Články / Rozhovory

Nejlepší texty Full Moonu 2021. Ida Kelarová: Musel mě slyšet celý vesmír

Nejlepší texty Full Moonu 2021. Ida Kelarová: Musel mě slyšet celý vesmír

Tomáš Kelar | Články / Rozhovory | 24.01.2022

O Idě Kelarové se často mluví jako o nevyzpytatelné. Věčný dobrodruh, tvrdohlavá čarodějnice, léčitelka hlasů a duší, něžná aktivistka, zastánce menšin a kočovnice. Při jejích mnoha cestách po celém světě se jí narodily dvě děti, potkalo vícero zamilovaní a smutků. Událo se jí při tom plno hudebních zážitků a nespočet vděčných lidí se zamilovalo do její práce, kterou ona sama označuje za poslání. Vyčítá si špatné mateřské schopnosti, nedostatek času a přílišný workoholismus. Dodnes poslouchá Eurythmics, Stevieho Wondera a Deža Ursinyho – a tvrdí, že z nových kapel jsou v pohodě Midi Lidi, kde shodou okolností hraje její syn. Když se v blízkosti jejího domku na Vysočině snažíme vařit a pomalu dusit kotlíkový guláš, opravím ji, že už nejsme zase tak nová kapela. Ona se pousměje.

Známe se pětačtyřicet let, ale teprve tady a teď se otevřeně bavíme a poznáváme. Hodně tomu pomohla situace posledních pár let, a to, že už nezbývá snad místo, kam se přestěhovat nebo utéct. Nebo už na to máma ani já nemáme síly po tom všem kočování s hudbou, co jsme si každý po vlastní ose zažili.

K hudbě jsi měla silný vztah už od mala. Jaká místa, momenty a životní období máš nejvíc spojená s tou elektrizující energií, kterou hudba má?
Tvůj děda Koloman Bitto mě v šesti letech přihlásil do hudební školy LŠU V Opavě. Od té doby – při každém mém cvičení – seděl vedle mě, a jen tak pozoroval. Byl to můj nejvěrnější posluchač, a teprve dnes si uvědomuji, jak důležité pro mě bylo, že tam jen tak trpělivě seděl. Jednoho dne, když mi bylo devět let, přiběhl domů celý šťastný z výhodné koupě. Někdo u sebe doma na půdě našel violoncello. Tatínek to od nich za padesát korun koupil, a souběžně mně také radostně oznámil, že od nadcházejícího dne mi začínají hodiny s novým učitelem. Vůbec jsem neprotestovala. Klasická hudba mě bavila, ale po nějaké době jsem pravidelně dostávala tužkou po rukách a ořechem do hlavy při cvičení, jak u soukromých učitelů a následně taky na konzervatoři v Brně, kam jsme se přestěhovali.

Jakmile se pak objevilo místo korepetitorky v Divadle na Provázku, chytla jsme se té příležitosti: znamenala pro mě únik, svobodu a dobrodružství, které mě konečně někam posune. Ráda vzpomínám na to, jak jsem se v divadle vyřádila. Jak jsem cítila tu svobodu, mohla jsem emoce pouštět a transportovat přímo k divákovi. Dokonce jsem tam i zpívala, což jsem si nikdy nemyslela že budu dělat, protože u nás v rodině zpívala krásným, vysokým a čistým hlasem hlavně tvoje teta Iva. Tehdy se ve mně poprvé otevřela svoboda projevu. Také mě silně ovlivnily naše společné cesty s tátou, občas i s tebou poté co jsi se narodil, na Slovensko k jeho romské rodině. Tam na zahradě táta hrál a byl snad nejšťastnější, co jsem ho kdy viděla. Byl svobodný a mohl s rodinou procítit celou škálu emocí, plakalo se i radovalo. Od malička až dodnes to mám zapsané jako jedny z nejupřímnějších a pravdivých zážitků, a jsem za to na tátu hrdá a velmi vděčná. Vydrželi v kuse hrát třeba i tři noci, neskutečně kouzelné zážitky to byly.

Z Československa jsi pak utekla také díky hudbě, že ano?
Z Československa jsem v roce 1983 utekla díky mezinárodnímu divadelnímu festivalu v Kodani, poté jsem strávila několik let v krásném jižním Walesu a tam mě dostihla zpráva, že táta Koloman umřel. Dokonce si pamatuju, jak jsi přišel ze školy a ptal ses proč pláču, a tak jsem ti to tenkrát řekla. Ty jsi byl jediný, kdo tam tvého dědu znal. To byla síla. Cítila jsem obrovskou ztrátu a zároveň obrovskou sílu, kterou ve mně jeho smrt nechala. Tenkrát jsem měla nabídku vyjet do Cardiffu na festival Magdalen 86. Zavolali mně, že je vyprodáno a že se těší. Našla jsem odvahu a jela tam, nevěděla jsem ale, co tam vlastně budu zpívat, protože jsem zůstala sama bez party z Provázku, a nikdy jsem sama sólově nevystupovala. Když jsem vešla do sálu, bylo narváno, třepaly se mi nohy, skoro jsem nedýchala, musela jsem ale zároveň najít sílu, protože organizátoři byli přátelé z onoho Kodaňského divadelního festivalu, kteří mě brali za suverénku. Šla jsem k pianu, sedla si a zpívala jsem o duši. Cítila jsem obrovskou sílu nad sebou i pod sebou, jako kdyby tam táta byl, a já jela jednu písničku za druhou. Znala jsem je z dětství, z působení v Divadle Husa na provázku, a dokonce i ty romské, které jsem si pamatovala od tátovy rodiny. Dodnes nechápu, kde se ve mně vzal ten hlas, o kterém jsem ani netušila, že ho v sobě mám. Tenkrát mě musel slyšet celý vesmír.

Celá naše Bitto rodina – ty (zpěvačka-terapeutka), Regina (kulturní manažerka), Iva (zpěvačka), Koloman (multiinstrumentalista), Lída (ředitelka školky, jeřábnice, folkloristika), Anička (režisérka), Antonín (klavírista), Hynek (scénograf), já (hudebník) – jsme v největší životní harmonii, jen pokud se pohybujeme mezi hudební komunitou. Odkud myslíš že právě tohle pramení a proč to většina nás, zdá se, má jaksi předurčené?
Já to mám zděděné od táty, který celý život neustále na něco hrál. I naše maminka pořád tvořila, celá rodina byla nepřetržitě v nějakém kreativním procesu. Myslím si, že to vše se na nás nalepilo, inspirovalo nás to, a všichni jsme pokračovali: hledali tu harmonii a spokojenost právě v tvorbě. Vlastně nás to všechny ke kreativitě otevřelo! Pocházím z rodiny tří sester a tvořily jsme od malička, a pořád to tak je. A vy, naše děti, jste v tom prostředí taky vyrůstali a čerpali tu energii. Nakonec jste se všichni vydali svojí cestou a cítili potřebu se realizovat uměním, hudbou, zpěvem… Tvůj děda Koloman ten hrál, tvoje babička Lidmila byla učitelkou a všechny vzdělávala, a také vedla děti ve školce ke tvorbě. Děti ji milovaly. Věřím, že tohle vám pak nikdo neodpáře a nejde to setřepat.

MOJE MALÁ REVOLUCE

Dá se popsat již zmíněný legendární zájezd Divadla Husy na provázku v roce 1983 do Kodaně? Byla to zároveň tvoje brána na západ, zároveň úspěšný československý kulturní export, se splněným očekáváním té doby?
Fools Festival v Kodani byl obrovský projekt, a my tam jeli s představením Labyrint světa a ráj srdce, pokud si dobře pamatuji. Byl to překrásný, rozsáhlý projekt a zároveň velká cesta úplně jinam, než na co jsme byli zvyklí. Velmi ráda na to vzpomínám. Obsadili jsme obrovský tovární objekt, bylo nás tam deset světových divadelních souborů a každé divadlo si zabralo jednu továrnu. Byli jsme v podstatě na pláži. Každé divadlo mělo svobodu v té své továrně vytvořit kus příběhu tak, aby divák došel do konce a dostal jeden ucelený příběh. Tenkrát jsem neuměla anglicky, dorozumívali jsem se všichni hudbou, pořád jsme hráli a zpívali, a myslím si, že tenkrát jsme s Provázkem byli opravdu na vrcholu svých schopností. Dokázali jsme zaujmout naším temperamentem, a byli jsme tam popravdě za exoty. Představení dopadlo krásně: hrály obrovské sbory a velkolepá scénografie. Hlídal nás tam jeden komunista, a každý den podával zprávy do Brna na vedení Státního Divadla, pod které jsme spadali. Nevím, jestli to pro ně byl pozitivní a exemplární případ exportu, ale dle mě jsme reprezentovali tehdejší Československo na opravdu vysoké úrovni. Pamatuji si, že když jsme vyjeli do světa za té totality, tak to bylo, jak když vás po letech vypustí z klece. Strávili jsme tam dva celé měsíce. Bylo to dost času na to, abych zamilovala do tvého tehdejšího nevlastního otce Tonyho a on do mě, byla to velká romantika. On neuměl česky, já neuměla anglicky.

Proč jsi utekla?
Z recese jsem se tam provdala, a když jsem se vrátila domů, tak jsem se nikam stěhovat nechtěla. Nakonec mě ten soudruh, co nás tam hlídal, udal, že jsem se na služební cestě provdala za Angličana. Soudruh Vávra mně oznámil, že mě z Husy na provázku propouští a že mě donutí se vystěhovat ze země. Byl to soudruh, který mě vždy dával odměny za mé výkony, a najednou se pochopitelně otočil proti mně. No, a nakonec asi po roce se mu to podařilo, vzala jsem tě a odstěhovali jsme se za Tonym do Walesu. Vlastně to byla moje malá revoluce. Ze dne na den jsem se ocitla v demokratickém systému. Totálně nepřipravena, ale odhodlaná.

Co bylo nejtěžší na tom udělat tak razantní krok a nechat všechno za sebou? Jak důležité bylo v tom rozhodnutí najít světlé momenty?
Ze začátku to bylo krásné bydlet u moře, všude krásná zeleň, ovečky, všichni se usmívali a všechno bylo „lovely“. Až když jsem za rok dva začala mluvit anglicky a rozumět lidem, začalo mně docházet, že přeci jenom je to jiný svět, jiné myšlení, a za tím jejich britským úsměvem je přetvářka. Byl to šok. Světlé momenty ale přišly až po velkém prožitém smutku a steskem po tátovi. Byl tam taky stesk po domově, nasrání na soudruha Vávru. Prostě probrala jsem se a nastartovala se. Postavila jsem se na vlastní nohy, a uvědomila že mě nikdo nezachrání, že se nesmím litovat a musím se do toho pořádně obout sama. Začala jsem zpívat a hrát. Hudba, ke které jsem se vrátila, mě vyléčila. Začala jsem cestovat, pořadatelé si mě začali zvát, a já jsem se svým klavírem konečně začala vydělávat a živit rodinu hudbou a zpěvem. Tenkrát mě všichni, kde jsem byla, oslovovali, ať je naučím zpívat. Netušila jsem tehdy, co taková výuka obnáší, ale tak nějak kolem 1984 začali moje první krůčky k mé současné hudební profesi a specializaci na lidský vnitřní hlas.

Měl jsem Wales rád. Vnímal jsem to ve svých šesti letech jako pohádkový svět, kde existovalo jen dobro s drobnými odchylkami. První den v klučičí škole jsem dostal přes držku od kluka, který nechápal, co dělá „zasraný komouš“ ve Walesu. Hned poté zase rákoskou od ředitele přes prsty a ke konci jsem se nevědomky nějakým nedorozuměním přihlásil na hodiny cella a kytary, protože jsem věděl, že to bude jediná hodina s holkama. Ty jsi mi kdysi řekla, že jsi o těchto mých zážitcích ani nevěděla. Jak moc jsi byla v tu dobu zaneprázdněná a jak moc tě práce naplňovala?
Ty jsi se naučil hrát na cello a na kytaru? Já si pamatuju, že jsi hrál na bicí, ale to až později. Že tě učitel bil rákoskou, to jsi mi ale nikdy neřekl, jinak bych šla za tím učitelem a vyřídila si to s ním… Já jsem tenkrát byla tolik zaneprázdněná svými problémy, až jsem byla mimo. Hledala jsem se, a musela jsem vydělávat, abychom přežili. Bylo mně už sice šestadvacet let, ale nějak jsem to nedávala. Cítila jsem lásku a milovala jsem tebe i tvou sestru Nicole, jen jsem vám nedokázala věnovat pozornost, kterou jste potřebovali. Nebyla jsem schopná ani moc komunikovat. Wales byl překrásný, ale ti lidi, to bylo něco, co mě absolutně šokovalo. Pořád jsem cítila, že tam vůbec nepatřím. Dnes vím, jak jsem byla nešťastná a nedokázala jsem být milující matkou. Protože jsem sama šťastná nebyla. Byly to moje těžká léta, ale vím, že to tak muselo být. Dnes bych vše řešila úplně jinak, ale snad bylo i to zlé k něčemu dobré. Přiznávám, že teď ty zvládáš to rodičovství lépe než já.

Po nějakých letech jste se s Tonym rozhodli přestěhovat se zpět do Kodaně a následně pak na vesnický hippie statek do Strøby, ležící zhruba 150 kilometrů jižně po pobřeží. Dodnes ve mně vzpomínka na tohle rozhodnutí nesmírně rezonuje. Do jaké míry to bylo rozhodnutí pragmatické a profesní a jak moc se do něj promítala touha po pestřejším životě?
No tak to rozhodnutí vzniklo z mého neštěstí. Byla jsem ve Walesu velmi nešťastná a vzpomínala jsem na Kodaň a na Dánsko ráda. Na to, jaké jsme tam zažili s Tonym krásné životní chvíle s Provázkem, a jak to tam bylo skvělé. Táhlo mě to tam, a tak jsme se tam rozhodli odstěhovat. No, ale realita samozřejmě byla jiná: toužila jsem utéct, jenže nebylo kam. V tehdejším sociálním kodaňském projektu Christianii jsem začala dělat workshopy a koncertovat. Inspirovalo mě svobodné umělecké prostředí a ohně, které tam byly u každého domu. Připomnělo mně to mé dětství u tátovy rodiny na Slovensku. Jednou třeba přišli muzikanti, asi třicet zpěvaček, a uspořádali jsme koncert, kde celá Christianie tancovala.

NÁVRAT K NOVÉMU ŽIVOTU

Pro mě tohle tříleté období v Dánsku bylo nejvíce delikventskou životní etapou, která výrazně formovala a probudilo mou lásku k hudbě. Překvapivě to období zároveň nastavilo i některé důležité životní a morální směry. Moc si ale nepamatuji, co jste tam s Tonym vlastně dělali a do jakých projektů jste byly zapojeni… a jak to ten náš rodinný kolektiv vůbec přežil?
Tony si založil Panic Productions a začal spolupracovat s divadelními a hudebními festivaly. Já jsem koncertovala. Tenkrát se i rozjely workshopy, především v dánských divadlech. Tenkrát jsem snad byla v každém existujícím dánském divadle a soubory vyhledávaly moji práci, protože jsem pomáhala hercům. V Christianii jsem čas od času uspořádala koncert, a založila jsem si tam kapelu a sbor, se kterým jsem vystupovala. Dokonce jsem je těsně po revoluci přivezla i sem do Česka. Mělo to ohromný úspěch. Holky Dánky zpívaly Čos porobil Pavelenko Pavle, Okolo Hradiště nebo Ej hora hora. Byly to tříhlasé sbory, které jsem tam narvala, abych si připomněla domov a přežila v zahraničí. Když jsme navštívili Česko, tak jsme na brněnském Zelném trhu zpívali do rána. Městská policie nám vozila víno, které jsem si u nich objednávali.

Dnes moc nechápu náš návrat zpět do Walesu kolem roku 1987, byť jsem za něj velmi rád. Jak jsme se k tomu jako rodina dopracovali?
Z Dánska jsme ještě odjeli na více než rok do Norska, kde jsem dostala užasnou pracovní nabídku: jezdit a učit pěvecké sbory v komunitách po severním Norsku. Po tomto úžasném turné jsme už v Norsku zůstat nemohli, takže Wales byl asi jediné místo, kam jsme se mohli odstěhovat. Tony měl známé v severním Walesu a ti mu pomohli najít bydlení. Kontrakt nám v Norsku vypršel, tak jsem se odstěhovali a usadili v blízkosti Snowdonského národního parku.

V tuhle dobu jsi se už víceméně stoprocentně věnovala hudebně terapeutickým kurzům, které jsou zaměřené na sebepoznávání a vypořádání se životními zkušenostmi. Jak je v tomhle velmi osobním procesu hudba důležitá, a jakou poptávku má tahle osobní hygiena v dnešní době?
Ano, workshopy se mi rozjely v podstatě v mnoha zemích. Začala jsem hodně cestovat, poptávka byla také v Británii, a tak jsem projela celé Skotsko, Wales, i Cornwall. Britové moji práci uznávali, protože jsem dokázala odhalit jejich pravou tvář pod maskou úsměvu. Ve společnosti se nesmělo plakat, bylo nepřijatelné projevovat emoce, a lidé si to mohli díky hudbě a písním, které jsem používala, dovolit. Zejména romské písně pomohly prolomit vnitřní bariéry. Projevit emoce se tenkrát bralo jako slabost. Podařilo se mi vydělávat dostatek peněz, abych uživila rodinu a Tony mohl zůstat doma a starat se o vás se sestrou Nicole. Dnes je tato hudební terapie stále aktuální, je významná a neustále je o ni obrovský zájem. Mohou za to strachy, které kolektivně i individuálně prožíváme. Jsem ráda, že jsem se k ní sama svou cestou doslova protrpěla a mohu takto pomáhat lidem. Snad to všechno stálo za to. A snad mně i odpustíš, že jsem tam pro tebe tolik nebyla.

V jednu dobu, když mi bylo kolem osmnácti, jsem zaznamenal, že jsi nějak dlouho pryč. Nato mi Tony řekl, že jsi se odstěhovala zpět do krásného místa u lesa kousek od Víru na Vysočině. Bylo to pro tebe zřejmě bolavé rozhodnutí. Jak se ti pak větší klid promítl do tvé práce a života obecně?
Vzpomínám si, že ty jsi tehdy začal studovat výtvarné umění na Univerzitě v Leicesteru, a už jsi s námi nežil. Tony na mě tlačil, už jsme spolu ani nežili a já jednou prostě bouchla. Někdy kolem 1994 jsem se rozhodla pro cestu zpět domů. Říkala jsem si, že se třeba ke mně s Nicole přidáš, ale já musela rychle pryč. Pořád mně bylo smutno a něco chybělo. Ve Walesu jsem se nikdy doma necítila. Ukázalo se ale, že to bylo správné rozhodnutí, najednou jsem byla šťastnější a cítila jsem, že sem patřím. Po návratu jsem začínala úplně od začátku. Budovala jsem si tady nový život, koupila jsem si od jedné paní dům, a začala ho pomalu opravovat. Tenkrát jsem ještě občas za vámi do Walesu přijela, ale už to značilo pomalý konec další mojí životní etapy. Tenkrát po revoluci byla dobrá doba, daly se vymýšlet projekty jako představení Na koštěti do nebe, kde jsem na jednom jevišti spojila dámy různých etnik a původů, které jsem potkala na cestách. Byla tam se mnou Afričanka, Alžířanka, Bulharky, Španělky, nebo taky Věra Bílá, s níž tenkrát hrála v kapele moje láska Dežínek. Tehdy jsme se s Dežou do sebe zamilovali, a já začala zase konečně žít. Dnes je tomu skoro třicet let. Škoda, že to sakra tolik trvalo, abych našla svoje životní štěstí. Mohla jsem být i lepší mámou, ale tak to prostě bylo a je.

Info

Text vyšel ve Full Moonu #127.

foto © archiv rodiny Kelarových

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Tak daleko, tak blízko: Barbora Sliepková

redakce 07.12.2022

V Campu můžete zhlédnout přehlídku Slovenská architektura ve filmu, která uvede i film Čiary režisérky Barbory Sliepkové. Jejím prizmatem na všední věci v naší pravidelné rubrice.

Michal Kudělka (Panenské plameny): „Hrdina“ musí vypadat jako Ladislav Klíma

Shaqualyck 07.11.2022

Sedmá Piper Night proběhla tradičně v prostorách Katolického domu minulý pátek a odehrála se na ní mimo jiné premiérová projekce nového klipu Panenských plamenů.

Justin Sullivan (New Model Army): Vyhlížíme to, co je před námi

Michal Pařízek 19.10.2022

Justin Sullivan během koronavirové pauzy nahrál vlastní album Surrounded, teprve druhé mimo domovskou formaci, s níž ovšem vystoupí za týden v Lucerna Music Baru. Rozhovor.

Sam Lee: Moje stýskání není nikdy příliš dlouhé

Adéla Polka 10.10.2022

Rozhovor o starých pověstech, cikánech, slavících a českých dubových lesích. Před koncertem v Praze, kde s ním mimo jiné vystoupí i Bernard Butler ze Suede.

Jana Burkiewiczová: Co všem těm divokým tvorům necháváme?

Maria Pyatkina 07.10.2022

Lákáme na říjnové číslo Full Moonu věnované tanci rozhovorem s choreografkou Janou Burkiewiczovou o představení Ostrov!, které můžete vidět 11. a 12. října v La Fabrice.

Nilüfer Yanya: Člověk se musí cítit zdravěji, aby byl kreativní

Michaela Šedinová 05.10.2022

Britská písničkářka s irsko-barbadosko-tureckými kořeny letos vydala svou druhou nahrávku Painless. A představí ji v Praze. Rozhovor.

Vojtěch Tkáč (Pulz): Chci prostě dělat koncerty, na které bych sám šel

Jarmo Diehl 24.09.2022

Pokud máte rádi žižkovský klub Palác Akropolis, nemohli jste minout novou koncertní sérii Pulz, jíž je Vojtěch Tkáč dramaturgem. Rozhovor.

Anna Mašátová (Music Navigator): Další vzdělávání je nezbytné

Michal Pařízek 14.09.2022

Skutečně potřebuje svět další showcase? V čem bude MuNa jinou akcí? Zkusme důvody k založení MuNa konkretizovat.

Marián Tesák (Flaam festival): Tento rok je line-up bez akéhokoľvek kompromisu

Michal Pařízek 09.08.2022

Letos se v Nitře představí například Sega Bodega nebo HMLTD, ale také mexická producentka LDY OSC nebo Hyphen Dash, ukrajinská odpověď na slovutné Badbadnotgood.

Andrej Awo Štepita (Tanečno): Obdivujem aktivitu každého v umeleckej sfére

Maria Pyatkina 08.08.2022

Jaké to je organizovat multižánrovou taneční akci ve vzdáleném slovenském městě? A na co se můžeme těšit příští týden v Námestovu? Vypráví organizátor Tanečna Andrej Awo Štepita.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace