Články / Reporty

Nebezpečně povědomí Godsmack

Nebezpečně povědomí Godsmack

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Reporty | 11.06.2019

Na americké rockery Godsmack, kteří svého času pomrkávali po stylech jako nu-metal či postgrunge, jsme čekali dlouho. Největších úspěchů dosáhli na přelomu milénia, tehdy si sáhli i na nominaci na Grammy. Zenit už ovšem mají dávno za sebou, dnes žijí ze staré slávy a svůj poutavý hardrock nyní hrají na místech, která jsou pro mnoho Američanů „divokým východem“. Tohle všechno ale bylo osazenstvu Velkého sálu Lucerny – prostoru poněkud naddimenzovaného, na balkony se vůbec nepouštělo a o davu se dalo mluvit maximálně ke zvukaři – ze srdce jedno.

A oddané fanoušky skupina z Massachusetts rozhodně nezklamala. Devadesátiminutovou show, do níž vměstnali čtrnáctku skladeb, odehráli s nadšením a nezbytnou energií, kterou dodával zejména nepřehlédnutelný bubeník Shannon Larkin. Taky jim pomohl velmi dobrý zvuk, který, na rozdíl od předskokanů The.Switch, pustil ven i zpěv do takové míry, že byl alespoň rámcově srozumitelný.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Trumfy drží Godsmack v rukou dva. I po více než dvaceti letech na scéně stále umí napsat sakra hitovky – zářezy z aktuální desky Bulletproof či When the Legends Rise budiž důkazem –, navíc zpěvák Sully Erna je umí prodat. Se vší rockovou manýrou, velkými gesty, hecováním publika a obžerně protahovanými úvody a závěry skladeb. Kouká se na to i poslouchá se to dobře. Jenže když pak před přídavkem zařadili cover The Beatles Come Together, který se proměnil ve finále zeppelinovské Stairway to Heaven, bylo zřejmé, že Godsmack jsou vlastně jen jedni z mnoha a toho skutečně svého, osobitého mají jen pomálu.

Na deskách i na koncertě byla řada momentů, kdy zněli až nebezpečně povědomě: sborové halekačky už tu byly tisíckrát, riffy ani melodie nepřekvapí, není těžké předvídat, co se v songu bude dít dále. Godsmack mají, přese všechnu poctivost vloženou do svého úsilí, tu smůlu, že si je snadno spletete. Čili: dobrá práce, podařená premiéra, ale…

Info

Godsmack (us) + The Switch
10. 6. 2019 Velký sál Lucerny, Praha

foto © Pavels Dunaicevs

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.