Články / Reporty

Nechci psát o Velvet Underground!

Nechci psát o Velvet Underground!

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 04.03.2013

Už od chvíle, kdy jsem věděla, že půjdu na koncert Johna Calea, jsem byla rozhodnutá, že nechci psát o Velvet Underground. A to nikoliv proto, že je nemám ráda (opak je pravdou), ale proto, že jsem nadšena z filosofie, kterou sedmdesátiletý Velšan razí. Totiž nezamrznout v dobách dávno minulých a snažit se neustále posouvat imaginární hudební hranice a současně uchovat to, co je na tom všem nejkrásnější. Jsou to vlastně takové malé, nenápadné vzdělávací lekce pro fanoušky: John Cale nám nechá základ, pro který jsme si ho našli, ale každou další skladbou k němu přidá špetku něčeho nového a zajímavého. Ačkoliv se o tom nikdy nedozví, chtěla jsem mu udělat radost a respektovat to, co dělá nyní, a ne se nechat strhnout běsy oddaného fanouška a po každé písničce skandovat: „A teď něco pořádnýho od Velvetů!“ To, že mi to zkomplikoval hned první písní, mě vlastně ani nepřekvapilo.

Skoro v každém rozhovoru Cale jasně řekl, že pražský koncert (který se výjimečně konal v Roxy) je součástí turné k novému albu Shifty Adventures in Nookie Wood. A proto je logické, že se budou hrát nové písně, takže jestli chcete přijít, nečekejte spanilou jízdu do Warholovy éry. Publikum má Cale vycvičené dobře, to se musí nechat. Roxy byla narvaná, lidi nadšený a v dobrém rozmaru a rozhodně to nevypadalo, že by se někdo nudil (až na pár jedinců, kteří se překvapivě vyskytovali opět kolem mě).

John Cale má totiž charisma. Nemusíte ho znát dlouho, nemusíte o něm vědět skoro vůbec nic, a stejně, když vejde na podium, podezřele se vám rozklepou kolena. Přesto, že postoj za klávesami či minimalistické tanečky jsou často spíše k pousmání. Nakonec je úplně jedno, co hraje, jestli to jsou nové věci nebo starší kousky v novém kabátě. Vždycky to člověka přinutí přemýšlet o tom, že vynikající koncert nemusí nutně tvořit jen show, ale jen dobrá hudba. Jak prosté, milý Watsone.

Přes veškeré brblání o tom, že starší kousky budou spíš bonus, zahájil Cale písní Hedda Gabler z alba Sabotage/Live (1979). Zvolna, polehounku, žádné velké oslnění, však se do toho dostaneme, nebojte se. Osm minut, které vás měly upozornit na to, že je třeba zavřít oči a poslouchat. Ve chvíli, kdy jste chytli caleovskou vlnu, bylo snadné skákat z jednoho žánru do druhého – a že jich Cale vystřídal požehnaně. Chvíli za klávesami, chvíli s violou, aby si za moment vzal kytaru. Chvíli elektro, chvíli rock, aby si za moment dal něco jako country. Je mu sice sedmdesát, ale nezapomínejte, že vlasy má obarvené na růžovo.

Tenhle Caleův koncert byl můj první, nemůžu tedy posoudit, jak moc se lišil od těch předchozích. Dle slov přátel byl každý jeho koncert jiný. Zaměřím-li se na písně z nového alba, které zazněly snad všechny, bylo to překvapení: rádiové pecky typu I Wanna Talk 2 You na koncertě úplně vyšuměly, zato písně December Rain nebo Nookie Wood, které mě na desce spíše nudily, naživo vynikly s razancí buldozeru. Ze starších písní, které dostaly nové aranžmá, takže i skalní fanoušci chvíli tápali, mě nejvíc dostala Leaving Up to You. Znáte ten pocit, když něco uslyšíte a sevřou se vám všechny vnitřnosti? „All the buildings are breaking down, like the whispering in your heart..“

Po dlouhé době to byl koncert par excellence. Zanechal ve mně pocit nejistoty, jestli koncerty, které jsem doposud viděla, nebyly úplně mimo mísu, jestli to všichni ostatní nedělají tak nějak blbě a že nejhorší je ustrnout a nezkoušet dělat něco nového. Jeden kamarád mi potom napsal, že se s kolegy z práce shodli na tom, že až jim bude sedmdesát, chtějí vypadat jako John Cale. Je třeba si uvědomit, že to obnáší nebát se nasrat (s prominutím) své skalní fanoušky a cpát jim do hlavy pořád nové a nové věci, třebaže se starým základem.

Tak. Potud velkohubé řečičky o tom, jak jsou ty novoty a neustálé snahy o objevování nových území super. Může mi tedy někdo vysvětlit, proč jsem ve chvíli, kdy zazněly první kvílivé tóny violy a John Cale začal zpívat „Shiny shiny shiny boots of leather“ začala nekontrolovatelně slzet a tvářit se jak idiot?

Info

John Cale Band (uk)
28. 2. 2013, Roxy, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nikdy to nikomu neřeknu: tandemová instalace v Galerii Průchod

Minka Dočkalová 01.05.2021

Autoři výstavy jsou partnery a v nově připravené výstavě se rozhodli zúročit svou zkušenost se závažnými zdravotními problémy v dětství.

Pouliční umění na krabicích od pizzy (Jan Vykypěl, Galerie Průchod)

Minka Dočkalová 02.04.2021

Součástí výstavy je kolekce pomalovaných obalů od pizzy. Využití odpadního materiálu ilustruje Vykypělův obvyklý způsob práce, jejíž jádro tkví v procesu tvorby.

Festival na dosah myši - SXSW 2021

David Čajčík, Michal Pařízek, su 25.03.2021

Jaké to je dívat se čtyři dny po nocích na kapely, filmy a moudré diskuze? Přinášíme report z online festivalu SXSW.

Chyba jako náznak změny: Galerie Průchod nekončí

Minka Dočkalová 11.03.2021

Umělci byli konfrontováni s tím, jak jednoduché je dostat se z rubriky Kultura do sekce Zločiny a soudy - prostřednictvím této situace na vlastní kůži prověřili vratkou hranici mediálního prostoru.

For k-punk 2021: postkapitalistické touhy

Mia Kordová 07.02.2021

Čtyřhodinový zážitek odstartoval Tim Lawrence videem nazvaným What is post-capitalism? Oslava života a díla britského kulturního teoretika Marka Fishera.

Galerie Průchod: veřejný výstavní prostor pro nikoho

Minka Dočkalová 21.01.2021

Umělci z Brna uspořádali vernisáž „pro nikoho“. Ve veřejném průchodu domu na Údolní nainstalovali velkoformátové grafiky.

Eurosonic Noorderslag 2021: Možnosti tu jsou

Aneta Martínková, su, Jakub Béreš, David Čajčík 18.01.2021

Přesun kultury na síť pokračuje. V online prostředí proběhl během minulých pár dní i největší a nejrespektovanější evropský showcase festival.

Vpřed! (Move Fest)

Veronika Mrázková 14.10.2020

"Za Hitlera se pálily knihy, dnes se na Facebooku skrývají nevhodné komentáře." Co je nevhodné? Hned první večer došlo na českou premiéru kusu Brave New Life.

Zvláštní magie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2020

Může mít jazz punkovou energii? Může unést do jiných dimenzí? Může uspávat? Drtit sonickou stěnou? Samozřejmě. All That Jazz!

Takhle bude vypadat jazz budoucnosti? (Jazz Goes to Town 2020)

Jiří Vladimír Matýsek 09.10.2020

Navzdory okolnostem i letos - už po šestadvacáté - kráčí Hradcem Králové jazz. Tentokrát se táže: Kam směřujeme? Otázka vskutku aktuální...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace