Články / Reporty

Nejen pro krajany - Altın Gün

Nejen pro krajany - Altın Gün

Akana | Články / Reporty | 09.02.2020

Představuji si, že takhle nějak si může připadat Američan, který náhodou ve Státech zabloudí na koncert nějaké naší mainstreamové hvězdy pořádaný pro krajany. Tak trochu jako "stranger in a homeland". Nizozemsko-turecký sextet Altın Gün zaplnil Akropoli takříkajíc až po bidýlko především zásluhou místní turecké komunity, která významným představitelům žánru zvaného anatolský rock připravila nadšené uvítání a táhla s nimi za jeden provaz po celý set. Ovace, tanec, rozjetá párty. Při největších hitech sborový zpěv, k němuž zpěvačka Merve Dasdemir nepotřebovala vyzývat, naopak vypadala připraveností publika příjemně zaskočená. Ale i když si díky tomu český návštěvník mohl připadat poněkud mimo partu, v úvodu naznačená analogie nakonec tak úplně nesedí. Altın Gün sice jsou spíš hlavní proud než nějaká vytříbená specialita pro místní znalce world music, ale to neznamená, že by jejich směs turecké tradice, funku a psychedelického rocku byla pro nezasvěcené málo atraktivní. Strhnout dokáže kohokoliv.

Sedmimístné cifry u poslechů na Spotify mi měly napovědět, přesto jsem byl překvapený, za jak velké hvězdy relativně mladá kapela (loňské album Gece je teprve jejich druhé) platí mezi tureckou diasporou, do níž vlastně rovněž patří. Ale není to nijak nepochopitelné. Jak jsem nadnesl, jejich hudba je široce akceptovatelná, chytlavá, taneční a navíc prostoupená tureckou tradicí, kterou zakladatel skupiny, Holanďan Jasper Verhulst, těží především z období šedesátých a sedmdesátých let, kdy akustický folk začal vstřebávat rockové vlivy. Písně tak mají zřetelný retro-psychedelický nádech, reprezentovaný zejména bujnými výjezdy kláves Erdinçe Ecevita. Energický funkový spodek obstarává Verhulstova baskytara, bicí Daniela Smienka a kytarové beglajty Bena Ridera, zatímco zprostředkovateli lidových prvků jsou perkuse Gina Groenevelda, loutna saz, kterou s klávesami střídá Erdinç Ecevit, a samozřejmě samotné písně. Ty čerpají z tureckých folkových zdrojů v čele s tamní legendou Neşetem Ertaşem, z jehož repertoáru pochází například píseň Yolcu, která otevírá poslední album kapely a na koncertě rovněž zazněla v podání Ecevita. Ten odzpíval i několik dalších písní, větší část večera ale od mikrofonu ovládala Merve Dasdemir, jejíž projev i komunikace s publikem byly o poznání průbojnější a živější.

Pro ty, kdo hledají extrémnější hudební zážitky, by bývali vhodnější v pondělí na stejném místě BaBa ZuLa, ale ani Altın Gün rozhodně nebyli špatnou volbou. Nejen pro atmosféru, kterou mimořádně vstřícné publikum vytvořilo, nejen pro taneční rej, jemuž nešlo nepodlehnout. Kapela dokázala svůj set prošpikovat několika opravdu strhujícími momenty, šikovně podtrženými hrou světel, která nebyla nijak bombastická, zato efektní i neokoukaná. Instrumentálně ani nasazením šlo o neošizený koncert, který udělal radost nejen našim tureckým spoluobčanům.

Pozdní příchody nemám ve zvyku, většinou bývám na místě mezi prvními, ale pravidla mají své výjimky. Předskakující rumunskou dvojici Balkan Taksim jsem bohužel zastihl až deset minut před skončením jejich setu, ve chvíli, kdy už měla publikum pěkně rozhicované. Na splynutí s panující euforií už bylo tím pádem pozdě, ale Saşa-Liviu Stoianovici s elektrifikovaným sazem a Alin Zăbrăuţeanu obsluhující elektroniku zaujali i při letmém setkání. Minimálně prokázali, že míchání balkánských melodií s tanečními beaty prodělalo od dob DJe Shantela znatelný pokrok.

Info

Altın Gün (nl/tur)
7. 2. 2020 Palác Akropolis, Praha

foto © archiv skupiny

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.