Články / Recenze

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Ani si, neumíš představit, kolikrát jsem zemřel, než jsem to dokončil (Martin Zet)

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Ani si, neumíš představit, kolikrát jsem zemřel, než jsem to dokončil (Martin Zet)

Zuzana Krišková | Články / Recenze | 08.01.2021

"Je ostuda, že mi trvalo 23 let, než jsem konečně něco napsal o svém otci. Byl to fantastický umanutec, který v období, co pamatuji (když jsem se narodil, bylo mu už 39 roků), prakticky nevycházel z ateliéru - místa intenzivní práce, bouřlivých diskuzí, oslav i tryzen, mariáše, technologických, kovoliteckých experimentů i pálení slivovice - kam, když jsem s tátou potřeboval mluvit, nebo si jen sednout, kouřit a dívat se, jak modeluje, jsem mohl kdykoliv bez předchozího telefonátu přijít s jistotou, že ho tam zastihnu."

Před brněnským Domem umění stojí několikametrové dřevěné bednění. Obal z betonové tvárnice vzdálené odsud vzdušnou čarou tři kilometry. Bednění funguje jako poutač na výstavu, která završuje několikaletou práci Martina Zeta zabývající se dílem svého otce, věrného komunisty a prominentního sochaře minulého režimu Miloše Zeta. Samotná čtyřicetitunová krychle s průhledem je stokrát zvětšená tvárnice, která byla před více než padesáti lety určena ke stavbě zdi na sídliště. Hra s měřítkem, materiálem, kompozicí nebo změnou umístění a perspektivy je jedním z hlavních motivů výstavy, která mění pohled na samotné sochařství a povyšuje to, co je považováno za pomocný prostředek sochařů, na její úroveň.

Martin Zet už několik let objíždí a hledá otcovy realizace v architektuře i otevřeném prostoru, snaží se společně se svojí pracovní skupinou udělat soupis všech jeho děl, shromažďuje dokumenty, dělá zápisky, natáčí sochy na video. Zatímco jiní umělci zabývající se tématem svých rodičů-umělců většinou jejich díla přímými zásahy deformují, Zet se na svého otce obrací s největší možnou láskou a respektem. K jeho sochám se chová uctivě, až pietně, rekapituluje fáze jejich vzniku, stará se o to, aby s nimi bylo dobře zacházeno, aby nebyly přesouvány na místa, která by jim nesvědčila. Zároveň je ale používá jako materiál pro vlastní práci. Otcovy sochy transformuje, skenuje, zvětšuje a zmenšuje podle vlastní libosti. Na brněnské výstavě pracuje jednak s principy změny dispozice sochy a jednak s momentem proměny chápání toho, co je to socha. Z toho, co mělo sloužit jen jako pomůcka nebo nenápadný doplněk urbanistického celku dělá samostatný umělecký objekt. Původně třícentimetrovou figurku, která sloužila pro představu lidského měřítka k modelu kašny, zvětšil do velikosti člověka (konkrétně sebe). Obrovský sokl z Partyzánského památníku na Moravě nebo dekorativní zeď ze sídliště Pankrác postavil v galerii znovu v reálné velikosti, jen v jiném materiálu.

Hranice mezi tvorbou otce a syna se na výstavě stírají, jeden doříkává, co druhý nestihl nebo mu podsouvá to, co by ani říct nechtěl. Je v tom Zetova oblíbená mystifikace a manipulace jak divákem, tak samotným dílem jeho otce. Díla obou Zetů se prolínají, kromě skutečně zasvěcených nikdo neví, co kdo vytvořil. Není zde jediný popisek, jediná pomůcka nebo rada, která by umožnila pochopit, co vidíme. Lávka, kterou Zet postavil skrz tři hlavní sály galerie, ještě zdůrazňuje vzdálenost a odstup s jakým vystavené modely, fotografie papírových maket a sokly vnímáme. Sochařské a rodinné téma se odhmotňuje, získává transcendentální charakter. Divák se ocitá v roli vetřelce vstupujícího na území, kde nemá co dělat a kde je bezradný, protože se před ním odehrává děj, který nedokáže rozumem rozklíčovat. To, že se zde nic zbytečně nevysvětluje, jen umocňuje pocit intimního dialogu dvou navzájem si blízkých lidí.

Info

Text vyšel ve Full Moonu #107..

foto © Hynek Alt

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

K.Flay rozjíždí divoký rock 'n' roll

Jiří Procházka 29.06.2022

Obecně jde spíše o mladistvou hudbu, která vlévá do žil trochu toho puberťáckýho vzdoru a mírného optimismu. Guilty pleasure do dnešní zjitřené doby.

„Love. Nick“ (This Much I Know to Be True)

Jiří Přivřel 19.06.2022

Jiný Nick Cave. Ale přeci nechceme, aby pořád trpěl...

Čekání na lepší časy (Balthazar)

Maria Pyatkina 15.06.2022

Z archivu magazínu Full Moon odemykáme recenzi posledního alba belgické skupiny Balthazar u příležitosti jejího vystoupení na pražském festivalu Metronome.

Terapie národů podle Jareda Diamonda

prof. Neutrino 11.06.2022

Po vydání mnoha provokativních bestsellerů jako Třetí Šimpanz nebo Svět, který skončil včera si ve své poslední knize vytknul za cíl srovnat nesrovnatelné. Vytvořil odvážnou tezi...

Pestrá paleta Alt-J

Veronika Jastrzembská 07.06.2022

Na nové desce The Dream navazují rozmanitostí a rozervaností napříč hudebními žánry, ovšem v jemnější a přístupnější formě.

Tolstoys sa obracia k potrebe nehy a rovnosti

Paulína Janičíková 21.05.2022

Naplnenie, ktoré prichádza po uvedomení si vlastnej osobnostnej esencie, je stelesnené v záverečnej skladbe a sprievodnom klipe Gentle...

Just a beautiful sound (Sasami)

Veronika Tichá 15.05.2022

Přestože jsou texty poměrně negativní, nevyzařuje z nich beznaděj, ale všechny emoce se dostávají ven a nebojí se být divoké, průbojné a drsné.

Návrat do budoucnosti (Theon Cross)

Michal Pařízek 08.05.2022

Theon Cross je členem Sons of Kemet nebo Seed Ensemble, v posledních letech shodně nominovaných na Mercury Prize, spolupracuje s Nubyí Garcia, Mosesem Boydem nebo rapperem Kanem.

Skromné rituály Dead Can Dance

Michal Pařízek 26.04.2022

Dionysus působí zcela jinak, aniž by Lisa Gerrard a Brendan Perry, jehož podivuhodné zájmy a potěšení jsou za nahrávkou cítit zejména, ztratili cokoli ze svého umu, stylu nebo elegance.

Síla starého světa Dying Passion

Tomáš Kouřil 19.04.2022

S novou nahrávkou vytanou vzpomínky na druhou půli nultých let. Sociální sítě neexistovaly, na koncerty se chodívalo na kapely, ale i jen tak potlachat...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace