Články / Reporty

Nespoutaný islandský Django (Kaleo)

Nespoutaný islandský Django (Kaleo)

Martin Řezníček | Články / Reporty | 23.11.2017

Islanďané Kaleo mají dokonale zvládnutý marketing a umějí zaujmout. Jak jinak si vysvětlit živé nahrávky z plovoucího ledovce či úpatí sopky na Islandu. Kapela toho ale i bez manýr dokázala dost, zahrála si například v show Jimmyho Kimmela a dalších „late night show“ a jejich písně se objevily v mnoha televizních sériích jako třeba Orange is the New Black nebo Suits (Kravaťáci). Není tedy divu, že se jim velmi rychle podařilo vyprodat Roxy stejně jako Velký sál Lucerny, kam byl jejich koncert posléze přesunut. V publiku to vřelo už dlouhou dobu před začátkem koncertu a bylo vidět, že úspěch je zaručen, ať už kapela předvede cokoliv. Nekritického obdivu však nebylo zapotřebí.

V setlistu byly zastoupeny jak úderné vypalovačky charakterizované vybroušenou kytarou v zasekávaných rytmech, tak baladičtější skladby stejně jako vyložené pohodovky, což vlastně přesně odpovídá tomu, jak frontman JJ Julius Son hovoří o aktuálním albu A/B: "Hlavní myšlenka naší desky je ukázat světu pestrost a obě strany kapely." Rozjímání s coverem Bang Bang (My Baby Shot Me Down) i s autorskými skladbami nemělo chybu, síla Kaleo se přesto nejvíce projevila při nejenergičtějších písních jako třeba No Good, s níž kapela dokonale vymetla celý sál.

Lví podíl na tom měl frontman, při občasných screamech připomínající Stevena Tylera z Aerosmith, ale mnohem víc Anthonyho Hamiltona (známého i díky písni Freedom objevující se na soundtracku k filmu Nespoutaný Django). Hlas, jaký bychom opravdu přisuzovali spíše černošským zpěvákům než vytáhlému brunetovi, který vypadá jako postava z laciného amerického seriálu. Podobný dojem má člověk i z celé kapely, jejíž tvorba je mnohem více prosycena slanou vůni neworleanského zálivu a jižanským temperamentem než sirnými výpary islandských vulkánů a introverzí tamních obyvatel.

fotogalerie z koncertu tady

Při Way Down We Go vyletěly všechny mobily nahoru, takže už skoro neměl kdo tleskat do rytmu. Ne tak o pár minut později, kdy kapela zmizela do zákulisí a publikum se synchronizovaně roztleskalo, jako kdyby v tom měl prsty atlet roztleskávající stadion při pokusu o překonání osobáku. Poslední řízný riff Rock 'n' Roller a tisícihlavý dav byl propuštěn a vypuštěn na Václavák.

Energická show byla podpořená i vynikajícím zvukem, který našel podivuhodný kompromis mezi všemi nástroji, přehulenými bicími a zpěvem. Kaleo zde navazuje na oblibu skandinávských rockových/rock'n'rollových kapel jako The Hives a Royal Republic a přidává velkou dávku blues. Vytváří tak neskutečně přitažlivý mix stylů a dokazuje, že někdy stačí složit silný nápěv, k němu vymyslet chytlavý slogan – a minimálně osmkrát je zopakovat.

Info

Kaleo (is)
21. 11. 2017, Velký sál Lucerna, Praha

foto © Jan Kuča (fource.cz)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.