Články / Recenze

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Ani si, neumíš představit, kolikrát jsem zemřel, než jsem to dokončil (Martin Zet)

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Ani si, neumíš představit, kolikrát jsem zemřel, než jsem to dokončil (Martin Zet)

Zuzana Krišková | Články / Recenze | 08.01.2021

"Je ostuda, že mi trvalo 23 let, než jsem konečně něco napsal o svém otci. Byl to fantastický umanutec, který v období, co pamatuji (když jsem se narodil, bylo mu už 39 roků), prakticky nevycházel z ateliéru - místa intenzivní práce, bouřlivých diskuzí, oslav i tryzen, mariáše, technologických, kovoliteckých experimentů i pálení slivovice - kam, když jsem s tátou potřeboval mluvit, nebo si jen sednout, kouřit a dívat se, jak modeluje, jsem mohl kdykoliv bez předchozího telefonátu přijít s jistotou, že ho tam zastihnu."

Před brněnským Domem umění stojí několikametrové dřevěné bednění. Obal z betonové tvárnice vzdálené odsud vzdušnou čarou tři kilometry. Bednění funguje jako poutač na výstavu, která završuje několikaletou práci Martina Zeta zabývající se dílem svého otce, věrného komunisty a prominentního sochaře minulého režimu Miloše Zeta. Samotná čtyřicetitunová krychle s průhledem je stokrát zvětšená tvárnice, která byla před více než padesáti lety určena ke stavbě zdi na sídliště. Hra s měřítkem, materiálem, kompozicí nebo změnou umístění a perspektivy je jedním z hlavních motivů výstavy, která mění pohled na samotné sochařství a povyšuje to, co je považováno za pomocný prostředek sochařů, na její úroveň.

Martin Zet už několik let objíždí a hledá otcovy realizace v architektuře i otevřeném prostoru, snaží se společně se svojí pracovní skupinou udělat soupis všech jeho děl, shromažďuje dokumenty, dělá zápisky, natáčí sochy na video. Zatímco jiní umělci zabývající se tématem svých rodičů-umělců většinou jejich díla přímými zásahy deformují, Zet se na svého otce obrací s největší možnou láskou a respektem. K jeho sochám se chová uctivě, až pietně, rekapituluje fáze jejich vzniku, stará se o to, aby s nimi bylo dobře zacházeno, aby nebyly přesouvány na místa, která by jim nesvědčila. Zároveň je ale používá jako materiál pro vlastní práci. Otcovy sochy transformuje, skenuje, zvětšuje a zmenšuje podle vlastní libosti. Na brněnské výstavě pracuje jednak s principy změny dispozice sochy a jednak s momentem proměny chápání toho, co je to socha. Z toho, co mělo sloužit jen jako pomůcka nebo nenápadný doplněk urbanistického celku dělá samostatný umělecký objekt. Původně třícentimetrovou figurku, která sloužila pro představu lidského měřítka k modelu kašny, zvětšil do velikosti člověka (konkrétně sebe). Obrovský sokl z Partyzánského památníku na Moravě nebo dekorativní zeď ze sídliště Pankrác postavil v galerii znovu v reálné velikosti, jen v jiném materiálu.

Hranice mezi tvorbou otce a syna se na výstavě stírají, jeden doříkává, co druhý nestihl nebo mu podsouvá to, co by ani říct nechtěl. Je v tom Zetova oblíbená mystifikace a manipulace jak divákem, tak samotným dílem jeho otce. Díla obou Zetů se prolínají, kromě skutečně zasvěcených nikdo neví, co kdo vytvořil. Není zde jediný popisek, jediná pomůcka nebo rada, která by umožnila pochopit, co vidíme. Lávka, kterou Zet postavil skrz tři hlavní sály galerie, ještě zdůrazňuje vzdálenost a odstup s jakým vystavené modely, fotografie papírových maket a sokly vnímáme. Sochařské a rodinné téma se odhmotňuje, získává transcendentální charakter. Divák se ocitá v roli vetřelce vstupujícího na území, kde nemá co dělat a kde je bezradný, protože se před ním odehrává děj, který nedokáže rozumem rozklíčovat. To, že se zde nic zbytečně nevysvětluje, jen umocňuje pocit intimního dialogu dvou navzájem si blízkých lidí.

Info

Text vyšel ve Full Moonu #107..

foto © Hynek Alt

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hiphopový blockbuster Tylera, the Creatora

Martin Šmíd 16.09.2021

Na červený koberec Grammy se Tyler Okonma ohákl do růžového obleku à la lobby boy, inspirovaného filmem Grand Budapest Hotel Wese Andersona a navrženého jeho vlastní značkou...

Hudba k láske (Vec & Švidraň)

Kristína Valachová 08.09.2021

Z albumu cítiť kreatívnu hravosť a hľadanie spoločnej tvorivej cesty. Úprimný výsledok necieli dohnať aktuálne rapové trendy.

Šílený závod šťastné melancholie (Tim Dup)

Adéla Polka 05.09.2021

Jeho síla spočívá především v rozněžnělé melancholii, skrze níž opěvuje svůj svět za doprovodu prakticky klasického klavíru.

Boj i smíření (Gojira)

Jiří Procházka 03.09.2021

Gojira rozvíjí svá obvyklá témata jako životní koloběh, osobní rozvoj a dopady lidského chování na životní prostředí a stav společnosti.

Ve skleněné kouli (Glaare)

Jiří Vladimír Matýsek 02.09.2021

Co Glaare odlišuje od masy kapel, které se k oběma směrům v jakési retro vlně hlásí, je působivý vokál, v němž najdeme smutek i dravost, často najednou.

Soustavný sonický nátlak (Part Chimp)

Dantez 25.07.2021

Britští Part Chimp se dosud věnovali noise rocku, který se inspiroval Sonic Youth i zběsilými Lightning Bolt.

Po jaké době je vhodné lidem říkat, že je milujeme? (Moontype)

David Stoklas 10.07.2021

Moontype, ačkoliv by mohli, se neohánějí technikou, ale intelektuálnímu math rocku naopak trochu srazili hrany.

Že by ten správný čas vytáhnout kytaru? (Flock of Dimes)

Veronika Jastrzembská 29.06.2021

Do toho se ještě přidá rozpačité porozchodové období, kdy člověk neví, co sám se sebou, jak znovu začít, z čeho se poučit...

Historie kapitalocénu a možnosti znovustvoření

prof. Neutrino 28.06.2021

Vydavatelství Neklid přichází s obsáhlou studií o zrodu a strategiích „kapitalistické ekologie“ aneb jak si člověk dokázal zotročit člověka a zplundrovat ekosystém planety ve jménu mamonu.

Snivě i do hloubky (Susheela Raman)

Akana 26.06.2021

Její fúze západních písničkářských postupů s východními prvky nepůsobí ani trochu povrchně nebo podbízivě.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace