Články / Recenze

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tři metry nad zemí (Kult: Vlasta Třešňák)

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tři metry nad zemí (Kult: Vlasta Třešňák)

Akana | Články / Recenze | 02.01.2020

„Je to nádhera a nejsou, kurva, nástupci.“(komentář na Youtube)

Expresivní zpěv v rozmezí od šepotu do křiku, přibližná intonace, grimasy, rozkomíhané metrum, nečekaně se vynořující rýmy, prožitek na prahu bolesti. Vlastu Třešňáka si nelze s nikým splést. Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Legenda, pilíř, kult. Ale kult pro koho? Vnucuje se otázka, jestli ty písně dokážou promlouvat i k jiné generaci než je ta pamětnická. Skoro se zdá, že s myšlením i těch alternativnějších mileniálů se dnes Třešňákova poetika a vidění světa míjejí asi jako písně Karla Hašlera se vkusem náctiletých mániček, s nimiž zpěvák, skladatel, textař, spisovatel, malíř a hrdý Karlíňák v šedesátých letech sedával na schodech u Národního muzea. A zdá se, že on sám to chápe a v posledních letech pomalu a nenápadně mizí ze zorného pole i těm, kteří s jeho hudbou vyrůstali. Poslední, dětskou knížku publikoval před osmi lety, z koncertních pódií se stáhnul úplně, rozhovory neposkytuje a nové písně v autorském podání mu vyšly naposledy v roce 2013 na desce Alter ego. Jako by už tahle doba nebyla pro něj. „Už nezkouším napravovat, nejde to, jsem vědomě pasivní.“ svěřil se už v roce 2007 Ondřeji Bezrovi v obsáhlém knižním rozhovoru To je hezký, ne? Možná je to rezignace, možná jen prosté smíření se s pravou povahou větrných mlýnů. Donkichotský dřevec ať zase třímají mladší.

Ostatně ani v temných sedmdesátých letech, kdy vznikal repertoár, zvěčněný posléze na albu Zeměměřič, nebyl Vlasta Třešňák žádným zpěvákem protestsongů. Ani v jeho většinou křehce melancholických textech sice nebylo těžké vyhmátnout zjevné narážky na ubíjející socialistickou realitu, ale samozvané kulturní kormidelníky popuzoval víc svým bohémským životem, svobodomyslností, zarytým odporem k jakékoli formě „sounáležitosti“ s režimem. Jeho písně z nového tisíciletí, hrané se zemitou bluesrockovou kapelou, obsahují paradoxně víc zjevného protestu a společenské kritiky než ty z jeho slavné prvotiny. Ne že by snad tenkrát záměrně tlumil jejich protirežimní vyznění v obavách z cenzurních zásahů. Cenzura pro něho nikdy neznamenala směrovku, ale vždy jen překážku, která buď je, nebo není, ale rozhodně se s ní neuzavírají dohody. Třešňákovo zřeknutí se přímých politických výpadů bylo zcela dobrovolné. V tehdejších textech nezvedá transparenty s hesly, místo toho naslouchá, pozoruje, žije a vydává o tom nezkreslené svědectví na pozadí doby. Svědectví syrovější, v dobrém slova smyslu plebejštější než Mertovo, ale zase víceznačnější a poetičtější než záměrný naivismus Jaroslava Hutky. Na Zeměměřičovi ještě není tak sžíravý jako na novějších albech, má v sobě víc nevinnosti, melancholie, užaslého smutku nad dějinným maršem pošlapávanými osudy, cizími i tím vlastním.

Svět Třešňákových písní je zabydlený lidmi z masa a kostí, ne burcujícími idejemi. Se soucitem i vědomím nemožnosti plně porozumět načrtává dojemné, ale nesentimentální portréty společenských outsiderů v Dělníkovi nebo Obrazu Doriana Graye. Se stejnou láskou i trpkostí zpívá o svém milovaném „městě, u kterého leží Praha“ (Karlín), ještě o něco zjitřeněji pak o jeho „satelitu“ (Madame Praha). Jinde předkládá výřezy ze svého vlastního příběhu (Pivo a zavináče, Finský nůž), kterým ani zdánlivá popisnost (Zeměměřič) nebrání v možnosti skrytých přesahů. Předmětem reflexe ovšem nemusí být jen normalizační realita, ale i ztráta iluzí o exkluzivitě poezie, jako ve stejnojmenné písni, a najde se místo i pro hravou erotiku (Prvničko má). Nakonec si autor vyhrazuje právo i na jednu „slabou chvilku“ beznaděje v Blanických rytířích.

Okolnosti vzniku alba krásně ilustrují, co pro tehdejší muzikanty znamenalo dnes tak oblíbené sousloví „do it yourself“. Dva večery s kytarou, harmonikou a magneťákem u nadšeného hudebního dokumentaristy Robina Hájka v únoru 1978, jejichž výsledkem byla nahrávka zhruba dvaceti songů, bez bláhových nadějí na možnost oficiálního vydání. Mertovi sice téhož roku velká deska vyšla, ale Třešňákovy vřelé a neskrývané vztahy s jádrem signatářů Charty 77 podobné šance vylučovaly. Následně putovala nahrávka tajemnými konspiračními stezkami do švédské Uppsaly, ke svému „zadavateli“ Jiřímu Pallasovi, někdejšímu organizátorovi koncertů sdružení Šafrán, jehož byl Třešňák rovněž členem. Ten spolu s manželkou Jitkou vybral deset písní podle svého gusta, vydal je na své značce Šafrán '78 a bylo hotovo. Stejnými cestami jako ven se pak elpíčko vracelo zpět do Československa, zatímco jeho autor sám po čtyřech letech putoval ve stopách původních demosnímků do švédského exilu.

Zeměměřič se dočkal první reedice hned po revoluci, to ještě nebylo jasné, jestli se rozevlátý světoběžník vůbec natrvalo vrátí do vlasti, důkladnější pak v roce 1997 a zcela vyčerpávající o třináct let později pod názvem Zeměměřič atd. Tehdy vydalo nakladatelství Galén na dvoudiskovém kompletu prakticky vše, co bylo v Hájkově kuchyni zaznamenáno, včetně písní, které později v odlišných verzích vyšly na jiných deskách. Jenže i tato opulentní reedice zarezonovala především u pamětníků. Možná jsou Třešňákovy texty přes svou neadresnost a poetičnost přece jen příliš svázány s dobou svého vzniku a dnešní muzikanti řeší úplně jiné problémy, možná je prostě jejich autor příliš velký samorost v kterékoli době.

„Když začnu a zavřu oči, je mi jedno, jestli je v sále pět nebo padesát lidí... Jsem tři metry nad zemí a chrčím to ze sebe. Protrpěný, prořvaný a profackovaný písničky. Příběhy.“ (Rock&Pop, 1991)

Ale možná jen není potřeba hledat příbuznost ve formě či tématech jako spíš v postojích. Třešňák sám je v Bezrově rozhovoru nesmlouvavě skeptický: „Myslím, že písničkář je dnes téměř učební obor, krasobruslení, NHL, konexe, kurzy tvůrčího psaní.“ Pro mnohé jistě výstižná charakteristika, ale řekl bych, že lidé jako jsou Jarda Svoboda, Kittchen nebo Jakub Čermák bez ohledu na to, jestli jsou Třešňákovou tvorbou přímo ovlivnění, nevyznávají zase o tolik jiné hodnoty. Upřímné zaujetí prostými lidskými osudy, lásku k jazyku, pokoru i neústupnost v naplňování původních, neodvozených myšlenek, forem, výrazu. A především vnitřní poctivost, která je sama o sobě – aniž by o to usilovala – tím největším protestem.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #102.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jiskra nostalgie (Crywank)

Veronika Tichá 23.11.2021

Crywank mohou působit písničkářsky nebo folkově, sami se ale tomuto označení vždycky bránili.

Napíšu tobě, ty zas mi (Gudrun Gut + Mabe Fratti)

Richard Kutěj 04.11.2021

Gudrun Gut a Mabe Fratti vytvořily svébytný mix experimentální elektroniky, ambientu a klubových vlivů.

Plamen jako testament (Leonard Cohen)

Jiří Vladimír Matýsek 12.10.2021

Než v roce 2016 ve dvaaosmdesáti letech zemřel, stačil dokončit poslední album You Want It Darker a připravit základ svého básnického testamentu.

Naděje je zpátky ve hře (Low)

Jiří Přivřel 07.10.2021

Na třinácté řadovce Hey What od Low mezi písněmi probíjí vysoké napětí. A pak že prý manželství po letech ztrácí jiskru...

Pohled přes negativ Deafheaven

Jiří Procházka 05.10.2021

Kromě poetických textů zahalených v oparu neotřelých metafor zůstal rukopis Deafheaven patrný i v líbivě sladkobolných melodiích a dynamickém vývoji skladeb.

Hiphopový blockbuster Tylera, the Creatora

Martin Šmíd 16.09.2021

Na červený koberec Grammy se Tyler Okonma ohákl do růžového obleku à la lobby boy, inspirovaného filmem Grand Budapest Hotel Wese Andersona a navrženého jeho vlastní značkou...

Hudba k láske (Vec & Švidraň)

Kristína Valachová 08.09.2021

Z albumu cítiť kreatívnu hravosť a hľadanie spoločnej tvorivej cesty. Úprimný výsledok necieli dohnať aktuálne rapové trendy.

Šílený závod šťastné melancholie (Tim Dup)

Adéla Polka 05.09.2021

Jeho síla spočívá především v rozněžnělé melancholii, skrze níž opěvuje svůj svět za doprovodu prakticky klasického klavíru.

Boj i smíření (Gojira)

Jiří Procházka 03.09.2021

Gojira rozvíjí svá obvyklá témata jako životní koloběh, osobní rozvoj a dopady lidského chování na životní prostředí a stav společnosti.

Ve skleněné kouli (Glaare)

Jiří Vladimír Matýsek 02.09.2021

Co Glaare odlišuje od masy kapel, které se k oběma směrům v jakési retro vlně hlásí, je působivý vokál, v němž najdeme smutek i dravost, často najednou.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace