Články / Reporty

No!Music: I Would (Not) Prefer Not To vol. 2

No!Music: I Would (Not) Prefer Not To vol. 2

Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 15.11.2017

O víkendu se festival stává víc konceptuálním a akademickým. Možná. Rozhodně se víc zamýšlím nad smyslem dění na pódiu, když se dívám na čtyři lidi sedící na židlích, kteří jsou napojení na kontaktní mikrofony, a já poslouchám jejich dýchání (Maulwerker). Ale nepředbíhejme.

V sobotu přicházím před osmou a konečně stíhám performance Pan Daijing, která je vždy 15 minut před prvním koncertem. Ovšem její „tělesné vyjádření frekvencí“ pomocí pomalých pohybů v jakési poloprůhledné krabici s hlínou ve foyer mě moc neoslovuje. Mnohem zábavnější je Max Dax jako moderátor večera, resp. „galavečera“ 4:33, tedy provedení skladby Johna Cage různými interprety. 4:33 samozřejmě dává interpretům dostatečnou svobodu (téměř totální), ale nečekala jsem, že je možné si s tím tak vyhrát. Max Dax jednotlivá vystoupení prokládá tu relevantními, tu vtipnými historkami. V souvislosti s tématem odmítání zmiňuje vystoupení kapely Trio (autoři hitu Da da da), kteří hráli na full playback a na pódiu vykonávali různé náhodné činnosti typu konzumace bagety, ve volné návaznosti to taky objasňuje záhadu zeleninového vývaru, který se podle všeho nachází v backstagi. Wolfganga Müllera uvádí historkou o setkání při párku s hořčicí. Dost už o jídle.

Top „coververze“ je ta od Jolly Goods, které přijdou na pódium v pyžamu s polštáři, lehnou si a spí. Velká část vystoupení je promyšlená do detailu, do dokonalosti to dotáhne jazzový klavírista Lambert, který na klavír sice nic nezahraje, zato si zacvičí jógu a zahraje šachy. V konceptuálním umění nikdy není jasné, jestli jsou technické závady součástí vystoupení a tak je tomu i tentokrát v případě několika videoprojekcí (Perera Elsewhere, Lucrecia Dalt). Wolfgang Müller předvede svůj typicky radostný dadaismus a spolu s Chris Dreier prezentuje „lekci tance“, která spočívá v tom, že ona stojí v „taneční póze“ a on k tomu pouští skladbu z jejich nového alba Sendepause – pauza ve vysílání. „Soustřeďte se na tanec, ne na hudbu.“ Galavečer uzavírá glitchnuté video Zugezogen Maskulin.

Nedělní panelová diskuse „DIY of DIE: Is Bartleby Dead in the Post-Digital Age?“ trpí jako většina těchhle diskusí nedostatkem prostoru k rozvoji myšlenek a zodpovězení otázek účastníků. Diskutuje se o binárnosti, nebinárnosti, zaprodání se a o tom, že jsme všichni problematičtí a kontroverzní v našich aktivitách a rozhodnutích. Bartleby svým radikálním odmítáním všeho, včetně jídla, spáchal sebevraždu, dnes je citován politickými aktivisty s tričkama „I would prefer not to“. Zatímco po diskusi čekám ve foyer, abych diskutéry zastihla, Shittyflute trpí. Už asi půl hodiny ho někdo nutí dokola prznit Do They Know It‘s Christmas? a místnost zaplavuje vánoční atmosféra.

Je čas na Jandek, nejmysterióznejšího vystupujícího festivalu, nikdo neví, co čekat. Na pódiu se sejdou berlínští hudebníci Ramin Bijan a Simeon Coester s relativně konvenčním blues na bicí a basu a dvě záhadné bytosti – zasněná dívčina, kterou jsem předtím viděla vznášet se dole v kavárně, podle googlu se jmenuje Sheila, a kytarista s imidž Toma Waitse, který je zřejmě Jandek. Díváme se zřejmě na střet paralelních realit, té naší a nějaké temné a kakofonické. Jandek hraje na rozladěnou kytaru a Sheila pluje po pódiu, fixovaná na něco, co nevidíme. Tonalita se střetává s atonalitou a já se cítím jako po nové sérii Twin Peaks: vůbec jsem to nepochopila, ale je to v pohodě, protože tak to asi má být.

Festival uzavírají Nihilist Spasm Band, což jsou důchodci z Kanady, co hrají nehudbu už od roku 1965. Jejich největší fangirl je zjevně Alex Hacke, který je na festival doporučil a taky je s nimi na pódiu, září štěstím. Prvním krásným zážitkem je představování členů kapely, které se v průběhu koncertu opakuje několikrát a neztrácí nic ze své charizmatické strojenosti (sic!). Jedním z hudebních nástrojů je hrnec s těstovinami, které, jak brzy dle zvuku zjistíme, jsou syrové a zřejmě jsou to kolínka. Nihilist Spasm Band je nejvíc dadaistické vystoupení No! Music, všichni drží seriózně hudební nástroje, ale každý si hraje, co chce, v jednom momentu „perkusionista“ odejde do publika, aby si udělal fotky, uprostřed koncertu se bubenice unaví, tak ji vystřídá kytarista a ona si vezme trubku.

Úkolem zpěváka jsou intelektuální poselství, třeba oslava konzumace masa: „Preserve vegetables. I‘m against planticide. I‘m a meat eater and I‘m ok,“ anebo vlastenectví v podobě provedení vlastní verze kanadské hymny: „No Canada. Home of the beaver. Home of the maple leaf. Home of the vegetables.“ Po každé skladbě propagují CD a vinyly k zakoupení a prohlašují: „We‘re only in it for the money.“ A že se ten merch rozprodal. Sama jsem si koupila plátěnou tašku No! Music a nálepky Shittyflute. Všichni jsme problematičtí.

Info

No! Music
9. - 12. 11. 2017 Haus der Kulturen der Welt, Berlin

foto © Sebastian Bolesch/HKW

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Sohnovo krasosmutnění na domácím ledě

Jiří Přivřel 05.12.2022

Bouřlivě přijatý návrat ztraceného Syna.

Stop Putinovi a sláva Ukrajine (Dakhabrakha)

Ema Klubisová 03.12.2022

Svet nečakanej hudby, ktorý reflektuje základné elementy duše. Sú svieži, vizionárski a hraví.

Monkey Week 2022: Kousek srdce

Michal Pařízek 28.11.2022

Jeho zvědavost je upřímná a nenucená, v tu chvíli ještě netuším, že podobně milých lidí potkám spoustu. Jsem tu sotva hodinu a už se chci stěhovat...

Bonobo a jeho zlatý rez

Matej Kráľ 28.11.2022

Bonobo vyrátal zlatý rez klubového a kapelového zvuku. Vzišla z toho skvelá párty.

Alternativa 2022: Nové pohledy, staré základy

Jan Starý 27.11.2022

Alternativa vyniká přehledem o kontinentální scéně a dokáže nabízet jiné pohledy na starší přístupy. Ještě víc než loni ale chyběli mladí hudebníci a elektronika.

Možno sa už neuvídime (Injury Reserve)

Jonáš Sudakov 26.11.2022

Zamyslenejšie a atmosferickejšie pasáže predchádzajúcich päťdesiatich minút nahradili moshpity a skandovanie. Dôstojná rozlúčka s Injury Reserve.

Citový vyděrač Nils Frahm

Lukáš Grygar 25.11.2022

Podezřelý: Frahm, Nils, ročník 1982, státní příslušnost německá, žánrová „contemporary classical“. Už máte dostatek indicií?

Stále svěží šumperské blues (Blues Alive 2022)

Jiří V. Matýsek 21.11.2022

Letošek jako by startoval novou éru, uvolnění po covidové pauze bylo znatelné. Pokud byl jubilejní ročník prodchnut obavami o budoucnost, vyprodáním letoška byly rozptýleny.

Le Guess Who? 2022 – To nejlepší

redakce 15.11.2022

Kromě denního zpravodajství nabízíme tradičně stručný výběr z nejlepších koncertů, podrobnější reportáž najdete v lednovém Full Moonu.

Tolik sebevědomí i pochybností zároveň (Sudan Archives)

Jakub Béreš 15.11.2022

Místo R&B zpěvačky vyzařující klid připomínala rockstar, ve svých manýrách ale nikdy neošidila samotný pěvecký výkon.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace