Články / Rozhovory

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Dan Bejar (Destroyer): V tu chvíli to poznáš

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Dan Bejar (Destroyer): V tu chvíli to poznáš

Jakub Peřina | Články / Rozhovory | 06.01.2021

Představte si, že je vám čtyřicet sedm let a vydáváte svojí dvanáctou desku. Jaké jsou vůbec šance, že bude jedna z vašich nejlepších? Moc velké ne. V nejlepším případě bude srovnatelná s tím lepším, s čím už jste přišli. Stárnout alespoň trochu důstojně, tak nějak se tomu říká. Dan Bejar jde na své novince Have We Met proti všem předpokladům. Vnímal jsem ho nejvíc někdy kolem roku 2004-2006, pak jsem o něm vždycky nějak věděl, registroval ho, ale už mi nepřišlo, že by přišel s něčím nějak zásadním. Takové to poslouchání ze slušnosti. Jaké bylo moje překvapení, když jsem začátkem roku slyšel písně, co zní jako kdyby Scott Walker vstal z mrtvých, zašel si na osmdesátkovou diskotéku (kde se ovšem pouští výhradně Cohen v období I´m Your Man) a pořádně se odvázal. Měkne mi s věkem mozek nebo Dan Bejar opravdu nahrál svojí nejlepší desku za posledních patnáct let?

I když jsem dělal už desítky rozhovorů, pokaždé se trochu strachuju, že se mi to třeba nenahraje nebo se pokazí něco jiného. Have We Met je tvoje dvanáctá deska pod hlavičkou projektu Destroyer, ale umím si představit, že podobné malicherné obavy můžeš zažívat taky, nehledě na to, kolikrát máš tenhle proces už za sebou. Čeho se bojíš ty?
Strach mám předtím, než se do toho vůbec pustím. Většinou jsem velmi opatrný a nezačnu nahrávat píseň ani jako demo, dokud nevím úplně přesně, jaká by měla být. Pokud už jsem v té fázi, že se cítím dobře, když tu novou věc zpívám, tak tomu pocitu věřím. Různé strachy mám předtím, hlavně při psaní textů. Podívám se na něco, co jsem napsal a přijde mi to jako až moc typická věc pro Destroyera. Často se začnu smát sám sobě, v jak moc velkém zajetí vlastních stereotypů dokážu být. Každý občas děláme věci automaticky, s tím se nedá nic dělat, jen si toho všímat. Vlastně si to celkem užívám, strach jsem z toho měl dřív. Čím jsem starší, tím nad sebou snad i dokážu mít větší nadhled. Můj styl, asi jako každého, je něčím specifický a samozřejmě že často sklouzávám k tomu, že se opakuju. Nejsem žádný velký muzikant, používám podobné struktury písně, moje vyjadřování je v tomhle celkem omezené, což mě občas trápí. Chtěl bych najít nějaký způsob, jak nepoužívat ty tři stejné akordy dokola. (smích)

Stereotypům jsi se vyhnul velmi parádivou otočkou. Přijde mi, že si změnil nejenom svůj zvuk, některé aranže až připomínají onu fatální lehkost desky Briana Ena s Johnem Calem, ale hlavně i způsob, jakým používáš svůj hlas.
Věděl jsem, že to bude velmi osobní věc. Zavřel jsem se sám se svým počítačem a pak ty věci poslal Johnu Collinsovi (basák Destroyer, The New Pornographers a producent), aby na nich pracoval dál. To bylo celé, vykašlali jsme se úplně na tradiční způsob tvoření v kapele. To, jak na Have We Met zpívám je něco, k čemu jsem směřoval dlouhou dobu a myslím, že se mi to konečně povedlo. Chtěl jsem, aby v sobě ta deska nesla zároveň jistou temnotu i rozšafnost. Teď když jsem konečně postarší chlápek, zním konečně tak, jak jsem vždycky chtěl. Musel jsem si na svůj vysněný hlas prostě pár let počkat. Konečně jsem se svým projevem spokojený.

Když jsi byl mladší, nešlo tohle proč?
Předtím jsem vypil tři panáky whisky, než jsem vůbec byl schopný postavit se k mikrofonu a zpívat. Měl jsem v sobě milión věci, které jsem chtěl vychrlit, nešlo úplně o zpívání nebo nějaký klasický vokální projev. Jen jsem to ze sebe takhle dostával ven. Když poslouchám své starší věci, líbí se mi to, co jsem dělal, ale už se v tom dneska nepoznávám. Dřív jsem svými slovy na hudbu útočil, teď zvládají existovat vedle sebe. Změnilo to i způsob mého samotného psaní. Konečně se cítím i jako zpěvák, o čemž jsem nikdy předtím ani nepřemýšlel.

Na Have We Met jsi prý nejdříve nahrával svůj hlas a až kolem něj se pak vytvářela celá píseň. To je pořád poměrně nezvyklý způsob práce ve studiu.
Máš pravdu, tohle dělal snad jenom David Sylvain (jeden z předních zhýralců novoromantické scény - pozn. aut.). Ten všechny svoje nápady rovnou zazpíval! (smích) Nedělal jsem to vědomě, ale víceméně to tak dopadlo a rozhodně v tom hodlám pokračovat i na dalších deskách, než mě to přestane bavit. Nechci už nahrávat klasickým způsobem s kapelou. Zkoušet ten sonický prostor vytvářet nejdřív primárně jen svým hlasem je něco, co mně teď hodně baví.

PŘEDSUDKY SE ČASEM ZTRÁCÍ

Když jsi dělal na pár písních pro novou desku se zesnulým Davidem Bermanem, která nakonec nevyšla a místo toho vznikla deska Purple Mountains, šlo údajně o něco úplně jiného a hodně netradičního. Mnohem více zběsilý proud vědomí a slov než klasické písničkářství. Jak jsou pro tebe samotného texty důležité, dokážeš se vzdát dobře znějících obratů pro vytvoření jiných, neurčitějších vjemů?
S Davidem jsme neměli hotové texty, takže jsme dost experimentovali. Nakonec se ukázalo, že to nebyl dobrý nápad. Ta naše chystaná deska nebyla zdaleka napsaná, takže se David pral s tím, jak má vlastně zpívat. Pro něj musely být texty perfektní, jinak to zazpívat ani nedokáže. Já na textech tak moc jako on nikdy nepracoval, nepřepisuju zdaleka tolik, co on. V ideálním případě si mě ten text nějakým způsobem najde a já ho prostě zazpívám. Můj styl je jiný. Mnohem více založený právě na náladě a melodii než na slovech. Stačí mi, když z mých textů dostaneš dojem záblesku nějakého příběhu, situace. Nemám tohle v sobě tak jako to měl právě třeba David.

Jako přiznané inspirace k nové desce zmiňuješ hodně režisérů od François Truffauta po Wima Wenderse. Jak dokáže koukání se na jejich filmy ovlivnit náladu desky?
Filmy pro mě vždycky byly víc než knížky i hudba. I si myslím, že to, jakým způsobem poslední dobou píšu je více svázané s filmovým jazykem než s jakoukoliv jinou formou vyjádření. Myslím že třeba v dnešní pop-music je tohle dneska už celkem běžné, soustředění se na pouhé fragmenty příběhu, střídání nálad, úhlů pohledu a další způsoby, které lze z filmu trochu přejímat. Snažím se z toho vzít co jde, pomáhá mi to i v tom o čem jsem mluvil předtím, nezaseknout se na jednom svém způsobu vyjadřování. Vždycky jsem poslouchal desky a koukal na filmy, ale byl to pro mě úplně jiný, cizí a vzdálená svět. Nikdy jsem nevěděl, co mám se životem dělat a představa že budu fungovat v rámci showbyznysu mi přišla absurdní. Chtěl jsem točit filmy, ale neuměl to. Chtěl jsem psát, ale nepsal jsem básně ani příběhy. Nevěděl jsem, co mám dělat, až to dopadlo takhle.

Čím jsme starší, tím víc se z poslechu nových věcí vytváří ta prvotní radost, která námi prostupovala a drtila nás, když jsme s hudbou začínali. Posloucháš stále nové věci, máš z nich alespoň občas stále ty stejně silné pocity, co jsi míval, když jsi byl teenager?
Je to těžké propadnout něčemu tak, jako kdysi. Ale stále se o to pokouším. Nejde jen o kapely, takhle to je časem se vším v životě. Musíme se ale snažit, neustrnout a nezlenivět, to je začátek konce. Občas je pro mě depresivní, že dlouhou dobu neslyším něco, co mě rozseká a samozřejmě že asi ani nechodím na koncerty tak moc, jako dřív, ale pořád to hledám, pořád prahnu po těch stejných pocitech, pořád je to pro mě sakra důležitý. To, že seš s věkem o něco víc kritický, je normální, člověk toho má víc naposloucháno a načteno. Pořád ale chce, aby ho něco chytlo tak, že z toho bude mít husí kůži.

Občas se mi stane a mám z toho možná ještě větší radost než z objevení úplně nové kapely, že narazím na něco staršího, co mi bůhví proč uteklo. To zpětné naposlouchávání je v něčem hrozně uklidňující, pořád je tu strašně moc skvělé hudby, o které jen v určitý moment ještě nevíme.
Tohle se mi stává taky. Něco jsem poslouchal před dvaceti lety a myslel jsem si, že to stojí za hovno a teď to slyším znovu a nestačím se divit. Nebo celé diskografie kapel, o kterých jsem si myslel že pro mě z nějakého důvodu nejsou dost cool. Slyšel jsem takhle až nedávno Ten New Songs od Leonarda Cohena a bylo to pro mě jako zjevení. Neposlouchal jsem to v té době, protože to pro mě prostě byla hudba starého chlápka, co sice může být zajímavá, ale ne pro mě. Každý máme nějaké ty předsudky, které se časem ztrácí. A to je přece úžasné. Ten pocit miluju. Je to krásný důkaz toho, že historie existuje, je tu s námi a my se k ní můžeme obracet a učit se z ní. Když jsem začínal poslouchat hudbu, poslouchal jsem osmdesátkovou vlnu New Romantics a o něco později kapely z Creation Records. Potom co vyšla Candy od The Jesus And Mary Chain, vykašlal jsem se na novou vlnu a začal poslouchat shoagaze a madchester, sakra, pamatuju si to totální teenagerovské okouzlení z kapel jako Happy Mondays a Stone Roses jako kdyby to bylo včera!

PŘEDEVŠÍM POSLUCHAČ

Skoro všechny recenze tvé nové desky se shodují na tom, že je to tvůj velký návrat do formy. Cítíš dnes nějakou satisfakci, když ti na Pitchforku, Stereogumu nebo Rolling Stone vycházejí oslavné profily?
Tak bych to asi neřekl. Už se mi párkrát stalo, že se mi podaří udělat desku, co nějak rezonuje s lidmi víc než ty ostatní. Udělal jsem zároveň spoustu desek, které má rád jen opravdu málo lidí nebo je dokonce všichni nesnáší. (smích) V roce 2011 jsem vydal Kaputt a jako třicetiosmiletý chlap jsem tehdy nečekal, že se na tuhle desku nabalí spousta posluchačů kolem dvacítky. Teď je skoro o deset let víc a lidi možná začnou poslouchat jednu desku zase o něco víc než ty ostatní, ale popravdě řečeno, na můj život má tohle opravdu velmi malý vliv. Nejsem z toho bohatší, spokojenější, takhle ty věci nefungují. Sám mám hodně rád svoje desky ze začátku nultých let, ty ještě před Your Blues a This Night, kdy jsem se s ničím nesral a jen to chrlil ven. Tyhle písně přitom už nikdy zpívat nebudu. Poison Season z roku 2015 třeba moc dobré ohlasy neměla, ale mému srdci je blízká a mám jí moc rád, takže ne, satisfakci necítím, žiju si pořád dál ve svém malém vlastním světě.

"It´s ain´t easy being baby like you, it´s not easy being baby like me", zpíváš v nádherném finále desky. Cítím v něm smutek, ale především naději, že je ta lítost už nějak kontrolovaná, pod zámkem, že snad už člověka neovládá, jako ho spíš spoluvytváří a pomáhá mu být třeba snad i lepším. Věříš pořád, že jedna píseň dokáže alespoň na chvíli změnit svět nebo alespoň jednoho člověka?
Je trochu nebezpečné myslet si že nějaká tvoje písnička má tu sílu změnit svět nebo jen zlepšit den toho, kdo jí poslouchá. Ale je to i taky trochu vzrušující. Stejné je to ale se vším, co člověk v životě dělá. Měli bychom se snažit měnit svět a lidi kolem sebe. Když píšu a zpívám, mám z toho vyloženě fyzické pocity, které mnou procházejí a zmítají se mnou. To je nádherný pocit. Chci, aby je měli i lidé, co mě poslouchají, protože i já jsem především posluchač a chci tohle po kapelách. Chci tenhle pocit mít, chci se po něm sápat, dokud to jde.

"A jak budeš psát teď, když už doufám nejseš smutnej ani jinak tklivej?", zeptala se mě nedávno moje holka. Taky už nejsi tak rozervanej, co si býval, takže... Co bys odpověděl na tohle?
Když jsme dělali tuhle desku, říkali jsme si s Johnem neustále: "Musí to být víc temné, musí to být depresivní", což je celkem srandovní instrukce. (smích) Mezi texty a zvukem se ale nachází ten zásadní rozdíl. Texty jsou možná to nejtemnější, co jsem kdy napsal, ale zvukově jde o hravou, radostnou desku. Ta kombinace může fungovat i v životě, protože nikdy nic není černobílé. Necítím se na hovno, ale dokážu nahrát dekadentní desku. Svět je velmi často příšerné místo k žití. Často mám pocity zmaru, smutku a beznaděje. Ale zároveň vím, že svět je i krásnej a úžasnej. Jde o ty úhly pohledu. Protože většinou nic není jenom krásný nebo jenom hrozivý. Nejhezčí je cítit se, že jsi přesně tam, kde máš být, s kým tam chceš být a že děláš přesně to, co v danou chvíli dělat chceš. V tu chvíli to poznáš.

Info

Tento text vyšel ve Full Moonu #107.

foto © Ted Bois

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Margaux Sauvé (Ghostly Kisses): Příběhy posluchačů ovlivňují proces psaní

Kristina Kratochvilová 29.03.2024

Kanadská zpěvačka Margaux Sauvé je středobodem Ghostly Kisses a ve snových zvukových krajinách rozpíná příběhy o lásce, touze a ztrátě. Rozhovor.

Václav Havelka (fyield): KEXP vnímám jako milník

Michal Pařízek 25.03.2024

Dostat se s kapelou do studia legendární radiové stanice KEXP v Seattlu je snem mnoha hudebníků z celého světa. Rozhovor.

Josef Buchta (B-Side Band): Vždycky jsem snil o tom, že budu mít big band

Jiří V. Matýsek 11.03.2024

„Spotify je skvělý nápad, uživatelsky neuvěřitelně fantastická věc. Člověk nemusí nic tahat, nic nosit. Ale všichni ti muzikanti jsou okradení," říká principál. Rozhovor.

The Bladderstones: Záskoky nevedeme

Jiří V. Matýsek 06.03.2024

Slánské artbluesové trio se po sedmi letech od debutu Without Cover vrátilo s chválenou studiovkou a zároveň slaví deset let na scéně. Rozhovor.

Boris Schubert (Skvot Czech): Tvorba úspešného kurzu je tímová záležitosť

Mariia Smirnova 05.03.2024

„... snažíme sa oslovovať naozaj zaujímavých a úspešných ľudí vo svojom obore. Základom je vzájomná dôvera, sympatie a ochota lektora s nami aktívne spolupracovať.“ Rozhovor.

Pragueshorts: Piotr Jasiński (Mimo), Natálie Durchánková (Přes střepy)

Viktor Palák 28.02.2024

Ve finálním díle ankety odpovídají Piotr Jasiński, v jehož filmu Mimo ztvárnili Josef Trojan a Jakub Kalián kamarády, kteří narazí na situaci, která může být spouštěčem revize jejich vztahu.

Julie Martinková, Anna Horáková (FAMUFEST): Nesmíme se strachem nechat odradit od růstu

Mariia Smirnova 27.02.2024

„V programové dramaturgii si hrajeme hodně s pocity či smysly a chceme, aby i diváci při návštěvě festivalu mohli více reflektovat tuto část sebe sama..." Rozhovor.

Pragueshorts: Greta Stocklassa (Bzukot Země), Marie-Magdalena Kochová (3MWh)

Viktor Palák 26.02.2024

Bzukot Země zachycuje absurdní i povědomou šarvátku o to, jak formulovat zprávu mimozemským civilizacím. V kontaktu se současnými tématy je i film 3MWh, který volí atmosféričtější cestu.

Pragueshorts: Philippe Kastner (Deniska umřela), David Payne & Tomáš Navrátil (Baroko)

Viktor Palák 25.02.2024

V národní soutěži největší domácí přehlídky krátkých filmů se potkalo ke dvěma desítkám titulů, oslovili jsme tvůrce a tvůrkyně některých z nich.

Gaika: Nechat se unášet

Nora Třísková 22.02.2024

Podobně jako kloubí různé aktivity – psaní, kurátorství a výtvarná tvorba, producentství – na desce spojuje v lecčem typické anglické žánry jako dub, postpunk nebo alt rock. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace