Matouš Hrdina | Články / Recenze | 03.02.2013
Jsou jídla, která vám nejdřív nechutnají a zvyknete si na ně až časem. Tatarák, suši. Vedle nich ovšem existují věci, které buď milujete nebo nenávidíte, napořád. Třeba játra na cibulce nebo sleďový salát s majonézou z masny na rohu. Nemá cenu je někomu vnucovat ani od nich odrazovat. A podobně je to i s filmy Quentina Tarantina.
Dokážu si představit, že před dvaceti lety někdo mohl v blažené nevědomosti vzít holku na tu novou detektivku Pulp Fiction a za chvíli zhnuseně vypadnout z kina. V případě Kill Billa nebo Hanebných panchartů se to už asi přihodilo jen málokomu. Z Tarantina se stala značka, člověk-žánr, od kterého jeho fanoušci vždy zaručeně dostanou dávku oblíbených absurdních konverzací, útržkovitého děje, přehnaného násilí a zasvěcených odkazů na filmový brak všeho druhu. Ber, nebo nech být. Je to zkrátka Tarantino. Který v Nespoutaném Djangovi zaběhnutý systém opět potvrdil, bohužel však bez vnitřní soudržnosti a hravé inovace svých starších filmů.
Rok 1858 byl na americkém Jihu veselou érou pro plantážníky, černí otroci se bavili o poznání méně. Jedním z nich je i Django (Jamie Foxx), kterého v úvodu filmu vysvobodí z řetězů lovec lidí Dr. Schultz (Christoph Waltz), vydávající se za potulného zubaře. Djangovi nabídne peníze a svobodu výměnou za pomoc s dopadením hledaných zločinců. Intelektuální německý pistolník a osvobozený otrok vytvoří bez dalších diskusí nesourodou dvojici, společně efektně likvidují několik padouchů, shrábnou odměnu, odpraví další padouchy, přes zimu se cvičí ve střelbě a zjara vyrazí vysvobodit Djangovu ženu Brunhildu (Kerry Washington) z plantáže sadistického otrokáře Candieho (Leonardo DiCaprio). Krev stříká na květy bavlny, slovo negr zní desetkrát za minutu, hrají k tomu Morricone, Beethoven i Tupac Shakur, fanoušci spaghetti westernů i blaxploitation se tetelí štěstím. Problém je ale v tom, že tahle taškařice trvá skoro tři hodiny a ani dobré herecké výkony, humor, akční scény a perfektní soundtrack ji nedokážou udržet dohromady.
Tarantino experimentoval s nelineárním dějem rozděleným do volně propojených epizod už dříve. Všechny jeho filmy však pořád měly spád a stupňující se napětí, ať už šlo o navazující historky v Pulp Fiction nebo rovnou kapitoly v Kill Bill. U Hanebných panchartů bohužel začala plynulost skřípat a v Djangovi se zadrhla úplně. Povedený úvodní příběh Schultze a Djanga na cestách končí asi ve třetině stopáže, křečovitě se překlápí v popis pouti na Candieho plantáž a slibná závěrečná katarze se opět rozplývá do útržkovitých skečů. Možná za to mohlo náhlé úmrtí zkušené Tarantinovy střihačky Sally Menke, možná jde o další z jeho metavtipů, ale náhlé zlomy v ději jsou někdy doslova bolestivé. Pocta béčkovým žánrům pochopitelně nemusí mít hlubokou vnitřní logiku a smysl, ale ve shodě se svými vzory by měla udržovat zábavu a rychlost. Místo toho se u Djanga dočkáme dvou nebo tří filmových pahýlů sešitých v nesourodé monstrum.
Celou věc naštěstí zachraňuje pestrá přehlídka absurdních tarantinovských postav, jejichž přestavitelé hrají jako o život. Christoph Waltz coby noblesně vychytralý Schultz předvádí v podstatě stejnou hereckou kreaci jako v roli esesáka Landy v Panchartech, a stejně se mu daří dominovat celému filmu. DiCaprio přesvědčivě střídá uhlazenost s výbuchy vzteku a za zmínku stojí i Samuel L. Jackson v roli intrikářského černého majordoma lísajícího se k bílým pánům. Jacksonova postava také jako jediná hlouběji vystihuje komplikovanou psychologii otrokářského systému. Ostatní protagonisté jsou jednoduše rozděleni na kladné černé a zlé/pochybující bílé, a ani tato schematičnost není dotažena do důsledků. Prkenný Jamie Foxx v hlavní roli většinou jen poslušně následuje bílého Schultze a jeho zoufale způsobný černý mstitel Django má do Shafta a dalších blaxploitation hrdinů dost daleko.
Nespoutaný Django je totiž filmem o otrokářství, asi jako byli Pancharti filmem o válce a nacismu. Pohrává si se společenským vnímáním kontroverzního tématu, ale neaspiruje na jeho hlubší reflexi. U Panchartů spočívala guilty pleasure v partě drsných Židů masakrujících nácky, v Djangovi zase v nezvykle otevřeném obrazu spoutaných a bičovaných černochů vhozeném na plátna amerických kin. Jenže příslušnou utlačovanou menšinu v Tarantinových filmech vždy vede ke svobodě a pomstě příslušník dominantní většiny (texaský poručík Raine v Panchartech, německý doktor Schultz v Djangovi), která si tak jejich prostřednictvím ulevuje od svých kostlivců ve skříni.
Tarantino v Nespoutaném Djangovi vysekl svým nezaměnitelným způsobem poctu dalšímu oblíbenému žánru a fanoušci jsou zákonitě nadšení. Zároveň je ale zřejmé, že se ve své tvorbě dostává do kruhu, a pokud bude bez jakékoliv změny pokračovat v natáčení rozvleklých brakových hříček, stane se časem parodií sebe sama, Woodym Allenem postmoderních béček. I přesto je Django filmem, který stojí za zhlédnutí. Už jen proto, že tentokrát krev stříká opravdu vysoko...
Nespoutaný Django / Django Unchained
Režie: Quentin Tarantino, 2012
www.djangounchained-movie.net
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.