Články / Reporty

Neodolatelné charisma divouse z tajgy

Neodolatelné charisma divouse z tajgy

Akana | Články / Reporty | 09.12.2012

Oboustranně vstřícná a až důvěrná atmosféra, která ten večer panovala v Akropoli, prozrazovala, že do Prahy se vrátili staří známí. Justin Adams, Lu Edmonds a Ben Mandelson tu jako Les Triaboliques vystoupili už před dvěma lety a ani jako členové jiných projektů nebo samostatné jednotky nejsou zdejšímu publiku neznámí, což se na průběhu koncertu pozitivně odráželo.

Příjemnou reminiscencí byl i support. Před rokem uváděl Adamsovo vystoupení s Juldehem Camarou česko-turecký kytarista Martin Alaçam a hráč na mbiru Michael Delia, tentokrát jejich nevtíravý akustický set obohatila cellistka Lucy Fillery-Murphy známá z někdejších Deep Sweden. Libozvučné drnkání obou pánů tak získalo další barvy, rozšířilo dynamický záběr a došlo dokonce i na zpěv, přesto zůstala hladivá komornost projevu zachována.

Les Triaboliques postavili koncert na písních ze svého zatím jediného alba Rivermudtwilight a víceméně dodržovali i jejich pořadí. Velký ohlas sklidil sibiřský vězeňský lament Gulaguajira, chytlavé boogie Black Earth Boys nebo svérázný cover Don't Let Me Be Misunderstood. Do zpomalené verze bluesového tradicionálu Corinna, Corinna implantoval Ben Mandelson zvuk valašské koncovky, na jejíž české jméno se předtím marně vyptával publika. Na naší vlasteneckou strunu zahrálo trio pak ještě jednou v závěru základní části, kdy na pódium přizvalo Karla Holase z Čechomoru. To nebylo zase takové překvapení pro ty, kdo vědí, že právě Mandelson této kapele produkoval album Co sa stalo nové.

Pěvecky nejvíce zářil expresivní Lu Edmonds, který navíc disponuje neodolatelným charismatem zarostlého divouse z tajgy, Justin Adams se svým knopflerovsky tlumeným projevem na sebe nestrhával tolik pozornosti, ale písni rovněž umí dát, co potřebuje, a Ben Mandelson zase obstaral nevtíravý a vtipný slovní kontakt s publikem. Hráčským umem a vynalézavostí jsou si ovšem všichni tři rovni. Zatímco Adams zůstával věrný elektrické kytaře, jeho spoluhráči nástroje prostřídávali. Edmonds držel v ruce nejčastěji turecký cümbüş (vzhledově příbuzný banja, zvukově blízký oudu), Mandelsonovým oblíbencem je pro změnu mandolína.

Hudba, kterou Les Triaboliques vytvářejí, si nedělá hlavu s žánrovou ani zvukovou čistotou. Jejich písně čerpající nejvíce z americké černé i bílé tradice si po hrstech berou inspiraci také ze severní Afriky, Orientu, Irska i východní Evropy, ale nejednou v nich prosákne i rockerská minulost. Diváci tedy nebyli svědky nějakého virtuózního brnkání soustředěných akademiků, ale živelné, hravé, ztišené i občas zdrsnělé muziky, které v žilách koluje neředěná krev. Syrové písně s příběhy ze syrové reality. Když trojice opouštěla roztleskané diváky s veršem "Tell him I'm gone" z Ledbellyho písně Take This Hammer, bylo jasné, že večer se vydařil k oboustranné spokojenosti. A navíc je velmi pravděpodobně, že se s těmito sympaťáky - ať už pohromadě nebo s každým zvlášť - určitě zase brzy a rádi uvidíme.

Info

Les Triaboliques (uk)
4. 12. 2012, Palác Akropolis, Praha

foto © Václav Jedlička

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace