Články / Recenze

Ničivě přesný hlas T. S. Eliota

Ničivě přesný hlas T. S. Eliota

Libor Staněk | Články / Recenze | 21.08.2020

„Do dnešní doby žádný z básníků Eliotovu Pustinu nepřekonal,“ zapsal si do deníku zkraje šedesátých let Jiří Kolář, jehož tvrzení lze bezezbytku přenést i do současnosti. Básnická skladba Pustina z roku 1922 je vrcholným dílem tzv. modernismu, v němž se Eliot pokusil o nemožné: chtěl v ní obsáhnout dosavadní literární tradici a po vzoru Homéra či Danteho stvořit dílo, které by alespoň zčásti nastínilo celistvé poznání lidské zkušenosti. Tam, kde filozofie selhala, měla právě básnická forma pomocí metafyzického až mystického rázu ozdravit rozbitý a vyprahlý svět po první světové válce. Že to byl pokus marný, dosvědčuje další Eliotova slavná báseň Dutí lidé, jejíž úryvek mimo jiné zazněl v dnes již legendární scéně Coppolova filmu Apokalypsa (1979): „Jsme dutí lidé / jsme vycpaní lidé / opíráme se o sebe / hlavu vycpanou slámou Běda! / Naše vyschlé hlasy / když šeptáme spolu / jsou tiché a bez významu / jako vítr v suché trávě / nebo krysí nožky na rozbitém skle,“ cituje holohlavý Marlon Brando, hrající zde zešílevšího amerického plukovníka Waltera E. Kurtze, jehož suchý přednes je metaforou pro chaos, zmar, ale i nudu vyvěrající z euroamerické civilizace.

Symbióza básníka a kritika

Eliotova genialita zároveň spočívala v tom, že vedle básnického talentu zdědil i talent kritický. „Není jiný básník, který by tak změnil kritické myšlení doby jako Eliot, a není literární kritik, který by měl zároveň básnickou autoritu T. S. Eliota,“ napsal Eliotův vrchní překladatel do češtiny Martin Hilský. A právě na Eliotovu kritickou činnost spojenou s jeho intelektuálními výboji, zahrnující krom literatury i texty politické, filozofické a náboženské, se zaměřuje kniha T. S. Eliot: Křesťan – Kritik – Básník. V rozsáhlém výboru z jeho esejistiky a publicistiky (navazujícího na knihu O básnictví a básnících Martina Hilského z roku 1991) přesto nejvíc vyčnívají Eliotovy kritické a interpretační sondy zkoumající díla evropských literárních velikánů. Eliotův časový záběr je obrovský, sahá od Vergilia k Williamu Shakespearovi a Charlesi Baudelairovi, ale neopomíjí ani své současníky Ezru Pounda či Jamese Joyce. Eliot přitom nepodává žádnou ucelenou literární teorii (i když je mnohdy označován za strůjce interpretační teorie tzv. Nové kritiky) ani u něho nenajdeme ryze teoretické či systematické nároky. Jak uvádí Hilský v knize Modernisté (1995), Eliotova kritika nebyla úzce specializovanou disciplínou, ale naopak kvalitou intelektu, jistým způsobem myšlení, které se dotýkalo všech aspektů lidského života a konání. Eliot se neprofiloval ani jako literární historik, nechtěl mapovat předešlé literární vývoje, ale spíše razil a určoval budoucí směr.

Živá tradice

Jako skvostná perla z Eliotových textů vyčnívá esej Tradice a individuální talent (1919). Ten lze v návaznosti na Pustou zemi považovat za neoficiální teoretický manifest celého angloamerického modernismu a rovněž za jakousi hlavní větev celé knihy, která prorůstá dalšími texty: „Poctivá kritika a citlivé hodnocení se nezaměřuje na básníka, ale na poezii,“ píše v eseji Eliot, jenž vždy obhajoval dílocentrické tendence v přístupu k literatuře a z ní vyplývající důraz na jazykovou techniku a básnické řemeslo. Eliot zde navíc nastiňuje koncepci tzv. live tradition (živé tradice), v níž minulost podmiňuje přítomnost a naopak, což dosvědčuje jeho bystrý komentář: „Tradici nelze zdědit, chcete-li ji mít, musíte ji získat usilovnou prací.“ A v neposlední řadě je v eseji důležitá i Eliotova proslulá teorie odosobnění, skrze níž zazní slavná věta: „Vývoj umělce je neustálé sebeobětování, neustálé popírání osobnosti.“ To, čemu se básník obětuje, je přirozeně tradice, která vždy přesahuje individuální život jedince. „Eliotovo neosobní chápání funkce básníka má v sobě aspekt veliké, lze říci religiózní pokory a veliké profesionality,“ dodává Hilský, pro něhož tento pokorný přístup slouží jako opozitum k pyšnému a sebevědomému buřičství básnické avantgardy i k romantickému chápání poezie jako sebevyjádření.

Ať chceme nebo ne, všechny tři zmiňované aspekty (dílocentrismus, živá tradice, teorie odosobnění) jsou v nahlížení kritické a básnické praxe – především z hlediska její objektivnosti – naprosto stěžejní. Eliotův suchý, věcný, ale v mnohém ničivě přesný hlas sice později ustoupil recepční estetice, popřípadě Barthesovým „rozkoším z textu“, přesto se jeho metoda stala jedním z pilířů moderního nahlížení na umělecké dílo, kterou není ani v současné době záhodno opouštět. Jaká škoda, že například Jan Novák knížku neotevřel před tím, než začal psát o Milanu Kunderovi. Všichni bychom byli méně nešťastní.

Info

T. S. Eliot: Křesťan – Kritik – Básník (Argo, 2019)
web nakladatelství

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Když se svět dusí, nejde přitopit (Post-hudba)

Sabina Coufalová 12.04.2021

Zmatení muži a vyčerpané ženy sice stále bloumají městem jako na předchozích albech Post-hudby, ale svá osobní dramata a smutky zasazují do traumat spojených s...

Po krvavých stopách velkého nivelizátora

prof. Neutrino 10.04.2021

Walter Scheidel kromě detailní analýzy nabízí i některé pokojnější recepty na splasknutí „bubliny nerovnosti“.

Another Michael a ďalšia oáza pokoja

Michal Mikuláš 30.03.2021

New Music and Big Pop je jeden krásny výtvor plynúci v intenciách najlepších indiepopových tradícií.

Nikdo nemládneme (The National)

Jiří Přivřel 21.03.2021

Zremasterovaný debut The National přináší syrovou jednoduchost nezatíženou očekáváním.

Společnost mrtvých básníků (a Milan Děžinský)

Valentýna Žišková 20.03.2021

Hotel po sezóně, sedmá kniha laureáta Magnesie litery za rok 2017, Milana Děžínského představuje na poli současné české poezie...

Pestrá místa podle Places

Filip Rabenseifner 19.03.2021

Působí velice přirozeně, nenuceně, energicky, místy až jako improvizace, čemuž napomáhá způsob, jakým byla nahrávka pořízena, což podtrhuje její živý feeling.

Drunk Tank Pink (Shame)

Veronika Jastrzembská 18.03.2021

Shame zpívají o světě dospělých, kde lidé poslušně zapadají do systému a kde je každý den stereotypní nuda, bez vyhlídky konce.

Více než důstojné sbohem (Janis Joplin)

Akana 13.03.2021

Stejně bych ale řekl, že ty skutečně zázračné chvilky na albu přicházejí tehdy, když se Janis v písních angažuje víc než „jen“ jako zpěvačka.

Kokakola stokar (Frayer Flexking)

Kristína Valachová 13.03.2021

Z reakcií je zjavné, že väčšina chápe ako žart nielen hudobný počin, ale i samotný Flexkingov zjav na poli odfarbených vlasov a vždyprítomnej zimnej bundy.

Živá archeologie (Vladimír Merta)

Jiří Vladimír Matýsek 06.03.2021

Téměř čtyřicítka stop nabízí dost prostoru pro široký autorský rozptyl. Jsou tu bluesově laděné kusy, reggae, country, hravé popěvky na „moravskú notečku“ i rozsáhlé skladby-příběhy.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace