Jakub Béreš | Články / Recenze | 08.09.2015
Třetí deska How Big How Blue How Beautiful staví rudovlásku Florence Welch do pozice britské zpěvačky číslo jedna. Svědčí o tom i pohotovostní headlinerování na Glastonbury poté, co jej Foo Fighters odřekli kvůli zranění Davea Grohla. Protože konzervativní Britové na její adresu neřekli ani popel, zatímco kvůli Kanyemu Westovi sepisovali nenávistné petice se statisícem podpisů. Po skončení festivalu tu byla otázka - kdo bude číslo jedna britské albové hitparády, jejíž výsledky zpravidla zrcadlí mediální rozruch kolem celé akce? Ano, The One and Only Florence znovu s přehledem dosedla na vrchol.
Deska nenavazuje na zasněného předchůdce Ceremonials (2011), ale vrací se zpátky na zem. Mimo singl Ship to Wreck nehledejte v textech žádné přírodní metafory ani písně o počasí, božský kult se rozpadá a vzniká nový lidský. Florence se vyzpívává se svých osobních problémů, zahrnující milostné vztahy i alkoholové eskapády, zpívá o ženských tématech s osobitou vervou a dávkou zdravého feminismu. Všechny její starosti jí napomohly vytvořit nejsebejistější nahrávku osmileté kariéry.
Zpěvačka je na vrcholu, což má i své stinné stránky, poslouchat novou Florence už není cool jako doposud. Britská mládež to už chvíli věděla, k nám tahle informace přišla až teď. Nové písně se spíše než do večerních sluchátek hodí do denní dramaturgie televize VH1, mezi ostatní „normcorové“ interprety, kam nahrávku směřoval i producent Marcus Dravs (Coldplay, Mumford & Sons, Arcade Fire). Mezi všemi potenciálními hity se našlo místo na snění v titulní How Big How Blue How Beautiful a v druhém singlu St Jude.
Jestli je třetí etapa umělkyně správná, je otázkou vkusu. Deska má kvality, za které bude právem přiřazována k největším hudebním událostem roku. Jednotlivé písně mají barevnější aranže doprovázené početnou skupinou muzikantů s všemožnými nástroji, bohužel se nedostalo na pověstnou harfu. Ta k jejím pomalým baladám patří a bez ní to prostě není ono, byla v ní síla, kterou s novým drivem zpěvačka ztrácí. Na scénu však přichází nová Florence, která bez složité stylizace míří na civilnější posluchače, pročež taky zahodila měsíční róbu. Od teď jí bude stačit prostá bílá košile, v níž je úchvatná a která navíc neubírá pozornost od jejího božského hlasu.
Florence and the Machine – How Big How Blue How Beatiful (2015, Island)
www.florenceandthemachine.net
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.