo, Árstíðir vidím a slyším prvně. Pětice Islanďanů přináší do kostela klid a předvánoční náladu usebrání se a vytržení z hektického shonu. Celé turné je koncipované jako vánoční a jeho poslední zastávkou je štědrovečerní koncert na domácí půdě v Reykjavíku.

Pod klenutým stropem Soulkostela rozeznívá kapela jednotlivé nástroje od kytary po violoncello, největší kouzla ale dělají se svými hlasy. První polovina setu je jemná a tichá, jako opatrné našlapování po zledovatělé pláni. Střídají se vokální tradicionály s vánočními písněmi a vlastní tvorbou. Nostalgie pomalu vzlíná ke stropu, posluchači se pohupují v pomalém rytmu. Mezi songy mluví Árstíðir o genezi skupiny s lehkým exkurzem do národní mentality. „Mollové písně s nádechem zármutku jsou naší tradicí, zpíváme je na Vánoce, narozeniny, i když povzbuzujeme náš tým při fotbalovém utkání“ a já přemýšlím, jak zvláštní je vidět dvoumetrového vikinga s dlouhými blond vlasy, který zpívá tak tklivě a jemně, až se z toho fanynkám v předních řadách rozplétají svetry.

Celým večerem se nese velký důraz na kořeny a pospolitost, chvílemi se v téhle situaci cítím trochu stísněně jako na sektářském kázání, do poznámek si píšu - guru feeling. Církev poetiky smutku a ovčí vlny. Na diváky ale tahle magie funguje a z kapely nespustí oči a takřka nikdo se nehne z místa, jednak protože by to bylo logisticky komplikované, druhak by to narušilo sdílenou atmosféru.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Po pauze, kterou vyplní zvuky ptačího zpěvu, se posluchači spořádaně vrací do sedu na deky a matrace. Druhou část zahajuje instrumentální souhra houslí a violoncella, což je chvilkové osvěžení od předchozích sborových slavností. Z tichých ploch se další poločas posune do dramatičtějších pasáží, ale ani buben, který se na závěr objeví, ledy neprorazí. Ale to by vlastně nebylo pro jejich projev, jenž staví na spektru jemnosti a intimity, žádoucí. Po otázce „Jste připraveni na vánoční náladu?“ se potichoučku vytrácím na bar. Tónům, které s jemnocitem uctívají vikinské tradice, ale neuteču ani tam.

U dalšího svařáku přemýšlím, co mi na jejich projevu nesedí. Hudba Árstíðir je totiž mimořádně profesionálně podaná, jak instrumentálně, tak vokálně. Kostel, Vánoce, všechno do sebe zapadá, ale já nemůžu napsat, že bych tím byla úplně pohlcená. Všechno se spojilo v patos absolutní správnosti a přejemnělosti, občas oscilující na hranici kýče, bez tahu na branku. Na poslední songy se vracím zpátky do patra. Potlesk zvedá lidi ze země a kapela se loučí a capella songem. Potlesk, přezutí z bačkor, nákup vinylu a rychle domů. Kostel se jako mávnutím proutku vylidní. Jen cynické osazenstvo ještě chvilku zůstává. Na Islandu se říká, když se ti nelíbí počasí, hodinu počkej. Tohle opatrné našlapování po zemi ohně a ledu ale ovládlo konstantní bezvětří.

Info

Árstíðir (is)
14. 12. 2019 Soulkostel, Vernéřovice

foto © Lucia Banáková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Povolený sentiment na Balkáně (Božo Vrećo)

Ana Fligić 31.12.2019

Typické dlouhé vlasy, dramatický make-up, plnovous, elegantní, nejčastěji vlastnoručně navržené šaty, vysoké podpatky. Sevdah v Bělehradu.

Něco mezi (J.I.D)

Daniel Nádler 23.12.2019

Nevím, jestli zrovna tahle situace mu dodala kuráž nebo co se v něm zlomilo, ale pak bylo všechno jinak.

Bert & Friends jsou SUPR

Andrea Bodnárová 14.12.2019

Bezčasá benzinka se zjevuje v neonové záři a v místnosti nad ní jsou plyšová chlupatá křesla a misky s tutti frutti žvýkačkami.

Nikdy nejste doopravdy sami (Planes Mistaken for Stars)

Lukáš Grygar 12.12.2019

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Viktor Palák 10.12.2019

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Jakub Koumar 09.12.2019

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.

Více lidskosti (Holly Herndon)

Natálie Zehnalová 09.12.2019

Sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti.

Pestré farby neo-soulu (Jordan Mackampa)

Jonáš Sudakov 08.12.2019

V obyčajnom šedom svetri a s drobnou zimnou čiapkou sa podobá na Marvina Gayea nielen vizuálne, ale v jeho tvorbe je počuť aj dušu tejto legendy.

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...