Články / Reporty

Někdo to rád ostré (s Red Hot Chili Peppers)

Někdo to rád ostré (s Red Hot Chili Peppers)

Shaqualyck | Články / Reporty | 06.09.2016

I legendy mají své dny a Anthony Kiedis není výjimkou. Ne že by mu to nezpívalo, ne snad že by mu scházel pohyb či přirozené showmanství, ale když se daří, znáte to. Obecenstvu neřekl ani slovo a jeho permanentní úprky do zákulisí naznačovaly, že něco je špatně. Jako by se na pódiu úplně necítil a roli přirozeného leadera přenechal basáku Fleovi. Ke všemu si dvakrát spletl text a vše završil setlist přilepený k podrážce. Inu, stane se. Každopádně i přes ortézu na pravém koleni odběhal hezkých pár kilometrů a hlasivky ani náznakem nešetřil. Ať už se zdmi lomozící arény rozléhal zdivočelý štěkot (Suck My Kiss, By the Way) či magický nápěv některého z legendárních pomaláčů (Scar Tissue, Under the Bridge), jeho svérázný témbr si s natřískanou halou dělal, co chtěl. Zbytek kapely si užíval proslulá jamovací intermezza, ze kterých tón za tónem rozkvétaly jak notoricky známé melodie, tak novotou zářící songy z aktuálního alba The Getaway. Lidem to bylo šumák, co riff, to sborové nadšení a nekončící potlesk. Řízný blues rock skvostné dívčí předkapely Deap Vally nezklamal, leč tohle bylo jiné kafe.

Stage design těžil z prosté kvadrilogie projekčních obrazovek a několika málo reflektorů po stranách. Přidanou hodnotou však byla nápaditá vizuální atrakce sestávající z hejna levitujících válcovitých svítilen. Běsnící rockery tak doplňoval sasankovitý rej psychedelických obrazců, díky nimž koncert chvílemi připomínal průlet kaleidoskopem. Ne že by kalifornská sestava něco podobného potřebovala. Otvírák Can´t Stop pánové vystřihli jak z partesu, zvuk si sedl na první dobrou a kolik paliček v euforii rozházel publiku Chad Smith, dost možná neví ani on sám. Do nejzazší historie se RedHoti nevydali, nejstarším kouskem byla napružená Nobody Weird Like Me z nahrávky Mother´s Milk, jež spatřila světlo světa před sedmadvaceti(!) lety.

Jinak se šlo napříč časem. Že z One Hot Minute nezazní ani nota, se tak nějak čekalo, ale že jediným zástupcem I´m With You bude Factory of Faith, možná leckoho zaskočilo. Tentýž osud potkal dvojalbum Stadium Arcadium, na které upomenula „jen“ něžná balada Snow (Hey Oh). Setlist kapela s oblibou protáčí, byť existují zvyklosti, o kterých se nediskutuje. Ono taky vidět (a slyšet), co s davem udělají první akordy slovutné Californication, patří ke zkušenostem, které zkrátka nemohou zevšednět, i když je vám přes padesát a z pódia jste za třicet let viděli už úplně všechno. I bláhového exhibicionistu lapeného přesně po třech vteřinách v objetí nekompromisní ochranky.

Nejprotežovanější položkou z bohaté diskografie byla logicky deska The Getaway, když největší aplaus sklidil návykový refrén čerstvé funk-rockové hymny Dark Necessities. Skočná Go Robot pro změnu okouzlila zdvojenou groovy basou, famózně gradovaná Goodbye Angels zase finesami z pera Joshe Klinghoffera. Ten potvrdil, že nehodlá být pouhým náhradníkem na krátkodobou výpomoc. Johna Fruscianteho sice v lecčem připomíná (ať už vytříbenou technikou či útlým somatotypem), pyšní se však specifickým rukopisem a svým dechberoucím nasazením celý večer dokazoval, že v ničím stínu setrvat rozhodně nemíní. Nezřídka se nechával strhnout k parádním sólům. Když Flea v závěru bavil tribuny chůzí po rukou, rozjel Josh vlastní jam session proti bicím a v mezičase zvládl i cover This Is Where I Belong od The Kinks. O změně na postu kytaristy bylo před lety řečeno mnohé. V současnosti ale RedHoti disponují natolik osobitou chemií, že jakékoliv debaty na tohle téma postrádají smyslu. S Klinghofferem mají Papričky formu, kterou by jim o generaci mladší kapely mohly závidět. Kéž jim to vydrží.

Info

Red Hot Chilli Peppers (usa)
4.9. 2016 O2 Arena, Praha

foto (c) Danushka

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.