Články / Rozhovory

Nick Murphy: Nedělám hudbu pro sebe, ale pro jiné

Nick Murphy: Nedělám hudbu pro sebe, ale pro jiné

Maria Pyatkina | Články / Rozhovory | 04.10.2019

Australský hudebník Nick Murphy je muž mnoha tváří, minimálně dvou. V roce 2011 pod pseudonymem Chet Faker zabodoval na internetu s coverem R’n’B legendy Blackstreet, jejíž hit No Diggity opatřil jemnými klávesovými smyčkami a lenivým chraplavým zpěvem. Jméno Chet Faker bylo od té doby neodmyslitelně spjaté s vábivými soulovými melodiemi a elektronickou produkcí, ale poté se hudebník zřekl pseudonymu a letos představil druhou desku Run Fast Sleep Naked, neskutečně pestrou žánrově a produkčně. Nick Murphy je pořád na cestě k sobě samému a před jeho pražským koncertem jsme si povídali o umělcově službě lidstvu, cestovatelských zážitcích a houževnaté povaze. Jeho odpovědi jsou jako výňatky z filozofických traktátů, ale po rozhovoru s ním jsem měla pocit, že si na nic nehraje, je prostě svůj.

Nacházíš se teď ve Spojených státech? Odpočíváš před evropskou šňůrou?

Přesně tak, jsem v New Yorku, odpočívám a zkouším.

Jaké bylo turné po Americe?

Tenhle rok byl celý skvělý. Na začátku turné jsme měsíc koncertovali v Austrálii, pak dva měsíce v Severní Americe a teď se moc těším na Evropu. Vymýšlíme s kapelou speciální show a nemůžu se dočkat, až ji všem předvedeme a zahrajeme novou desku.

Každý koncert hrajete jinak, vždycky přicházíš s něčím novým, takže jsme zvědaví na to, co nám v Praze předvedeš. Název tvé nové desky Run Fast Sleep Naked působí velmi dynamicky a rázně, je to tvoje krédo, životní filozofie?

Přesně tak, je to svým způsobem filozofie. Na téhle desce jsem se hledal, zkoušel, v čem se cítím dobře a kdo vůbec jsem. Je plná otázek. Rychlý běh je součástí toho hledání: vyjadřuje potřebu se zapojit, aktivně účastnit, přijímat výzvy a nevyhýbat se jim.

Před nahráváním alba jsi několik let cestoval po světě a nové písničky vznikaly takřka na cestách. Kde všude jsi byl?

Ach, v tolika místech… Největší zážitky mám z Japonska, které pro mě bylo vždycky výjimečné. Dlouho jsem byl na jihu Francie, pak v Londýně, v Austrálii, hodně jsem jezdil po Spojených státech. Navštívil jsem spoustu krásných míst.

Jak se tyto cestovatelské zážitky promítly do nahrávky?

Nevím, jak bych to popsal, ale určitě ji velmi ovlivnily. Snažil jsem se ze všech míst vytěžit nějakou energii a nápady. Ty se staly takovým elektrošokem, startérem, který spustil kreativní proces.

Během svých cest jsi četl práce amerického profesora Josepha Campbella, jehož teorie o umělcově roli šamana ve společnosti tě velmi oslovila. Co ses dozvěděl?

Vždycky mě zajímala „užitečná“ stránka tvorby, to, co jako tvůrce můžu dát společnosti. Dostal jsem se do bodu, kde jsem si řekl: „Ano, dosáhl jsem určitého úspěchu, proč to ale vůbec dělám? Je pro mě hudba jenom způsobem, jak na sebe upozornit, nebo možností, jak pomoci ostatním lidem? Co ve skutečnosti svou hudbou sdílím?“ Na všechny tyto otázky jsem hledal odpovědi zejména během práce na posledním albu. Co se týče Josepha Campbella, mluví ve svých pracích o společnosti mýtů. Mýty, které vytváříme během svých životů, se postupně rozrůstají, nabalují a nakonec nás přesahují, jsou něčím větším, než jsme my. Umělcova úloha je pak spojovat a překládat ty velké abstraktní věci, se kterými každý z nás přichází do styku, do uchopitelných obrazů. Například prostřednictvím písní. Tvorba je tím pádem práce, v podstatě taková služba lidem. Tohle jsem se naučil u Josepha Campbella. Pochopil jsem, že moje tvorba není ani tolik pro mě, jako pro jiné.

Tvoje nová deska je velmi komplexní, využívá míň elektronických samplů než tvoje starší tvorba, více staví na živých nástrojích, dokonce na ní zní orchestr. Nahrávání a produkovaní dalo jistě spoustu práce. Pamatuješ si na nějaký zvláštní, vzrušující okamžik z procesu vzniku desky?

Byla to první nahrávka, na které jsem pracoval s jinými lidmi, s Davem a Philem (Dave Harrington album spoluprodukoval a Phil Weinrobe se podílel na mixu, pozn. aut.). Bylo to pro mě nové – prožívat ten proces spolu s někým, dělit se o nápady a zážitky. Bavilo mě to, poprvé jsem byl nucen mluvit o hudbě, kterou jsem tvořil, zatímco před tím jsem byl vždycky jen sám ve své hlavě.

Hledali jste kompromisy?

Určitě. Mám pocit, že i práce o samotě je vždy kompromis, protože hudba má vlastní představu, čím chce být, jaký chce mít směr a účel. Ale z práce s Davem a Philem jsem si odnesl spoustu věcí, hodně jsem se dozvěděl o hudbě a taky o sobě. Byla to opravdu transformující zkušenost.

Když jsi přestal působit pod přezdívkou Chet Faker a začal vydávat hudbu pod svým rodným jménem, odůvodnil jsi to tím, že jenom pod vlastním jménem jsi mohl „malovat všemi barvami“, psát hudbu upřímně, celou svou osobností. Jak se cítíš teď? Ulevilo se ti po té změně?

Ano. Už to jsou víc než dva roky, co jsem se vrátil ke svému jménu, a cítím se tak dobře. Koneckonců já jen dělám hudbu, o kterou se chci podělit. Myslím, že i lidi to přijali.

Ale někteří fanoušci ti pořád říkají Chet Faker, nevadí ti to?

Ne, mně je to jedno. Chet Faker představoval desky Thinking in Textures a Built on Glass. Lidi si z toho dělají zbytečně hlavu, přitom je to jednoduché. Někdo se pohoršuje: „Proč jsi to udělal, chci ti říkat Chet!“ Mám rád svoje fanoušky a můžou mi říkat, jak se jim zachce, ale jmenuju se Nick. Je to moje jméno, dali mi ho rodiče. Můžu ti říct Cathy nebo jakkoliv jinak, ale nezmění to tvoje skutečné jméno. Samozřejmě je to úplná blbost z marketingového pohledu, ale po umělecké stránce mi to dává velký smysl, což je nejdůležitější. Lidi, kteří mají moji tvorbu rádi, mě určitě pochopí. Jenom bych si moc přál, aby fanoušci věděli, že dělám vše pro to, aby dostávali co nejkvalitnější hudbu.

Ano, jméno je koneckonců jenom jméno… Zmiňoval jsi, že máš sklon k návykům. Jaké to jsou kromě hudby?

Moc rád běhám. A taky miluju kávu.

Takže rád běháš rychle a spíš nahý?

Nevím, jestli spát nahý je návyk, spím svlečený celý život. A běh – ano, běhám odmalička. Taky rád fotím. Obecně rád tvořím a zaznamenávám věci. Fotky, náčrty, obrazy, všechno je mi blízké.

Myslíš, že musíme bojovat se svými návyky, nebo se snažit s nimi nějak vyrovnat? A teď spíš myslím ty horší než běhání a fotografování…

Je to jedno, jestli jsou dobré, nebo špatné. Spousta lidí, co má s něčím problémy, má zároveň velký potenciál tvořit fascinující věci. Je to jednoduché. Když má někdo nějaký návyk, znamená to, že se může hluboce soustředit a občas až do takové míry, že to ničí jeho život. Dá se to překonat. Člověk může svoji vášeň a soustředěnost uplatnit na něčem, co pro něj bude přínosné. Takže uvědomit si, že máš nějaký návyk, je vlastně dobře. Musíme být vytrvalí, pokud jde o složité věci.

Není to tak jednoduché.

Ano, život je složitý. Ráno se probudím a ptám se: musím čekat na to, až to začne být těžké, nebo si to mám udělat těžké hned? Když zvolím to druhé, mám nad tím kontrolu a můžu se posouvat k něčemu, co mi nakonec udělá líp.

Můžu poslední otázku? Proč máš na promo fotce plnou pusu květin?

(smích) Proč ne? Mám rád kytky. Líbí se ti fotka?

Jo!

Takže to splnilo účel. Ne všechno musí mít nějaký smysl.

Info

Nick Murphy (aus)
web umělce

živě: Nick Murphy (aus)
12. 10. 2019 18:30
Lucerna - Velký sál, Praha fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vstupní prohlídka: Small Town Life

redakce 21.01.2020

Small Town Life se díky eponymnímu EP dostali na největší slovenský festival Pohoda, aktuálně dokončují debutové album. Na jaře se chystají objet společně s Guilty Echoes krajinu.

Douška vydavatelská: Divnosti

redakce 21.01.2020

Hudebník, dramaturg, promotér, producent, zvukař a příležitostný publicista nejenom na stránkách Full Moonu, Tomášovo portfolio je široké.

Karel Spěšný (Festival krátkých filmů Praha): Témata, která hýbou světem

redakce 15.01.2020

Příběhy nepoddajných žen z oblasti Amazonie, filmy reflektující tvorbu švédského režiséra Ingmara Bergmana, kraťasy sekce La Quinzaine z Cannes a fůra dalšího. Rozhovor.

Vstupní prohlídka: Plum Dumplings

redakce 11.01.2020

Tématem desky je ztrácení, ať už se ztrácí zábrany, nebo jen důvěra. Jaká další životní témata jsme z kapely dostali?

Vstupní prohlídka: Sekvoye

redakce 03.01.2020

Po dvou vydaných EPs se rozhodli pro konceptuální album a posun k syrovějšímu a nekompromisnějšímu vyjádření. Co více na sebe řekli?

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tolerance nestačí. Proměny queer v umění a společnosti

Viktor Palák 02.01.2020

Jaké osobnosti a momenty dopomohly k citlivějšímu vnímání sexuálních identit a práv LGBT+ lidí? Můžeme umění nálepkovat slovem queer? A která díla posouvala hranice?

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Milovníci pokleslých žánrů (Rány těla)

Michal Pařízek 02.01.2020

Tak dlouho jsme hledali na rozhovor s nimi redaktora, až mi nakonec došlo, že to budu muset udělat sám. A že vlastně chci... Rozhovor z edice nejlepší texty Full Moonu…

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Deklarace štěstí v digitálním kapitalismu (Rafani)

Zuzana Krišková 02.01.2020

Během rozhovoru, u kterého chyběl člen skupiny Brody, se pilo a jedlo a členové Rafanů by byli rádi, kdyby zde bylo řečeno, že se mají jako prasata v žitě. Print…

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Daleko od babičky (Awali + Margo)

Vadim Petrov 02.01.2020

Jedním z nejlepších rozhovorů z magazínu Full Moon za loňský rok je tandemový seskok, tedy rozhovor s dvojicí Awali - Margo. Dáváme k dispozici online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tati, můžeš mi vysvětlit, proč nehrajou tvrdej rap? (Affro)

Jakub Šíma 02.01.2020

Affro je již takřka dvacet let jednou z nejvýraznějších postav zákulisí české rapové scény. Rozhovor s ním pochází z tištěného Full Moonu a v rámci výběru toho nejlepšího je nyní…