Články / Recenze

Nejlepší texty Full Moonu 2022: „Když jsi šťastná ty, jsem šťastná i já.“ (Rosalía)

Nejlepší texty Full Moonu 2022: „Když jsi šťastná ty, jsem šťastná i já.“ (Rosalía)

Michal Pařízek | Články / Recenze | 24.01.2023

Třetí album je jedním z klíčových archetypů showbizu, pověstným gordickým uzlem, milníkem, který ne každý dokáže jednoduše a správně překročit. Ohlas prvotiny může být dílem náhody i vhodně zvolené strategie, druhé album se většinou veze na energii vyvolané debutem, teprve s tím třetím přichází zlomový bod, který rozhoduje o kredibilitě toho kterého umělce. Dekádami propracované mechanismy zábavního průmyslu ještě nedokázaly odhalit univerzální recept, právě v tomto bodě často dobře nastartované kariéry strmě padají. Rosalía Villa Tobella, dnes devětadvacetiletá rodačka z Barcelony, k této etapě své cesty přistoupila s odvahou a intenzitou – zcela se svému publiku a vlastně i celému světu otevřela. Její album Motomami je nejen velkou popovou kolekcí, ale dost možná i precedentem, s nímž budeme jednou v kontextu jiných umělců pracovat.

Komediální show Saturday Night Live vstoupila v letošním roce do čtyřicáté sedmé sezóny. Jde o jeden z nejdéle vysílaných pořadů v bohaté historii americké televize a také důležitý a hojně využívaný marketingový kanál, skrze který hvězdy zdaleka nejen tamního showbizu představují nový repertoár. Přesto se až do soboty 12. března 2022 nestalo, že by zde nějaký hudebník své písně prezentoval výhradně ve španělštině. Rosalía ve zmíněný den v pořadu představila dvě skladby z nového alba, její vystoupení bylo úspěšné a těšilo se vysoké sledovanosti, ovšem objevily se i negativní ohlasy zmiňující nezvyklé outfity nebo nedokonalý playback (o jehož užití můžeme vzhledem ke kreditu pořadu směle pochybovat). Jeden ze sledujících na Twitteru se dokonce nechal slyšet, že jediné, co má s Rosalíou společného, je skutečnost, že „ani jeden v SNL nezpíval“. Zásadní ale byla rozdílnost jednotlivých tracků i nezvyklost přízvuku a jazyka, pro mainstreamové americké publikum nejspíš těžko stravitelná. Asi nebylo jednoduché rozklíčovat, o co vlastně jde.


Reggaetonem nadopovanou Chicken Teryiaki představila Rosalía ve zvukově velmi osekané, nekompromisní verzi. Uvolněný mód skvěle dokreslovala motorkářská bunda nonšalantně oblečená přes jedno rameno i rozverný stoptime doplněný šibalskou a s bujarým potleskem přijatou otázkou: „Jestli se mi líbí New York?“ Píseň La Fama, první singl z alba, zase Rosalía představila v opulentním kostýmu připomínajícím peřinu od babičky, znovu v poněkud decentnější produkci a hlavně bez hvězdného The Weeknda, jehož účast bezesporu originální verzi přinesla pozornost. S veškerým respektem k americké hvězdě je třeba říci, že subtilnější podání samotné autorky zasahuje mnohem hlouběji. Věčně zasmušilý The Weeknd v módu zkroušeného a životem unaveného kokršpaněla nikomu chybět nemohl. Striktní banger a pohnutá balada, jako by se v pořadu představily dvě různé osoby. Jenže na Motomami nejde pouze o kontrasty, o černou a bílou, ale o celé spektrum dalších barev, nálad i emocí. Diverzita je klíč, Rosalía ukazuje všechny aspekty svého naturelu.

NÁVRAT KRÁLOVNY

První album Los Ángeles (2017) představuje Rosalíino propadnutí flamencu, ze zpětného pohledu jde o tradiční, snad až „undergroundově“ laděnou kolekci v utažené produkci Raula Refreeho. O pouhý rok a půl později vydané El mal querer prastarý styl ukázalo ve svěžím moderním kontextu, Rosalía zde spolupracovala s producentem Paulem Díazem-Reixou, který si říká El Guincho. Je s podivem, že téměř celé album honosící se miliónovými prodeji nahráli pouze ve dvou, v jeho domácím studiu. Flamencové kytary, kastaněty a tradiční rytmický potlesk zde zní ve spojení se samplovanými motory kamiónů i motocyklů, industriálními beaty i syntetickými baleárskými rytmy, které jsou El Guinchovým trademarkem. Ohromný ohlas, který El mal querer vzbudilo, ukázal mladé umělkyni mnoho dalších možných cest a znamenal také zatraceně vysoko posazenou laťku, se kterou se Rosalía musela popasovat. Nešlo „pouze“ o naplnění vysokých očekávání, ale zejména o vhodně zvolený směr, kterým se (po tak úspěšné kolekci) vydat. Ten musela katalánská umělkyně nejprve najít.

Barcelonský festival Primavera Sound v roce 2019 znamenal pro Rosalíu velký moment. Pětadvacetiletá dívka, která navštěvovala uměleckou školu Taller de Músics v místní čtvrti Raval, svůj vkus formovala na, ve Španělsku velmi oblíbených, motorkářských mejdanech na parkovištích (tam prvně slyšela i zpěváka Camaróna de la Isla, díky němuž její srdce zahořelo pro flamenco), se vrátila do města triumfálně. Rosalíin koncert sledovalo více než šedesát tisíc lidí, kteří s ní odzpívali téměř každé slovo, pořadatelé akce den jejího vystoupení vyhlásili jako nejlépe navštívený v celé historii festivalu. Hostující James Blake ve společné skladbě Barefoot in the Park byl jen ozdobou zákusku, hlavní hvězdou byla místní rodačka. Regreso de la reina, hlásaly titulky v médiích, ano, návrat královny byl velkolepý a domácí zakončení světového turné k El mal querer bylo jeho nedílnou součástí i vyvrcholením. Následující měsíce patřily četným spolupracím, Rosalía se zjevně dobře bavila a v poněkud přelétavém módu vydávala singl za singlem, ať už pod svým jménem nebo coby host u dalších hvězd. Travis Scott, Arca, Bad Bunny, The Weeknd, Billie Eilish nebo Oneohtrix Point Never – osazenstvo nejvyššího parta showbizu mladou katalánskou královnu přijalo s otevřenou náručí i úklonami. Plná náruč singlových hitů (během necelých tří let jich bylo téměř dvacet!) zaslouží jistě respekt, postupem času ovšem začínalo být jasné, že u autorky, která vyhlašuje, že nemá ráda, když jsou alba jen sbírkou singlů, něco není v pořádku.

Tři a půl roku dlouhá pauza dělící obě Rosalíina alba obsáhla také pandemii koronaviru, která Španělsko a zejména Katalánsko zasáhla v první fázi s ničivou silou. Nad osamělostí a izolací si několikrát povzdechla také hudebnice, která ve stejné době prožívala rozpad vztahu. Obojí kreativnímu nastavení umělkyně příliš nepomohlo, nad třetím albem Rosalía navíc cítila mnohem větší zodpovědnost. „Strávila jsem hodně času o samotě. Byla to doba, kdy jsem bojovala a balancovala na okraji propasti. Zejména na kreativní úrovni to bylo jako být na jejím dně. U předchozích desek jsem měla vždy společnost, i když jsem měla jasnou představu a věci dopředu posouvala hlavně sama. Tíhu a zodpovědnost nad projekty jsem cítila i dříve, tady to bylo ale jiné. Užila jsem si to, ale musela to tvrdě vybojovat,“ říká Rosalía v rozhovoru pro španělskou mutaci magazínu Rolling Stone, prvním, kde se o novém albu zmiňuje podrobněji. Jedním dechem pak dodává, že izolaci a samotu nevnímá čistě negativně: „U předchozích alb vše probíhalo snadno a přirozeně, proudilo to jako voda. Tentokrát jsem se občas cítila opravdu sama, ale možná právě to mě přimělo se jako autorku a producentku skutečně prosadit.“ Dovolme si malé melodrama – zdá se, že Rosalía během práce na Motomami opravdu našla sama sebe. A taková se rozhodla ukázat veřejnosti.

JAKO MOTÝL

Autor zmíněného rozhovoru Diego Ortiz popisuje situaci ze sklonku loňského roku (rozhovor vyšel v prosincovém čísle magazínu), kdy spolu s Rosalíou ve studiích Sony Music v Mexico City prvně poslouchali album Motomami. Ortiz se zmiňuje o tom, jak ho překvapila srdečnost a vřelost umělkyně, ale také otevřeně říká, že poté, co album doznělo, skončila jeho autorka v slzách. Motomami můžeme bezesporu vnímat jako uzavření jisté etapy, nebo lépe otevření nové. Během práce Rosalía dospěla jako osobnost, jako autorka, jako žena. „Je to nejosobnější a nejotevřenější album, které jsem zatím udělala. Vždy jsem se považovala za dobrou vypravěčku a Motomami přináší ten nejosobnější příběh, který mohu vyprávět,“ říká v rozhovoru a zmiňuje i inspirace životními osudy Niny Simone nebo legendární mexické zpěvačky Chavely Vargas. Tyto a další umělecké memoáry začala ve chvíli, kdy došla k poznání, že koncept nového alba bude autobiografický, cíleně studovat.

Ústředním motivem Motomami je změna a uvědomění si sama sebe. Transformace. To Rosalía opakovaně zmiňuje v textech, proto vnímá jako symbol alba motýla, který od loňského roku zdobí její úsměv v podobě slušivého dentálního piercingu s několika brilianty. K transformaci dochází Rosalía totálním odhalením svého nitra, které s Motomami přichází. Silné osobní motivy se projevovaly i na El mal querer, ale tam je Katalánka předkládala na půdorysu okcitánské legendy ze 13. století, která se stala předobrazem přelomové desky. Bylo by troufalé tak povedenou kolekci přirovnat k období v kukle, ale asi je vcelku pochopitelné, že to Rosalía podobně vnímá. Na novém albu se omezující (leč nezbytné) kukly zbavuje a jako motýl odvážně míří daleko i vysoko. Odvaha je dalším adjektivem, které Motomami můžeme přičíst, nejde jen o zmíněnou otevřenost v textech, ale také o pestrou, na popovém území až radikální produkci. Ta nabízí industriální beaty (Saoko, La combi Versace nebo Bizcochito), ojedinělou flamenco ozvěnu (Bulerías), velké klenuté melodie (Candy nebo Hentai) i zdánlivě tradiční tango Delirio de grandeza. Rosalía v mnoha rozhovorech zmiňuje moment, kdy ji během kreativního bloku Frank Ocean poradil, že musí „svět otevřít jako oříšek“. Určující zážitek je zmíněn i v textu k úvodní písni Saoko. Umělkyně se očividně radou řídila, jen místo opatrného rozlousknutí, aby nedošlo k poškození jádra, na plod s gustem dupla vysokým jehlovým podpatkem. Vášnivě a... přesně.

Další důležitou rovinou Motomami je dualita, která vychází nejen z jeho titulu, ale de facto i ze zvuku a skladby celé desky. Pohnuté balady se svéhlavě střídají s důraznými bangery, „Moto“ z titulu představuje vůdčí, božskou a experimentální polohu, „Mami“ zase tu zranitelnou, intimní a ryzí. Zároveň jde o logické a chytré aluze směřující k určujícím momentům Rosalíiny cesty, symbol motorkářské helmy nás znovu přivádí na zmíněná parkoviště, podobně jako bunda z vystoupení v Saturday Night Live nebo obrazy z videoklipu k singlu Saoko i dalších, směřujících zejména k její rodině. Titul alba je také poctou Rosalíině matce Pilar Tobella, která mimo jiné vede společnost pojmenovanou stejně jako album, zabývající se aktivitami spojenými s prezentací umělců – hudebním, literárním nebo filmovým profesionálům mimo jiné nabízí image poradenství nebo správu sociálních sítí.

Odkazů na rodinu je Motomami plné, jedním z nejdojemnějších momentů je skladba G3 N15, koncipovaná jako omluva synovci Genisovi s „nebesky modrýma očima“. Píseň Rosalía psala v jednom z těžkých období, kdy byla kvůli pandemii nucena trávit dlouhé měsíce ve Spojených státech, daleko od rodiny. „Vždycky se vracím do té malé vesnice, kde jsem vyrůstala, a vždycky mi to dává smysl. Okamžitě mi to dodává pocit, že jsem přesně tam, kde mám být,“ říká Rosalía v rozhovoru pro magazín i-D. Bez podobné kotvy se jen těžko obejde asi každý z nás, málokdo s tím ale dokáže jít tak otevřeně na světlo. G3 N15 končí jímavou hlasovou zprávou Rosalíiny babičky, která se podivuje nad světem, kam se její vnučka dostala, kde se pohybuje. Sice mu příliš nerozumí, ale milovanou vnučku vždy podporuje, její vzkaz končí slovy: „Když jsi šťastná ty, jsem šťastná i já.“

JAK PŘIJMOUT UPŘÍMNOST

Intimní zaměření kolekce je zřejmé i z toho, že se přes četné spolupráce v posledních letech na albu nakonec objevují pouze dva hvězdní hosté – The Weeknd a Tokisha, rapperka z Dominikánské republiky, se kterou si Rosalía zjevně sedla, loni společně vydaly famózní singl Linda. Poněkud v utajení zůstal příspěvek Jamese Blakea ve skladbě Diablo, pro spolupráce na produkci musíme hluboko do metadat na síti. Objevují se zde známá jména – El Guincho, The Neptunes, Michael Uzowuru nebo Sky Rompiendo, ovšem jejich účast je pouze epizodní. Hlavní slovo měla protagonistka alba, která coby inspirace pro Motomami uvádí nejen jména z hudební branže, ale také módní návrhářky Vivienne Westwood nebo Michèle Lamy, respektive dílo filmařů Pedra Almodóvara nebo Andreje Tarkovského.

Vnímání popového alba coby nekomplikovaného, snadno přijatelného nosiče hitů je dávno minulostí, pokud vůbec kdy bylo relevantní. Dnes už koncepční alba plná kritiky společenské i politické nebo nejrůznějších doznání nejsou žádnou výjimkou. Motomami jde v tomto ohledu díky své otevřenosti ještě dál, Rosalía nejenže bez obalu vypráví svůj příběh, ale odhaluje také vlastní vnitřní střety a sváry. Přijímat upřímnost ovšem může být podobně těžké jako ji rozdávat, asi každému z nás se vybaví momenty, kdy se kvůli nečekaně otevřené výpovědi blízkých nebo třeba i úplně cizích lidí cítil nesvůj. I proto může být přijetí alba Motomami částečně kontroverzní, přestože tomu zatím euforické recenze a okamžité usazení na vrcholu globálního žebříčku streamovacích služeb nenasvědčuje.

Výtvarník a hudebník František Skála před několika lety v rozhovoru pro Full Moon řekl, že není příliš velkým obdivovatelem současného umění, protože „vyžaduje ohromnou znalost kontextu a nutnost se vcítit do myšlenek jeho autora“. „Nejraději mám věci, které nechápu, ale fascinují mě,“ řekl tehdy doslova. Pochopení Rosalíiny novinky hluboký ponor do kontextu bezpochyby vyžaduje, z letmého pohledu by – i kvůli nezvyklé, odvážné produkci nebo setrvalému střídání temp a poloh – mohla působit právě jako nesourodá sbírka singlů. Bez znalosti okolností díky své vybroušené formě může připomenout poněkud neurovnaný náhrdelník, na kterém se více či méně pravidelně střídají různé typy drahých kamenů. Jejich barva, pořadí ani tvary nemusí dávat smysl, ale přesto nás fascinuje, ať už si oblíbíme hity Saoko nebo CUUUUuuuuuute či klenuté melodie Hentai nebo Diablo. O to zajímavějším se ale stává ve chvíli, kdy rozkryjeme celé pozadí, byť je možná taková míra otevřenosti minimálně nezvyklá a na posluchače mohou čekat poněkud ambivalentní pocity.

Jako každé velké umělecké dílo je ovšem i Motomami třeba vnímat nikoli v kontextu toho, co říká o jeho autorce a protagonistce, ale zejména v tom ohledu, co říká o jeho příjemcích. O nás. Třeba se jeho prostřednictvím něco sami o sobě dozvíme, třeba nám dojde něco, nad čím jsme dosud vůbec nepřemýšleli. Příklady táhnou.

Info

Text vyšel ve Full Moonu #132.

foto © Daniel Sannwald

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Pokus o digitalizáciu energie (Khruangbin)

Matej Žofčín 06.07.2024

Ich štúdiové albumy síce nedosiahli u kritikov obrovského obdivu, to sa ale nedá povedať o ich živých vystúpeniach.

Nevšedné metafory (Herbal Dentists)

Jakub Veselý 29.06.2024

Debut Herbal Dentists prináša originálny zvuk a rozmanitosť, hrá sa s pocitmi a buduje temnú atmosféru.

The Smile zas pláčou nad lidským egem

Žofie Křížková 02.06.2024

The Smile se nejmenují po ničem, co by mělo pozitivní konotace. Naopak. Skupina je statementem vůči manipulativním, neupřímným úsměvům kolem nás.

Když bozi zestárnou (Těžké duše)

Martin Zoul 20.05.2024

Klíčovým problémem se jeví být odfláklá konstrukce ústředního hrdiny, jehož duševní obzor shrnuje podtitul O čem sní stárnoucí bílí muži.

Nepřestat křičet! (Doodseskader)

Klára Šajtarová 14.05.2024

Tvorba Doodseskader je jako palimpsest odhalující nové vrstvy s každým dalším poslechem. Tady se překračují hranice žánrů, tady uchvacují zdánlivě neslučitelné elementy.

Prosba o záchranu s příchutí nostalgie (Green Day)

Fí Poláchová 05.05.2024

Na předchozí nahrávce se snažili posluchače pobavit experimentováním s různými žánrovými prvky, kdežto u Saviors se vrátili k punkrockovým kořenům, hutným kytarovým riffům a intenzivním bicím.

Spolupráce, o tom to je (Lyrical Lemonade)

Tereza Bartusková 30.04.2024

Z internetového blogu, zaměřeného na chicagskou hudební scénu, vytvořil jeho zakladatel Cole Bennett během jedné dekády Lyrical Lemonade, jak ho známe dnes.

Superhrdinský noir (Inkognito)

3DDI3 27.04.2024

Zack Overkill je klasický noirový protagonista, který zahání depresi vzpomínkami na staré dobré časy a užíváním silných drog.

Prosvítající naděje ve světě izolující samoty (Malcuth & Facutum)

Viktor Hanačík 17.04.2024

Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.

Historky otců zakladatelů budou těžko hledat čtenáře (Neviditelné řemeslo)

Martin Šinkovský 14.04.2024

I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace