Články / Reporty

Native: Vždycky to rozseknou někde, kde to nejméně čekáte!

Native: Vždycky to rozseknou někde, kde to nejméně čekáte!

gaga | Články / Reporty | 24.11.2012

Jsou koncerty, po kterých toho ze samé euforie namluvíte tolik, že vyčerpáte aktivní slovní zásobu svou i svého okolí. A pak jsou koncerty, po nichž lze jen těžko najít slova. Mermomocí se snažíte vystihnout pocity a jediné, co vám pro to zbývá, jsou rozšafně a bezmocně rozhozené paže pokoušející se aspoň vizuálně vyjádřit velikost prožitku. Když jsem si ráno sedala k počítači s cílem popsat středeční trojkoncert Odeur de Violettes, britských Shield Your Eyes a Native z americké Indiany, náhlý nedostatek slov mě přiměl zamýšlet se nad možností demonstrativně se místo psaní vyfotit v póze s vytřeštěným pohledem, za nějž by mě možná zavřeli do ústavu pro choromyslné. Házet vinu za tento chorobný stav duše mohu jen a pouze na NAAB, kteří se (coby pořadatelé) stali původci mé indispozice.

Ač jediným opravdovým překvapením večera měli být Native, jelikož jsem se s nimi setkávala poprvé, nakonec se ukázalo, že překvapením se stala všechna tři vystoupení. Mohl za to určitě prostor klubu Slávie, na nějž nejsem zvyklá, mohl za to zvuk, který byl nečekaně dokonalý, ale především za to mohli interpreti samotní. Vytřeštěný výraz.

Odeur de Violettes (aka laví), křehká květinka českého hardcoru. Ačkoli znám repertoár nazpaměť, bezpočtukrát jsem slyšela všechny songy ve všech fázích vzniku i zániku, při každém živém provedení žasnu. A nakonec jsem ohromená i tím, že mě ještě stále dokáže překvapit. Jestli za to mohl perfektní zvuk, při němž „zapojená“ laví zněla výjimečně i dobře, nebo snad její momentální rozpoložení, které ze známých songů vykřesalo tolik niternosti, kolik se v nich jen dá nalézt, nevím – ale u závěrečné I Wish the Moment You’re Inking Me Never Ended (kterou prohlašuji za její nejlepší píseň) jsem roztávala pod náporem nostalgie, a kdyby záhy neskončila, asi bych uronila i slzu.

Vystoupení Shield Your Eyes se stalo dalším důkazem, že kapela může být sebelepší, ale když nevyhovuje zvuk, nezachráníte to ani hostujícím Beethovenem. Což mě odkazuje k našemu prvnímu setkání před rokem, při němž prostor ani jeho zvukové dispozice nebyly natolik vyhovující, aby zabránily rozporuplnému pocitu, který jsem si odnesla. Ve středu jsem si domů odvážela láskyplnou náruč z prvotřídního hudebního požitku. Ač je téměř nemožné SYE zaškatulkovat či výstižně popsat, v průběhu celého setu jsem neustále nalézala adjektiva jako „geniální“, „dokonalý“, „perfektní“, „impozantní“, spojující se s výrazy jako „virtuozita“, „perfekcionismus“ apod. Tihle tři mágové se potkali snad jen proto, aby lidem pod pódiem a u repráků udělali ze života peklo. Při koncertu jsem nabyla pocitu vydání na milost a nemilost spletitému tobogánu šílenství, kde za každou zatáčkou čeká moment ponechávající vás ve stavu nadšené konsternace. Nakonec je člověk vyvržen na tvrdou dlažbu studené garáže – SYE na závěr naservírovali syrovou punkovou variaci na psychedelii 60. a 70. let a jedincům pod pódiem nezbylo, než se vzpamatovat a nevěřícně sledovat jejich triumfální odchod ze stage. Tváří se, jako by neuměli do pěti počítat, ale pak vám nelítostně předloží hudební matfyz a očekávají, že na konci vylezete s červeným diplomem.

A pak se zjevili američtí Native ze stáje kalifornského labelu Sargent House, kterýžto už nabyl v jihočeských hardcorových vodách až ikonické hodnoty. Native jsou zjev na hudební scéně, stejně jako předchozí dva interpreti, zcela ojedinělý, a tudíž lze jen těžko říct, kam s nimi. Není to čistá matematika, není to čisté hardcore, na často odkazované indie mají příliš špinavý zvuk a nasraně ukřičený zpěv, ale provedete-li podrobnou analýzu, najdete tam tohle všechno zabalené do mladistvé dravosti a živelnosti. Čtyři postavičky na pódiu rozmístěné v nezvyklém rozložení, kdy na zpěváka v zásadě nevidíte a zbytek kapely je vám předložen v neomezeném výhledu. V jejich hudbě se lze těžko vyznat, natož ji zaškatulkovat. Každý kytarový riff, úder paliček do bicích, každý začátek a konec vokálu jim spolknete i s navijákem a necháte se jimi vláčet přes půlku klubu ve snaze dupnout si s nimi přesně na dobu a v momentě, kdy se vaše noha skoro dotýká podlahy, zjišťujete, že se rytmus nějakým záhadným mechanizmem změnil. Let’s count again! Vždycky to rozseknou někde, kde to nejméně čekáte! Po půlce koncertu se člověk nachází ve stavu, kdy se s dostatečně výstižnou slovní zásobou vytrácí i schopnost artikulace a jediným přiléhavým vyjádřením je táhnoucí se niterné „aaaaaa“, ztrácející se v potřebě rychle a divoce pokyvovat hlavou a zběsile diktovat neúprosně drtivý rytmus.

Jeden z koncertů, díky němuž jsem mohla škrtnout další kapelu z nikdy nekončícího „need-to-see“ listu a po němž mám vždycky vztek na svět a osud, že mě neučinily neomezeně movitou a nemůžu skoupit merch do posledního artefaktu. Jeden z koncertů, po kterém jsem nemohla spát, a schopnost jazykem vyjádřit pocit, který se ve mně v průběhu akce formoval, přichází až po pár dnech. Ale díky bohu aspoň za to!

Info

Native (us) + Shield Your Eyes + Odeur de Violettes
21.11. 2012, Café klub Slávie, České Budějovice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Organizovaný pohyb časoprostorem (Berlin Atonal)

Natálie Zehnalová 25.10.2021

Berlínský festival Atonal se po dvouleté pauze navrátil v neobvyklém formátu kombinujícím měsíc trvající výstavu se sérií živých koncertních intervencí.

Hranice komplexnosti (Caroline Shaw + Attacca Quartet)

Jan Starý 21.10.2021

Naštěstí i tyto variace mohou být skutečně silné, jak se ukázalo ve druhé půlce večera, kdy se ke kvartetu připojila Shaw v roli zpěvačky...

Přiškrtit, povolit, explodovat (Squid)

Akana 21.10.2021

Squid jsou neurotičtí a výbušní tak akorát, aby vám to nezačalo být nepohodlné, a soustředěně ukáznění jen do té míry, aby nebyl důvod k nařčení z hráčské exhibice.

Unsound 2021: To nejlepší

David Čajčík, Jan Starý 21.10.2021

Letošní Unsound se potýkal s méně viditelnými omezeními, v důsledku kterých byl kratší, skromnější a méně členitý. Ale měl svoje jasné, dynamické vrcholy.

Jazz přede dveřmi filharmonie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 17.10.2021

Jazz Goes to Town rád prošlapává nové cesty. Otázka je, jestli je to cesta objevitelská, nebo jde jen o slepou uličku v dalším vývoji přehlídky.

Zničit a přetvořit (Jazz Goes to Town 2021)

Jiří Vladimír Matýsek 16.10.2021

Další dva festivalové dny daly divákům zabrat. Dramaturgie se tentokrát pustila do poněkud náročných vod – což ale není nikterak špatně.

Progrese a tradice (Jazz Goes to Town 2021)

Jiří Vladimír Matýsek 14.10.2021

Podstatnou změnou byl dominantní syntezátor a také černý humor, který se odrážel v názvech skladeb i groteskní hudbě. Proklatě dobré a nesmírně intenzivní...

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace