Články / Reporty

Nespoutaný islandský Django (Kaleo)

Nespoutaný islandský Django (Kaleo)

Martin Řezníček | Články / Reporty | 23.11.2017

Islanďané Kaleo mají dokonale zvládnutý marketing a umějí zaujmout. Jak jinak si vysvětlit živé nahrávky z plovoucího ledovce či úpatí sopky na Islandu. Kapela toho ale i bez manýr dokázala dost, zahrála si například v show Jimmyho Kimmela a dalších „late night show“ a jejich písně se objevily v mnoha televizních sériích jako třeba Orange is the New Black nebo Suits (Kravaťáci). Není tedy divu, že se jim velmi rychle podařilo vyprodat Roxy stejně jako Velký sál Lucerny, kam byl jejich koncert posléze přesunut. V publiku to vřelo už dlouhou dobu před začátkem koncertu a bylo vidět, že úspěch je zaručen, ať už kapela předvede cokoliv. Nekritického obdivu však nebylo zapotřebí.

V setlistu byly zastoupeny jak úderné vypalovačky charakterizované vybroušenou kytarou v zasekávaných rytmech, tak baladičtější skladby stejně jako vyložené pohodovky, což vlastně přesně odpovídá tomu, jak frontman JJ Julius Son hovoří o aktuálním albu A/B: "Hlavní myšlenka naší desky je ukázat světu pestrost a obě strany kapely." Rozjímání s coverem Bang Bang (My Baby Shot Me Down) i s autorskými skladbami nemělo chybu, síla Kaleo se přesto nejvíce projevila při nejenergičtějších písních jako třeba No Good, s níž kapela dokonale vymetla celý sál.

Lví podíl na tom měl frontman, při občasných screamech připomínající Stevena Tylera z Aerosmith, ale mnohem víc Anthonyho Hamiltona (známého i díky písni Freedom objevující se na soundtracku k filmu Nespoutaný Django). Hlas, jaký bychom opravdu přisuzovali spíše černošským zpěvákům než vytáhlému brunetovi, který vypadá jako postava z laciného amerického seriálu. Podobný dojem má člověk i z celé kapely, jejíž tvorba je mnohem více prosycena slanou vůni neworleanského zálivu a jižanským temperamentem než sirnými výpary islandských vulkánů a introverzí tamních obyvatel.

fotogalerie z koncertu tady

Při Way Down We Go vyletěly všechny mobily nahoru, takže už skoro neměl kdo tleskat do rytmu. Ne tak o pár minut později, kdy kapela zmizela do zákulisí a publikum se synchronizovaně roztleskalo, jako kdyby v tom měl prsty atlet roztleskávající stadion při pokusu o překonání osobáku. Poslední řízný riff Rock 'n' Roller a tisícihlavý dav byl propuštěn a vypuštěn na Václavák.

Energická show byla podpořená i vynikajícím zvukem, který našel podivuhodný kompromis mezi všemi nástroji, přehulenými bicími a zpěvem. Kaleo zde navazuje na oblibu skandinávských rockových/rock'n'rollových kapel jako The Hives a Royal Republic a přidává velkou dávku blues. Vytváří tak neskutečně přitažlivý mix stylů a dokazuje, že někdy stačí složit silný nápěv, k němu vymyslet chytlavý slogan – a minimálně osmkrát je zopakovat.

Info

Kaleo (is)
21. 11. 2017, Velký sál Lucerna, Praha

foto © Jan Kuča (fource.cz)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.