Články / Reporty

Neobyčejně obyčejná Courtney Barnett

Neobyčejně obyčejná Courtney Barnett

Akana | Články / Reporty | 07.09.2019

Sebeironická vypravěčka i zuřivá punkerka. Ultrasympatická bytost, s níž byste moc rádi strávili noc. A spíš než co jiného tím mám na mysli courání po putykách, tlachání o všem možném a vymýšlení lumpáren. Omšelou zkratkou: holka do nepohody. Když Courtney Barnett s přidrzlým úsměvem a vrabčím hnízdem na hlavě nakráčí na pódium, máte zase aspoň na chvíli pocit, že kytara, basa, bicí a pár akordů jsou vším, co potřebujete ke štěstí, že „rock and roll is here to stay“. Charisma.

To nechybí ani dámské trojici Dives z Austrálie, která pro svou slavnější krajanku čtvrteční večer v Lucerna Music Baru otvírala. Prostor, na kterém skupina operuje, jsem si na základě okamžitých asociací vykolíkoval jmény Breeders, Sleater-Kinney nebo Warpaint, občasná rytmická škobrtnutí vyvažovaly neoposlouchané nápady v melodiích, efektních dvojhlasech i struktuře písní, jejichž různorodost byla asi největším plusem vystoupení. Když se v roce 2019 nemusíte stydět, že jste vyrostli na devadesátkovém indie rocku, není to špatný pocit. Support jako ze škatulky.

Courtney Barnett je ovšem jinačí živel. Pódium si podmanila s rošťáckou samozřejmostí, publikum ani nepřehlížela, ani nezdržovala historkami, kytary střídala s každou druhou písní, rockerské macho pózy si užívala s přesně odměřenou dávkou nadhledu, rytmické riffování s gustem prokládala disonantním mučením nástroje. Spoluhráči – basák kohákovsko-mascisovské vizáže Bones Sloane a bubeník Dave Mudie – působili na pozadí jejího dovádění skoro staticky, což byla samozřejmě jen iluze. Energie, s jakou podbíjeli songy, se nedá nakamuflovat a ve trojici už vůbec ne. Podobně zavádějící může být typicky ledabylá intonace, s jakou Australanka servíruje svoje pichlavé reflexe. Na textech jí záleží a tím, že se přitom netváří, jako by na nich stál osud lidstva, jim jenom brousí ostří.

fotogalerie z koncertu zde

Za vyzdvižení stojí skvostná dramaturgie základního setu. Napínavě gradující zahájení (Hopefulessness), punková prémie (Nameless, Faceless plus I'm Not Your Mother, I'm Not Your Bitch), nepodbízivý singalong (Depreston), novinky (Everybody Here Hates You), vypjaté i zadumanější pasáže, všechno logicky a přirozeně směřovalo k euforickému finále v podobě největšího šlágru Pedestrian at Best. Přídavek, v němž zazněla i ukázka z předloňského společného alba s Kurtem Vilem Let It Go, jako by už nedokázal zážitek podstatným způsobem obohatit, čímž neříkám, že by něco pokazil. Prostě jen přihrál argument těm, kteří dávají přednost celistvým, nenastavovaným koncertním blokům.

I když je Courtney Barnett pořád ještě relativně čerstvou štikou v písničkářské branži, k jejím budoucím studiovým počinům vzhlížím s lehkými obavami z opakování. Ty ale při živém kontaktu zahanbeně mizí. Zdá se, že ten příslovečný song na tři akordy tady asi opravdu bude věčně. Dokud ho někdo bude psát s takovým ostrovtipem a hrát s takovou chutí a nenuceností jako Courtney Barnett.

Info

Courtney Barnett (aus) + Dives (aus)
5. 9. 2019 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Valdemar Bednarz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.