Články / Rozhovory

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Uložit si negativní myšlenky na externí disk a znovu je neprožívat (Oliver Torr)

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Uložit si negativní myšlenky na externí disk a znovu je neprožívat (Oliver Torr)

František Formánek | Články / Rozhovory | 25.01.2022

Pražský skladatel, producent a synťákový guru Oliver Torr čerpá na novém albu z různých žánrů, které následně staví do nových kontextů. Cestuje tak od trapem nasáklých beatů přes psychedelický pop až k experimentům inspirovaným postupy avantgardních umělců z 20. století. Povídali jsme si o křehkosti kontextu, o tvorbě vlastních hudebních nástrojů a o hudbě jako prostředku duševní hygieny.

Právě ti vyšla nová deska Fragility of Context, o níž tvrdíš, že se „píše sama posledních pět let“. Jak se za tu dobu proměňovala její koncepce?
Ten hlavní aspekt, který se proměňoval, byla realizace toho, co jsou moje nejniternější cíle, které jsem dlouho přehlížel. Konečně dostaly prostor na to se rozvinout a nabrat formu. Za těch pět let jsem toho udělal spoustu a taky jsem dost spolupracoval s jinými hudebníky, což mi vždycky pomohlo vidět věci jinak a ty cíle rozvíjet. A taky mi to trvalo tak dlouho, abych si uvědomil, že mám sílu něco takového udělat sám.

V tiskové zprávě k desce popisuješ inspiraci Johnem Bergerem, renesančním člověkem, který se kromě malby obrazů, psaní básní a prózy věnoval i kritice umění, obzvláště toho vizuálního. Berger operoval s termínem rekontextualizace – na to ostatně odkazuješ i názvem alba a trackem Rekontext #2 (Berger’s Theme). Čím jsou ti Bergerovy myšlenky blízké a jak konkrétně s nimi pracuješ?
Berger, konkrétně jeho televizní série Ways of Seeing a stejnojmenná kniha, mi dost pomohly při skládání desky. Berger mluví o tom, jak se mění náš pohled na danou věc podle toho, v jakém se vyskytuje kontextu. Obraz, co vidíte na obrazovce, obklopený vašimi osobními věcmi, kytkami a vůní vaší večeře, bude působit jinak než obraz zavěšený v prázdné bílé místnosti. Tenhle způsob myšlení mi pomohl víc si věřit – to, že se něco líbí mně, neznamená, že mají všichni takový kontext, aby se jim to líbilo taky. Tohle bylo něco, s čím jsem musel dlouho bojovat. Během práce na desce jsem se snažil být co nejvíc otevřený všem vlivům, které mě mohly dostat do nového kontextu.

Čerpání z autorů jako Berger nebo Marshall McLuhan je spíš ideové, koukám na jejich koncepty a převádím je do vlastní tvorby, taky kombinuju jejich přístup s techničtějšími autory hudební a umělecké literatury, které uznávám, jako jsou Curtis Roads či Brandon LaBelle. Jeden příklad toho, jak mě inspiruje například Marshall McLuhan, je moje reinterpretace konceptu The Detached Observer. McLuhan mluví o tom, jak se pozorovatel renesančního obrazu nemůže plně emocionálně navázat na scénu, na kterou se kouká. Já si myslím, že to zas tak nevadí, že to dokáže divákovu mysl posunout jinam, možná ne do scény, kterou vidí před očima, ale do scény, kterou vidí v hlavě. A pokud má dostatečně vyvinutý emocionální a empatický vhled, může se jeho představivost posunout. Tohle jsem se snažil ztvárnit a využít například při tvorbě harmonických postupů. Potřeboval jsem se dostat do jiné části hlavy než do té, ve které jsem byl zvyklý tvořit. Vzal jsem si rádiový přijímač a začal měnit frekvence, dokud mě něco nezaujalo, a to jsem na tři vteřiny nahrál.

Většinou jsem našel věci, které byly úplně náhodné nebo třeba rádiovou komunikaci na AM vlnách. Když se mi odhalil třeba jen střípek informace, moje mysl se rozjela. Pokud to byl kus mluveného slova, snažil jsem se domyslet si příběh. Pokud to byl akord, hledal jsem, jaký by mohl být další. Při tomhle procesu bylo důležité se nezasekávat a brát to, co přijde, jinak bych začal používat rutinní procesy, které jsem v tu chvíli chtěl zapomenout. Když jsem začal samply manipulovat a improvizovat přes ně na synťáky nebo hlasem, zavedlo mě to do zajímavých sfér myšlenek, temp, tónin. Stal jsem se na chvíli nezaujatým pozorovatelem a dokázal tvořit v novém kontextu. Původní materiál jsem pak třeba i smazal a zůstala jen moje nástavba, která najednou stála na vlastních nohou, ale byla vytvořena určitým kontextem.

LOVENÍ NOVÝCH ZVUKŮ

Na albu je hojně slyšet zpěv, jak hostujících vokalistů, tak tvůj, což je u tebe novinka. Jak jsi k tomu přistupoval?
Jako k novému nástroji vyjádření. Snažím se do hudby vkládat spoustu emocí, ale bohužel ne každý je schopný si je převzít, protože hudba má širší možnosti interpretace emoce. Hlas je méně šumový, jasnější přednes toho, co chci vyjádřit. Je to příjemná nástavba na už emocionálně plnou hudbu, dobrý výrazový prostředek. Častokrát ale hlas používám jen jako plochu nebo melodickou linku. Tím, že hlas máme skoro všichni, tak ho dokážeme vnímat s větší empatií.

Ve většině případů jsou vokály prohnané přes vokodér a různé efekty. Vnímáš jejich použití jako přirozené přiblížení se hostům, potažmo i současnému autotune rapu a popu, nebo je to pro tebe způsob, jak se vyrovnat se studem?
Je to stylistická volba než cokoliv jiného. Líbí se mi zvuk autotunu a vokodéru, navíc ho potom ještě dost procesuju. Stejně jako synťáky nebo terénní nahrávky. Asi je tam i moment vyrovnání se se stydlivostí, ale ta mě během kreace přešla, když jsem si uvědomil, že se mi hlas vlastně líbí.

Kromě vokalistů se na nahrávce podíleli i další lidi. Jak spolupráce probíhala?
Hlavní kolaborace byla s Aid Kidem, který mi pomáhal dát celou desku dohromady. Nejdřív to vypadalo, že jí budeme spolu jen míchat, nakonec se náš pracovní vztah ale proměnil v něco mnohem hlubšího. Pomáhal mi věřit v tu desku, a to i v technických ohledech, ujišťoval mě ve kompozičních rozhodnutích. Tohle bylo poprvé, kdy jsem takhle osobní projekt dal někomu na mix, a musím říct, že se to vyplatilo. Když míchám svoje věci, tak se dokážu dostat do nekonečné spirály tisíce verzí a předělů, protože potřebuju, aby všechno bylo perfektní. Tahle spolupráce mi dovolila uvědomit si, že to, co si myslím, že není dodělané nebo perfektní, je naopak super a nějakým způsobem originální, kontext někoho jiného přinesl nový pohled.

Jinak kytaru mi nahrával Sunnbrella aka David Žbirka, který přijel do Prahy na Vánoce a zvládl dvě písně za půl dne. Kytary teda nejsou skoro poznat, protože jsem nechtěl, aby deska zněla kapelově, jsou použité jako soundesignový element. Taky je tam David Štrobach, DeSteffan a R.A., s těma to probíhalo na bázi posílání si zajímavých samplů nebo nápadů, které mě pak posunuly myšlenkově i textově, vlastně jsem je vnímal podobně jako to ladění rádia. Jejich svět mě vtáhl do sebe a já jím byl ovlivněný. S Davidem Štrobachem děláme soundtrack do nové hry Martina Zieglera, která bude vycházet za dva roky, a zvukový svět, který mi poslal, byla nástavba na moje demo tématu, které se má objevit ve hře. Okamžitě mi začal hrát v hlavě popěvek jako mantra, tak jsem to nazpíval a muselo to na desku. Mimochodem tu otevírají a zavírají fragmenty ze zkoušky sirén. Zvuk, který probouzí hodně odlišné kontexty napříč generacemi.

Kromě hudby se zabýváš vizuálním uměním. Jak je pro tebe důležitá vizuální složka hudby, ať už jde o klipy, obaly alb nebo performance?
Velmi. Rozšiřuju vizuálem svět, o kterém mluvím, který existuje pouze v mojí mysli a v nějaké formě v mysli posluchače. Vizuálem tenhle svět posouvám do reality, jelikož vizualita je mnohem méně impresionistická než zvuk. Když pustím nekonkrétní zvuk turbíny deseti lidem, každý si asi představí jiný obrázek, podle vlastního kontextu a vlastních zvukových vzpomínek. Když ukážu deseti lidem obrázek turbíny, všichni vidí tu stejnou turbínu. Práce s audiovizí mi dovoluje tyhle pocity ohýbat a manipulovat s představivostí a myšlením posluchače nebo diváka.

Cover na novou desku vznikl za pomoci Kristýny Kulíkové, její práci zbožňuju. Vymýšleli jsme masku, světla, proces byl stejně náročný jako tvorba hudby. Myslím, že podobné přemýšlení a naladění na podobné frekvence nám umožnilo udělat super vizuál, který pěkně odráží zvukový obsah nahrávky. Cover pak nafotil Lukáš Havlena a nasvítila Gabriela Procházka, masku ušila Slowtrashion a font navrhl Rocker. Ti všichni vnesli do vesmíru alba zase svůj kontext.

LIPTOVSKÁ MELANCHOLIE A PARANOIA NA MALLORCE

Přispěl jsi jedním trackem na kompilaci Liptov, která vyšla na labelu Punctum Tapes. V jejím rámci bylo dvanácti hudebníkům a hudebnicím zadáno, aby reinterpretovali slovenské lidové písně. Tvůj příspěvek je atmosférický a zahloubaný; připomněl mi třeba starší věci od Nicolase Jaara. Vnímal jsi určitou melancholii i v původních písních nebo šlo o záměrnou úpravu, rekontextualizaci?
Určitě jsem tam cítil melancholii. Ta byla ale znásobená mojí melancholií, kterou mám spojenou právě s Liptovem. Jako malý jsem s mámou jezdil na místo, které se jmenuje Závažná Poruba. Kvůli různým životním změnám jsem tam před nějakou dobou přestal jezdit, ale když mi bylo deset, trávil jsem silvestry v hotelu Tatrín, který už neexistuje. Je to částečně smutné, ale vzpomínky, co na to místo mám, jsou dobré, takže jsem se s touhle melancholií snažil pracovat.

Na albu se dotýkáš i tématu duševního zdraví; nejvíce v tracku Deià, v němž zhudebňuješ svůj panický záchvat, který jsi prodělal na Mallorce. Chtěl bys o tom říct něco víc?
Byl to psychedelický zážitek, kdy mi paranoie tak ovládly mysl, že jsem skoro nevnímal realitu. Když na město a pohyb v něm vzpomínám, přijde mi jako film. Pamatuju si hodně kopcovité silnice, kamenné schody vedoucí ke hřbitovu, kde se odehrál vrchol toho psychického stavu. Pamatuju si světla a příjezdovou cestu, která byla vidět od stolu na terase, kde jsem seděl. Nic jsem neviděl vlastníma očima, ale skrze paranoidního blázna, který vnímá vjemy, které jsou kolem něj, ale nemá k nim racionální vysvětlení, protože vidí a myslí si pouze to, co si v tu chvíli chce myslet a vidět.

Tvrdíš, že tvorba hudby ti slouží jako terapeutický prostředek. V čem vnímáš její specifika, třeba oproti vizuálnímu umění?
Těžko říct, pro mě je hudba nejsnazší a nejexpresivnější forma vyjádření. Když jsem desku psal, tak jsem si připadal, jako že si ukládám negativní myšlenky či procesy na externí disk, který už potom nemusím zapínat. Vím, co na něm je, a můžu se na něj koukat, ale věci uložené uvnitř už nemusím prožívat.

GEAR JUNKIE? SOUND JUNKIE!

Jsi členem kolektivu Noise Kitchen, který provozuje obchod s nástroji k tvorbě elektronické hudby. Na promo fotkách k desce jsi obklopený syntezátory, z jedné strany legendami jako Roland Juno-106 nebo Korg M1 a z druhé spletitou sítí modulů. Řekl bys o sobě, že jsi „gear junkie“?
Myslím, že nejsem. Spíš „sound junkie“. Miluju zvuky a miluju jejich fungování ve světě a jejich tvoření, jejich neopakovatelnost. Před nějakou dobou jsem asi gear junkie byl, chtěl jsem si všechno osahat a mít spoustu fyzických možností. Ale teď vím, co se mi líbí, a vím, co chci s nástroji dokázat. Mám podobný pocit z hezky srovnané kolekce terénních nahrávek jako z modulárního systému. Kdybych neměl synťáky, asi bych si vystačil s mikrofonem a kazeťákem, dělalo by mi to stejnou radost, ale možná by to byl zdlouhavější proces. Ve finále nejde o gear, ale o to, co chci dokázat se zvukem a co chci vyjádřit nebo zaznamenat nebo ze sebe zkrátka dostat.

Je nějaký synth nebo modul, který zvuku alba dominuje?
Teď, jak se ptáš, si uvědomuju, že skoro v každé písničce je Juno 106. Nevím proč, asi protože byl vždycky po ruce při nahrávání demáčů a pak tam prostě zůstal. Taky Radical Chip se často objevuje, z toho je hodně sound designových ploch. Korg M1, který jsem zdědil po otci, je tam taky dost, to je super „new age“ znějící synth, který mám už asi jedenáct let a dost ho znám, a když se správně zprocesuje, přestane znít tak oldschoolově. AM a FM rádio se taky hodně objevuje.

Zabýváš se tvorbou DIY nástrojů jako v minulosti?
Už ne tolik, ale jednou za čas ano, pokud mě nástroj hodně zajímá a chci k němu mít hlubší vztah tím, že si ho sám postavím, nebo když není postavený. Anebo je levnější si ho postavit. Když jsem bydlel v Berlíně a dělal v obchodu Patch Point, tak jsem se chvíli se živil stavěním nástrojů, takže mám za sebou dost času stráveného za pájkou. Teď si dávám trošku pauzu, ale moc se těším, až mě to zas chytne. Chtěl bych časem vynalézt nějaké vlastní nástroje. Občas betatestuju nějaké věci od Bastl Instruments nebo jiných kamarádů a hodně mě to baví. Je to vlastně mnohem více kolaborativní, než jsem si myslel, a prvotní nápad na nástroj ujde dlouhou a zajímavou cestu, než dorazí pod ruce muzikantům ve finální verzi.

Ve spolupráci s platformou SHAPE připravuješ inovativní projekt s názvem Trans Europe Postal Express. O co se jedná?
Trans Europe Postal Express je dálkově kolaborativní projekt, v němž umělcům po Evropě posílám čtyřstopý kazetový rekordér s instrukcemi a sketchbookem. Každý má tři dny na to nahrát podle mých instrukcí pár samplů nebo improvizací. Pak ho pošle dál. Idea vznikla těsně před prvním lockdownem po rozhovoru s Michalem Brennerem, kdy jsem se snažil přijít na to, jak by bylo možné někoho přimět přemýšlet jinak na dálku. Díky kolaboracím jsou nápady stále svěží, kolektivní kreativní energie umožňuje myšlenkové cesty do nových kontextů, někdy s nástavbou na staré. Já se toho snažím docílit médiem, se kterým musí umělec pracovat. Deska plná samplů na kazetě se mi vrátí a já z ní udělám další album. Kazeťák i s příslušenstvím a finální nahrávka, která vyjde na kazetě, s pěkným balením a plakátem navrhnutým Matějem Moravcem, bude vystavená v MeetFactory na konci března, pokud to bude možné. Výstavu bude doprovázet série poslechových seancí, audioinstalace a pár dalších věcí.

Zmiňuješ lockdown. Jak se vůbec karanténní izolace projevila ve tvém hudebním životě?
No, upřímně jsem konečně zpomalil a uvědomil si, co chci dokázat. Uvědomil jsem si, že hraní několikrát za měsíc mi nedělá dobře. Začal jsem trávit všechen čas ve studiu a vznikl mi v hlavě prostor na všechny projekty a nápady, na které jsem neměl čas. Začal jsem se hodně soustředit na filmovou hudbu a hudbu do různých médií, na galerijní koncepty a zvukové instalace. Ještě víc než předtím.

Info

Text vyšel ve Full Moonu #120.

foto © Matěj Krč

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Tak daleko, tak blízko: Barbora Sliepková

redakce 07.12.2022

V Campu můžete zhlédnout přehlídku Slovenská architektura ve filmu, která uvede i film Čiary režisérky Barbory Sliepkové. Jejím prizmatem na všední věci v naší pravidelné rubrice.

Michal Kudělka (Panenské plameny): „Hrdina“ musí vypadat jako Ladislav Klíma

Shaqualyck 07.11.2022

Sedmá Piper Night proběhla tradičně v prostorách Katolického domu minulý pátek a odehrála se na ní mimo jiné premiérová projekce nového klipu Panenských plamenů.

Justin Sullivan (New Model Army): Vyhlížíme to, co je před námi

Michal Pařízek 19.10.2022

Justin Sullivan během koronavirové pauzy nahrál vlastní album Surrounded, teprve druhé mimo domovskou formaci, s níž ovšem vystoupí za týden v Lucerna Music Baru. Rozhovor.

Sam Lee: Moje stýskání není nikdy příliš dlouhé

Adéla Polka 10.10.2022

Rozhovor o starých pověstech, cikánech, slavících a českých dubových lesích. Před koncertem v Praze, kde s ním mimo jiné vystoupí i Bernard Butler ze Suede.

Jana Burkiewiczová: Co všem těm divokým tvorům necháváme?

Maria Pyatkina 07.10.2022

Lákáme na říjnové číslo Full Moonu věnované tanci rozhovorem s choreografkou Janou Burkiewiczovou o představení Ostrov!, které můžete vidět 11. a 12. října v La Fabrice.

Nilüfer Yanya: Člověk se musí cítit zdravěji, aby byl kreativní

Michaela Šedinová 05.10.2022

Britská písničkářka s irsko-barbadosko-tureckými kořeny letos vydala svou druhou nahrávku Painless. A představí ji v Praze. Rozhovor.

Vojtěch Tkáč (Pulz): Chci prostě dělat koncerty, na které bych sám šel

Jarmo Diehl 24.09.2022

Pokud máte rádi žižkovský klub Palác Akropolis, nemohli jste minout novou koncertní sérii Pulz, jíž je Vojtěch Tkáč dramaturgem. Rozhovor.

Anna Mašátová (Music Navigator): Další vzdělávání je nezbytné

Michal Pařízek 14.09.2022

Skutečně potřebuje svět další showcase? V čem bude MuNa jinou akcí? Zkusme důvody k založení MuNa konkretizovat.

Marián Tesák (Flaam festival): Tento rok je line-up bez akéhokoľvek kompromisu

Michal Pařízek 09.08.2022

Letos se v Nitře představí například Sega Bodega nebo HMLTD, ale také mexická producentka LDY OSC nebo Hyphen Dash, ukrajinská odpověď na slovutné Badbadnotgood.

Andrej Awo Štepita (Tanečno): Obdivujem aktivitu každého v umeleckej sfére

Maria Pyatkina 08.08.2022

Jaké to je organizovat multižánrovou taneční akci ve vzdáleném slovenském městě? A na co se můžeme těšit příští týden v Námestovu? Vypráví organizátor Tanečna Andrej Awo Štepita.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace