Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 02.04.2022
Když v roce 1959 poprvé vyšla Hvězdná pěchota spisovatele Roberta A. Heinleina, způsobila nemalý poprask a vysloužila si razítko „fašistická“. Podobně tomu bylo i o osmatřicet let později, kdy se knihou nechal inspirovat režisér Paul Verhoeven a stvořil kult – a spoustu lidí naštval, což jde holandskému filmaři lépe než cokoliv jiného. V obou případech se ale rozčilovali ti, kteří nedokázali nahlédnout pod slupku militaristické brakové science fiction.
Heinleinova kniha – a Verhoevenův snímek se toho, s patřičnou dobovou aktualizací, drží – je totiž umně podanou satirou i filozofickou úvahou v jednom. Text se tváří jako paján na vojensky strukturovanou civilizaci, v níž jedinou cestou, jak získat plnohodnotné občanství, je služba v armádě, která o vlastní nadřazenosti nad nepřátelskou „hmyzoidní“ rasou ani v nejmenším nepochybuje. V druhém plánu je pak kritikou toho, co popisuje, kritikou, která neztratila nic ze své pichlavosti ani po šedesáti letech.
Jakkoliv mnohé věci zastaraly, např. podoba vojenských technologií a válčení obecně působí z dnešního pohledu úsměvně, onen kritický osten zůstává stále stejně ostrý. Hlavní postava, Johnny Rico, není žádný Orwellův Winston, který si začíná uvědomovat chyby systému, naopak. Vojenskou ideologií je důsledně indoktrinován už od školy a navzdory rodičům nadřadí svou touhu přidat se k armádě všemu ostatnímu. Jeho očima pak vnímáme výcvik, bojová nasazení a nakonec i věrnou oddanost státu, byť se to neobejde bez váhání a pochyb. V mechanickém světě rozkazů to postavě propůjčuje lidskost a uvěřitelnost.
Heinlein nevytváří komplexní obraz společnosti, ta se do mikrosvěta armády dostává zřídkakdy. Ostatně, oni běžní lidé do světa aspirantů na občanství ani nepatří. A vertikální společenské uspořádání je dostačujícím vodítkem i symbolickým prostředím, do kterého Heinlein svou vizi zasazuje.
Hvězdná pěchota je klasika, kterou překryla její filmová adaptace, a nové vydání nakladatelství Argo ji tak u nás může vrátit do oběhu. Je to potřeba. Varování, které kniha přináší, je univerzálně platné. A ona kontroverze, která tolika „čtenářům“ leží v žaludku, je nutná. Chce-li autor varovat, neměl by kázat – měl by provokovat a jít proti srsti.
Robert A. Heinlein - Hvězdná pěchota (Argo, 2021)
web nakladatelství
foto © se svolením biblio.com
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.