Články / Reporty

Nechci psát o Velvet Underground!

Nechci psát o Velvet Underground!

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 04.03.2013

Už od chvíle, kdy jsem věděla, že půjdu na koncert Johna Calea, jsem byla rozhodnutá, že nechci psát o Velvet Underground. A to nikoliv proto, že je nemám ráda (opak je pravdou), ale proto, že jsem nadšena z filosofie, kterou sedmdesátiletý Velšan razí. Totiž nezamrznout v dobách dávno minulých a snažit se neustále posouvat imaginární hudební hranice a současně uchovat to, co je na tom všem nejkrásnější. Jsou to vlastně takové malé, nenápadné vzdělávací lekce pro fanoušky: John Cale nám nechá základ, pro který jsme si ho našli, ale každou další skladbou k němu přidá špetku něčeho nového a zajímavého. Ačkoliv se o tom nikdy nedozví, chtěla jsem mu udělat radost a respektovat to, co dělá nyní, a ne se nechat strhnout běsy oddaného fanouška a po každé písničce skandovat: „A teď něco pořádnýho od Velvetů!“ To, že mi to zkomplikoval hned první písní, mě vlastně ani nepřekvapilo.

Skoro v každém rozhovoru Cale jasně řekl, že pražský koncert (který se výjimečně konal v Roxy) je součástí turné k novému albu Shifty Adventures in Nookie Wood. A proto je logické, že se budou hrát nové písně, takže jestli chcete přijít, nečekejte spanilou jízdu do Warholovy éry. Publikum má Cale vycvičené dobře, to se musí nechat. Roxy byla narvaná, lidi nadšený a v dobrém rozmaru a rozhodně to nevypadalo, že by se někdo nudil (až na pár jedinců, kteří se překvapivě vyskytovali opět kolem mě).

John Cale má totiž charisma. Nemusíte ho znát dlouho, nemusíte o něm vědět skoro vůbec nic, a stejně, když vejde na podium, podezřele se vám rozklepou kolena. Přesto, že postoj za klávesami či minimalistické tanečky jsou často spíše k pousmání. Nakonec je úplně jedno, co hraje, jestli to jsou nové věci nebo starší kousky v novém kabátě. Vždycky to člověka přinutí přemýšlet o tom, že vynikající koncert nemusí nutně tvořit jen show, ale jen dobrá hudba. Jak prosté, milý Watsone.

Přes veškeré brblání o tom, že starší kousky budou spíš bonus, zahájil Cale písní Hedda Gabler z alba Sabotage/Live (1979). Zvolna, polehounku, žádné velké oslnění, však se do toho dostaneme, nebojte se. Osm minut, které vás měly upozornit na to, že je třeba zavřít oči a poslouchat. Ve chvíli, kdy jste chytli caleovskou vlnu, bylo snadné skákat z jednoho žánru do druhého – a že jich Cale vystřídal požehnaně. Chvíli za klávesami, chvíli s violou, aby si za moment vzal kytaru. Chvíli elektro, chvíli rock, aby si za moment dal něco jako country. Je mu sice sedmdesát, ale nezapomínejte, že vlasy má obarvené na růžovo.

Tenhle Caleův koncert byl můj první, nemůžu tedy posoudit, jak moc se lišil od těch předchozích. Dle slov přátel byl každý jeho koncert jiný. Zaměřím-li se na písně z nového alba, které zazněly snad všechny, bylo to překvapení: rádiové pecky typu I Wanna Talk 2 You na koncertě úplně vyšuměly, zato písně December Rain nebo Nookie Wood, které mě na desce spíše nudily, naživo vynikly s razancí buldozeru. Ze starších písní, které dostaly nové aranžmá, takže i skalní fanoušci chvíli tápali, mě nejvíc dostala Leaving Up to You. Znáte ten pocit, když něco uslyšíte a sevřou se vám všechny vnitřnosti? „All the buildings are breaking down, like the whispering in your heart..“

Po dlouhé době to byl koncert par excellence. Zanechal ve mně pocit nejistoty, jestli koncerty, které jsem doposud viděla, nebyly úplně mimo mísu, jestli to všichni ostatní nedělají tak nějak blbě a že nejhorší je ustrnout a nezkoušet dělat něco nového. Jeden kamarád mi potom napsal, že se s kolegy z práce shodli na tom, že až jim bude sedmdesát, chtějí vypadat jako John Cale. Je třeba si uvědomit, že to obnáší nebát se nasrat (s prominutím) své skalní fanoušky a cpát jim do hlavy pořád nové a nové věci, třebaže se starým základem.

Tak. Potud velkohubé řečičky o tom, jak jsou ty novoty a neustálé snahy o objevování nových území super. Může mi tedy někdo vysvětlit, proč jsem ve chvíli, kdy zazněly první kvílivé tóny violy a John Cale začal zpívat „Shiny shiny shiny boots of leather“ začala nekontrolovatelně slzet a tvářit se jak idiot?

Info

John Cale Band (uk)
28. 2. 2013, Roxy, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Organizovaný pohyb časoprostorem (Berlin Atonal)

Natálie Zehnalová 25.10.2021

Berlínský festival Atonal se po dvouleté pauze navrátil v neobvyklém formátu kombinujícím měsíc trvající výstavu se sérií živých koncertních intervencí.

Hranice komplexnosti (Caroline Shaw + Attacca Quartet)

Jan Starý 21.10.2021

Naštěstí i tyto variace mohou být skutečně silné, jak se ukázalo ve druhé půlce večera, kdy se ke kvartetu připojila Shaw v roli zpěvačky...

Přiškrtit, povolit, explodovat (Squid)

Akana 21.10.2021

Squid jsou neurotičtí a výbušní tak akorát, aby vám to nezačalo být nepohodlné, a soustředěně ukáznění jen do té míry, aby nebyl důvod k nařčení z hráčské exhibice.

Unsound 2021: To nejlepší

David Čajčík, Jan Starý 21.10.2021

Letošní Unsound se potýkal s méně viditelnými omezeními, v důsledku kterých byl kratší, skromnější a méně členitý. Ale měl svoje jasné, dynamické vrcholy.

Jazz přede dveřmi filharmonie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 17.10.2021

Jazz Goes to Town rád prošlapává nové cesty. Otázka je, jestli je to cesta objevitelská, nebo jde jen o slepou uličku v dalším vývoji přehlídky.

Zničit a přetvořit (Jazz Goes to Town 2021)

Jiří Vladimír Matýsek 16.10.2021

Další dva festivalové dny daly divákům zabrat. Dramaturgie se tentokrát pustila do poněkud náročných vod – což ale není nikterak špatně.

Progrese a tradice (Jazz Goes to Town 2021)

Jiří Vladimír Matýsek 14.10.2021

Podstatnou změnou byl dominantní syntezátor a také černý humor, který se odrážel v názvech skladeb i groteskní hudbě. Proklatě dobré a nesmírně intenzivní...

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace