Články / Reporty

Někdo to rád ostré (s Red Hot Chili Peppers)

Někdo to rád ostré (s Red Hot Chili Peppers)

Shaqualyck | Články / Reporty | 06.09.2016

I legendy mají své dny a Anthony Kiedis není výjimkou. Ne že by mu to nezpívalo, ne snad že by mu scházel pohyb či přirozené showmanství, ale když se daří, znáte to. Obecenstvu neřekl ani slovo a jeho permanentní úprky do zákulisí naznačovaly, že něco je špatně. Jako by se na pódiu úplně necítil a roli přirozeného leadera přenechal basáku Fleovi. Ke všemu si dvakrát spletl text a vše završil setlist přilepený k podrážce. Inu, stane se. Každopádně i přes ortézu na pravém koleni odběhal hezkých pár kilometrů a hlasivky ani náznakem nešetřil. Ať už se zdmi lomozící arény rozléhal zdivočelý štěkot (Suck My Kiss, By the Way) či magický nápěv některého z legendárních pomaláčů (Scar Tissue, Under the Bridge), jeho svérázný témbr si s natřískanou halou dělal, co chtěl. Zbytek kapely si užíval proslulá jamovací intermezza, ze kterých tón za tónem rozkvétaly jak notoricky známé melodie, tak novotou zářící songy z aktuálního alba The Getaway. Lidem to bylo šumák, co riff, to sborové nadšení a nekončící potlesk. Řízný blues rock skvostné dívčí předkapely Deap Vally nezklamal, leč tohle bylo jiné kafe.

Stage design těžil z prosté kvadrilogie projekčních obrazovek a několika málo reflektorů po stranách. Přidanou hodnotou však byla nápaditá vizuální atrakce sestávající z hejna levitujících válcovitých svítilen. Běsnící rockery tak doplňoval sasankovitý rej psychedelických obrazců, díky nimž koncert chvílemi připomínal průlet kaleidoskopem. Ne že by kalifornská sestava něco podobného potřebovala. Otvírák Can´t Stop pánové vystřihli jak z partesu, zvuk si sedl na první dobrou a kolik paliček v euforii rozházel publiku Chad Smith, dost možná neví ani on sám. Do nejzazší historie se RedHoti nevydali, nejstarším kouskem byla napružená Nobody Weird Like Me z nahrávky Mother´s Milk, jež spatřila světlo světa před sedmadvaceti(!) lety.

Jinak se šlo napříč časem. Že z One Hot Minute nezazní ani nota, se tak nějak čekalo, ale že jediným zástupcem I´m With You bude Factory of Faith, možná leckoho zaskočilo. Tentýž osud potkal dvojalbum Stadium Arcadium, na které upomenula „jen“ něžná balada Snow (Hey Oh). Setlist kapela s oblibou protáčí, byť existují zvyklosti, o kterých se nediskutuje. Ono taky vidět (a slyšet), co s davem udělají první akordy slovutné Californication, patří ke zkušenostem, které zkrátka nemohou zevšednět, i když je vám přes padesát a z pódia jste za třicet let viděli už úplně všechno. I bláhového exhibicionistu lapeného přesně po třech vteřinách v objetí nekompromisní ochranky.

Nejprotežovanější položkou z bohaté diskografie byla logicky deska The Getaway, když největší aplaus sklidil návykový refrén čerstvé funk-rockové hymny Dark Necessities. Skočná Go Robot pro změnu okouzlila zdvojenou groovy basou, famózně gradovaná Goodbye Angels zase finesami z pera Joshe Klinghoffera. Ten potvrdil, že nehodlá být pouhým náhradníkem na krátkodobou výpomoc. Johna Fruscianteho sice v lecčem připomíná (ať už vytříbenou technikou či útlým somatotypem), pyšní se však specifickým rukopisem a svým dechberoucím nasazením celý večer dokazoval, že v ničím stínu setrvat rozhodně nemíní. Nezřídka se nechával strhnout k parádním sólům. Když Flea v závěru bavil tribuny chůzí po rukou, rozjel Josh vlastní jam session proti bicím a v mezičase zvládl i cover This Is Where I Belong od The Kinks. O změně na postu kytaristy bylo před lety řečeno mnohé. V současnosti ale RedHoti disponují natolik osobitou chemií, že jakékoliv debaty na tohle téma postrádají smyslu. S Klinghofferem mají Papričky formu, kterou by jim o generaci mladší kapely mohly závidět. Kéž jim to vydrží.

Info

Red Hot Chilli Peppers (usa)
4.9. 2016 O2 Arena, Praha

foto (c) Danushka

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.