Shaqualyck | Články / Reporty | 30.04.2017
Budu upřímný, prvoplánově jsem vyrazil na Jelly Belly. Proč? Protože shoegaze, Východné pobrežie, kouzelně protnuté kytarové plochy, megahit Miami Vice (opět trochu jinak), sugestivní basa bosonohého Miša a totálně dechberoucí finále vystřižené z filmu Za zvuků hudby. Jenže na programu toho bylo víc a některým jménům prostě nejde říct ne. Sotva od baru zaslechnu prvotní řezavý nápěv, nechávám chmel chmelem a plavnými kroky mířím vpřed. Tak moment, řekl tady někdo Come? A nebyl to náhodou Chris Brokaw? Ani jedno, ani druhé, byť společný jmenovatel visel ve vzduchu jakmile nenápadná dáma poprvé polechtala strunoví. Do Kopru totiž dorazila samotná Thalia Zedek, osudem přetěžce zkoušená legenda, přebornice v oboru slowcorových balad a v neposlední řadě též kytaristka od Pána boha. Tichá, soustředěná, obklopená sympatickou kapelou, z níž nejvýrazněji vyčuhují psychedelické housle.
Efektů pomálu, vytříbená riffáž předpisově vyplňuje krevní řečiště, zastřený vokál vypráví a sál jen nevěřícně zírá neschopen slova. Psí oči upřeně fixují hmatník, jen občas kouknou do publika. Zádumčivě, smířlivě, dobrosrdečně. Slzy došly, refrény zůstávají. Stejně jako bolest, vzpomínky i heroinové excesy přetavené v songy, jejichž málomluvná autorka si na nic nehraje a za všech okolností zůstává syrově upřímná. A smutná. Celý set by s prstem v nose mohla utopit v samoúčelné exhibici, leč hudba tomu chtěla jinak, život tomu chtěl jinak. Novou desku Eve nelze nemilovat, ačkoliv vnímat naplno její krásu není jen tak. Představit spoluhráče patří k milým zvyklostem ze staré školy. Klavír alespoň tu a tam zjemňuje proud ryzí melancholie, bicí s basou zpovzdálí utěšeně klapou jako nestranný metronom upomínající na nelítostný běh času. Ten sice měří všem stejně, zato však proklatě rychle.
Thalia Zedek Band (us) + Jelly Belly (sk)
13. 4. 2017, Local Mandala, Kopřivnice
foto Ben Matthews
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.