Články / Reporty

Nowa muzyka: 7 seconds to deep (ft. Rain), part. II

Nowa muzyka: 7 seconds to deep (ft. Rain), part. II

mexhouse | Články / Reporty | 03.09.2014

(text navazuje na díl první)

Jan St. Werner a Andi Toma aka Mouse on Mars jsou na scéně dvacet let, ale na jejich IDM przněném technu to není znát, taky není náhoda, že vydávali na tak odlišných labelech jako Monkeytown rec. a Ipecac. V jejich setu zněly ozvěny všeho a ničeho zároveň, nad současným zvukem se umí pousmát, stejně jako si nad ním zamasturbovat. Krájení, článkování, řetězení, kratší gradující plochy, baterky i dobytek, řízky, Toma coby extrovertnější prcíkář a Werner jako pozorný mladší brácha. Tvrdé jako železobetonová výztuha, hravější než předškolní ročník.

Když jsme u těch germánů, příjemně načechral Kölsch, jakkoliv byl jeho set hladký a po srsti, jakkoliv je to Dán. Není od věci, že německá scéna tam téměř nebyla? Terranova! Příklad úplně jiné elektroniky a potvrzení pestré nabídky, Red Bull Music Academy byla vůbec nejtanečnější v tom dobrém smyslu slova, tam jste se šli zahřát pohybem, tam jste se šli otřít o lidské teplo, když déšť nedal jinak. Terranova a měkké, zahnuté techno s houseovými proklady, funk-soulový feeling a tribální názvuky, nezavadím, ale umím užít. Hauzina. Čímž se dostáváme k dalšímu z vrcholů, Paula Temple. Poláci tomu říkají techno kněžka a když jste wariat, znamená to blázen. Hraje tak, jak vypadá – tvrdé rysy, vláčné jádro. Údery zvedají tartanovou gumu i maso těl ve zdrcující palbě, ale uvnitř je kubistický chaos, matematická modulace, kostka v kostce, kubus, jehlan obrácený dovnitř, Ibiza z druhé strany. Každý by chtěl umřít u takového sexu.

Loomerar: „Ale to je jasne, Kode 9 neumí naživo hrát.“ Jak neumí, ty vole? Nevím, ale fakt neumí. Podivně spárovaný eklektický mix neměl ksicht ani plochy, na které bych mohl nastoupit, devadesátkové raveové stříkačky byly to poslední, co bych si potřeboval dát. I když – zkuste stát 40 minut na zapiekanku se šesti dalšíma lidma a jebne vás dříve než řeknete jazz.

Jednou z vlajkových lodí letošního ročníku Nowa muzyka byly kolaborace, o spojení Orkiestra Aukso s Jagga Jazzist už byla řeč. Felix Kubin (ano, Němec) vystupuje s domácími Mitch & Mitch ne-pravidelně, tady byla na vině moje nepřipravenost, špatné rozpoložení, neochota přistoupit na hravou (komickou?) polohu někdejšího chladného pošuka, i když tahle svatba je v jeho stylu. Tedy pokud doceníte mix weillovských písniček a synth-fonický makabrózní bordel s velkým tanečním potenciálem. Ovšem ohrnovat nos jsem chtěl až u Pink Freud plays Autechre, takže co? Pink Freud jsou polská jazzová stálice, jazzová ve smyslu přelomu milénia, kdy jazzmani zhusta šermovali junglem a dramy a ohledávali taneční styly. A Autechre... jsou Autechre. Dobrý, všemu rozumím, ale ve finále si stejně myslím, že tyhle „předělávky“ jsou jako přelívání mlíka ze skleněné láhve do plastového tyglíku. Felix Kubin byl vlastně spoko.

Netušeným headlinerem se stal Carbon Atlantis. Takhle: Slezské muzeum je postavené v prostoru bývalého uhelného dolu, ale nemluvím o Dolní oblasti Vítkovice. Ty jsou rozlehlejší, industriálnější a sází na přitažlivý zevnějšek. Zkuste si zajít do jednoho z baráků, kam vás nepustí, třeba do Nových koupelen, a uvidíte tu pravou tvář, zuby času vysypané na opuštěných schodech, smrad práce a ocas kapitálu. Vítkovice nechávají patinu, z patiny dělají další patinu, falešná balzamizace. Katovice vyfutrovaly baráky, podepřely zdi a nechaly prostor k využití. Zvenku dobrý, zevnitř, co vymyslíš. A pak je tu úplně nová stavba, Carbon Atlantis.

„Ogromne, puste sale, emanujące potencjalną siłą wydarzeń - przestrzeń architektoniczna carte blanche.“ Ohromné, pusté sály emanující budoucnost. Nic a přitom cokoliv. Zvenku kombinace skla a kovu, když vejdete dovnitř, zjistíte, že kosmická loď je obrácená naopak, že ta větší část vězí v zemi. Vejdete ke schodišti, podíváte se dolů, suše polknete a chcete hlouběji. Neznal jsem smysl slova „velkorysý“, protože neznám nikoho velkorysého, všechno je to pragmatická schovávačka, slovo hladší než citový lubrikant. Tady jsem ho konečně pochopil. Dlouhá díra dolů vyvolá závrať, ale jednotlivými patry procházíte přes polochodby/pololávky, které jsou delší než tělocvična, delší než eskalátor na začátku Jackie Brown. Ohromující velké prázdné sály čekají na instalace, ale působí samy o sobě nezvykle vysokými stropy a prázdnými kvádry vzduchu, těžké i povznášející zároveň. Dvě patra pod zemí, v rohu audiovizuální instalace tvořená statickými artefakty, proměnlivými skrze vystupující umělce/kapely (Lutto Lento, Micromelancolié, Piotr Kurek nebo Stara Rzeka). Na zemi posedávali nadšenci a nechávali na sebe padat zvukové vlny, prostupovali skrze ně prostorem. Sada repráků vytvářela masu tak čistou a jednolitou, že byla hanba rušit slovem, ale mávla na mě holka, stála těsně před membránou repráku, která se chvěla jako nadržený pavouk. Měli jsme hlavy proti sobě a ona řekla: Vidíš, jak mě slyšíš? Takhle se pozná dobrý zvuk: má to asi dvě stě decibelů a my se dvacet centimetrů od blány bavíme šeptem.

„Prázdný“ prostor Carbon Atlantis samozřejmě ponouká k mnoha výkladům, sám kurátor se přimlouvá za jakési „uhlí atlantidy“, není těžké zahlédnout Noemovu archu, stejně jako šutr Létajícího Čestmíra, zcela na místě je prostor čekající na svůj stále jiný výklad, neustále se proměňující projekční anti-plocha. Interpretace se mění podle koncertního podkladu, stihl jsem Piotra Kureka, který se pohybuje v podobných meta-sférách kosmického řádu (viz jeho deska Edena, postavená na synth-varhanech) a který tentokrát stavěl a boural zvukové ściany, ty „analogové“. Pocit přízračného tripu a nemožnosti, ne-nutnosti obsáhnout prostor byl mrazivě… úlevný, všechno se odehrávalo v podivném odevzdání.

Hned po příjezdu jsme narazili na plyšového medvěda. Ne, to nebyla halucinace, to byl chlap oblečený jako medvěd, něco jak mají na stadionech maskoty, aby mohli někoho zkopat, když domácí tým prodá mač. Dýloval lupeny pod cenou, drogy, vyhlížel policajty a osomroval o cokoliv, jmenoval se Jacek a mám na něho numer (číslo). Bylo to v pátek večer, na kopci bývalého uhelného dolu, pod náma magistrála a impozantní výhled na Katovice, architektonický mix šedých panelových bloků a nové neonové zvěře tesané z osobitě zmutovaného kapitalismu. Pokud jste vyrůstali v paneláku, budete se cítit jako doma, pokud ne, možná budete chtít umřít. Magie velkoměsta.

P. S.: „Jestli tvoje dítě hledá poklad (szuka skarbu), cítí divokost v srdci, šílenství v očích, srdce na dlani a Nowa muzyka mu hraje v duši... netrap se, pravděpodobně je PIRÁTEM!“ (Junior Art Festival, pátá stage) Dziękuję bardzo.

Info

Nowa muzyka 2014
21. - 24. srpna 2014, Katovice, Polsko
www.festiwalnowamuzyka.pl

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.