Články / Reporty

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová | Články / Reporty | 12.11.2019

Promarněné životy, zklamané naděje, první lásky a radostná shledání – témata, která rezonují v hudbě The Lumineers. Americká folkrocková skupina proslavená jemnými melodiemi a neotřelými aranžmá se v Praze představila už podruhé. V rámci svého žánru má status světových hvězd, koncert ve Foru Karlín byl předem vyprodaný.

Velká část návštěvníků znala i kapelu Mighty Oaks, kterou si hvězdy přizvaly jako předskokany na evropskou část svého turné. Jejich asi největší, melancholický hit All Things Go si se zpěvákem Ianem Hooperem zazpívala téměř celá hala. Když Mighty Oaks opouštěli stage, v sále už nebylo k hnutí a vzduch se takřka tetelil očekáváním.

The Lumineers se objevili ve chvíli, kdy napětí dosáhlo vrcholu. Velkou část pódia si pro sebe „ukradl“ zpěvák a frontman Wesley Schultz. Vysoký a v tmavém obleku vládl večeru svým lehce zastřeným, teskným hlasem, který se chvěl emocemi. Ostatní členové kapely mu přirozeně ponechávali prostor, občas na sebe strhával pozornost kytarista a doprovodný vokalista Byron Isaacs.

Skupina představila skladby z nejnovějšího alba III (vyšlo 13. září) i své největší hity jako Gloria nebo Cleopatra. Nejdříve zazněla Sleep on the Floor a uvedla celou pečlivě a do detailů promyšlenou show. Podle atmosféry jednotlivých písní se měnilo barevné osvětlení od netypických modrozelených tónů až po agresivně červenou. Za stage se tyčila projekční plátna ve tvaru trojúhelníků a běžely na nich videoklipy a další přiléhavé motivy.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Z novinek zazněly mimo jiné Life in the City, Leader of the Landslide, Jimmy Sparks nebo My Cell. Schultz (ani nikdo jiný) neztrácel čas promluvami k publiku, pouze krátce objasnil pozadí vzniku některých písní (Dead Sea, Charlie Boy nebo Leader of the Landslide), kdy přiznal inspiraci osudem vlastních rodinných příslušníků a dodal, že „tyhle věci jsou těžké, ale stojí za to o nich zpívat“. Dojem udělal tím, když zcela nečekaně – aniž přestal zpívat – slezl z pódia a vmísil se na pár okamžiků mezi fanoušky. Ti se tlačili kolem něj, dotýkali se jeho zvednuté dlaně, a jakmile se otočil zpátky, vzorně mu udělali uličku. Když na závěrečnou This Must Be the Place nastoupili na pódium Mighty Oaks, propuklo nadšení. Pak přišel ještě přídavek o čtyřech položkách a definitivní konec se songem Hey, Get Up.

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment. I v okamžiku, kdy stál Wesley Schultz uprostřed davu, stále kolem něj byla jakási neviditelná bublina, prostor, do něhož ostatní nepustil – a to samé platilo i pro ostatní členy skupiny. Zážitek by možná byl intenzivnější, kdyby se koncert odehrával v menším, intimnějším sále. Ten by hudebnímu poselství The Lumineers sedl lépe.

Info

The Lumineers (us) + Mighty Oaks (us/it/uk)
10. 11. 2019 Forum Karlín, Praha

foto © Lenka Janíčková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Bert & Friends jsou SUPR

Andrea Bodnárová 14.12.2019

Bezčasá benzinka se zjevuje v neonové záři a v místnosti nad ní jsou plyšová chlupatá křesla a misky s tutti frutti žvýkačkami.

Nikdy nejste doopravdy sami (Planes Mistaken for Stars)

Lukáš Grygar 12.12.2019

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Viktor Palák 10.12.2019

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Jakub Koumar 09.12.2019

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.

Více lidskosti (Holly Herndon)

Natálie Zehnalová 09.12.2019

Sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti.

Pestré farby neo-soulu (Jordan Mackampa)

Jonáš Sudakov 08.12.2019

V obyčajnom šedom svetri a s drobnou zimnou čiapkou sa podobá na Marvina Gayea nielen vizuálne, ale v jeho tvorbe je počuť aj dušu tejto legendy.

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.