Články / Rozhovory

Full Moon 10: O kom se raději nemluví. Duel Bertrandt Cantat - Amor Fati

Full Moon 10: O kom se raději nemluví. Duel Bertrandt Cantat - Amor Fati

Michal Pařízek, Jakub Peřina | Články / Rozhovory | 01.04.2020

Z titulní strany říjnového čísla slavného magazínu Les Inrockuptibles (něco jako francouzský Rolling Stone) se posmutněle usmíval Bertrand Cantat, frontman Noir Désir, někdejších velkých hvězd francouzského rocku. Zdálo by se, že jeho čerstvé album Amor Fati poskytuje rozhovoru jasné alibi, ale s Cantatem to není tak jednoduché. V roce 2003 byl odsouzen za zabití své přítelkyně, herečky a zpěvačky Marie Trintignant, o sedm let později byl zase přítomen v domě, kde jeho bývalá žena Krisztina Rády zrovna páchala sebevraždu. Vyhýbala se mu nejen světová, ale i francouzská média. Skandál byl na světě, ozvala se spousta kritických hlasů, včetně první dámy Brigitte Macron, francouzská mutace populárního Elle odpověděla po svém - obálkou s fotografií Marie Trintignant a podtitulem "Ve jménu Marie". V prvním singlu alba, písni L'Angleterre, si Cantat navíc bere do pusy nejen Brexit, ale celé osazenstvo Britských ostrovů, což se pochopitelně také neobešlo bez reakce. Grázl a ještě vypočítavý gauner, chtělo by říct, a dost možná oprávněně, jenže… Deska Amor Fati je zatraceně povedená. A co teď s tím.

JAKUB: "Moje výčitky, moje bolest, citlivost, to v tom příběhu nefungovalo," řekl Bertrand Cantat v jednom z mála rozhovorů, které za poslední roky poskytl. Obraz psychopatického manipulátora se mu pořád daří vzbuzovat o dost lépe než představu kajícího se chlápka, co ví, že něco nenávratně posral. Ale co my víme? Každý dává svoje emoce najevo jinak. A je nám do toho vůbec něco? Matt Mondanile z Ducktails byl loni v rámci kampaně #metoo obviněn z nevhodného chování k ženám a jenom to stačilo k tomu, aby ho vyhodil label a všechny jeho desky byly staženy ze Spotify. A teď se tu máme bavit o chlápkovi, co ožralej ubil svou ženu devatenácti ranami do hlavy, a ta druhá, přinejmenším podle bulvárních médií, prý z velké části kvůli jeho psychickému teroru spáchala sebevraždu. Nejsem si úplně jistý, jestli tohle je ten případ, kdy bychom si měli rozhodit role na hodnýho a zlýho policajta, ale kdyby to muselo být, nebude mi dělat až takový problém být za ďáblova advokáta. Možná jsem prostě zlý člověk, ale rozhodně mně nevadí Amor Fati poslouchat a ani nevidím důvod, proč bych neměl. Jsou to samozřejmě jiné případy, ale hysterie například kolem Klause Kinského nebo filmů od Romana Polanského mě vždycky štvala. To se teď jako nemám se stejnou láskou dívat na Fitzcarralda kvůli tomu, že Kinski prznil svojí dceru? Neříkám, že si umělci můžou ve svém životě dělat, co chtějí, a že by za to neměli být potrestaní, ale je naivní mít nějaký kodex, podle kterého se díváme jen na filmy hodných otců a posloucháme leda milující manžely. Nemůžeme přece oceňovat přitažlivé magory, kteří mají ve svém pohledu něco nebezpečného, jen tehdy, když to dokáží ukočírovat. Když se dívám na starý klip Noir Désir k L'Homme Presse, vidím charismatického chlápka, se kterým bych se trochu bál vyrazit večer do baru, ale zvědavost by nakonec převážila. A podobně to mohly mít i ženy - Bertrand Cantat vždycky platil za ukázkového sígra, vznětlivého a náladového, nedělalo velký problém si představit, že nepůjde pro ránu daleko. Rozhodně ale nemyslím, že si za to ty ženy snad mohly samy. Je lehčí se do někoho takového zamilovat, než od něj pak včas odejít.

MICHAL: Chápu, co máš na mysli, ale zrovna Kinského případ je trochu složitější. Konkrétně v Německu byla zprvu ta hysterie namířená hlavně proti jeho dceři Pole, která zveřejnění svých zážitků musela vysvětlovat (a obhajovat!) před soudem. Veřejné mínění jednoduše nemohlo pobrat, že by jejich svatý Klaus mohl být něčeho takového schopen. Což zase do problematiky #metoo zapadá bohužel až příliš přesně. Rozhodně bych to nerad stavěl tak, že ten, kdo poslouchá Amor Fati, souhlasí s tím, co jeho autor udělal. To je nesmysl, desku poslouchám od vydání prakticky denně, stejně tak jako před pár lety album Horizons od projektu Détroit, který dal Cantat dohromady spolu s Pascalem Humbertem ze 16 Horsepower, a provinile si nepřipadám. Jen mi přijde zajímavé, nakolik má zrovna tyhle hranice každý nastavené jinde a jinak. Každopádně je třeba mít tyhle věci pořád na paměti - stejně jako nemůžeme poslouchat jen ty hodné a milující, tak je třeba si říct, že přece nejde jen o kvalitu hudby, filmu nebo umělecké tvorby.

JAKUB: Cantat byl odsouzen, čtyři roky si odseděl (to, že to bylo zřejmě málo, je problém zákonů, ne jeho) a nevidím důvod, proč by nemohl dál dělat hudbu. Nic jiného nikdy nedělal. Co po něm máme chtít, aby se zastřelil? Amor Fati je skvělá deska, jedna z mých nejoblíbenějších, které jsem za poslední rok slyšel. Můžeme se rozhodnout, že ji z principu odmítneme poslouchat, ale to je tak všechno, co se proti ní dá dělat. Noir Désir pro mě vždycky byli kapelou, kterou si pustím, když jsem nasranej, a ono to zafunguje, protože nasranej jako oni nejsem asi nikdy. Na Amor Fati je to spíš mírnější naštvanost a melancholie, ovšem nikterak kýčovitá, Cantat se nad sebou nedojímá. V jeho hlase je TO pořád, okouzlí a vyleká zároveň. Excuse My French nebo Chuis Con by klidně mohly být na legendární desce Tostaky. A pak jsou tu opravdu nádherně citlivé balady jako Anthracitéor, Maybe I nebo Les pluies diluviennes. Je zvláštní slyšet někoho, jako je Betrand Cantat, jak zpívá rozechvělé šansony o těžkostech lásky - "abyste milovali, musíte být šílení, je to jako seskočit na Dien Bien Phu" (bitva ve Vietnamu z padesátých let minulého století, s katastrofálním výsledkem pro koloniální francouzskou armádu, pozn. ed.). Láska jako sebevražedná mise? Dvojí významy budeme už asi nacházet všude.

MICHAL: Ostatně je to na nich celé postavené, když v L'Angleterre říká, že Anglie je jeho mladší bratr, tak to asi taky nemyslí doslova. I když si dokážu představit, že mu bylo úplně jasné, nakolik tohle prostě MUSÍ vzbudit zájem, respektive pohoršení. S tou nasraností úplně nesouhlasím, Noir Désir bývali nejsilnější v momentech na pomezí, lásku a nenávist u nich dělil jediný tón, jediné slovo. To výjimečné přicházelo právě ve chvílích na hraně. V tomhle kontextu je hodně zajímavá skutečnost, že po Cantatově návratu z vězení se Noir Désir dali na chvíli dohromady, dokonce vydali dva nové tracky a pracovali na albu, ale po několika odkladech se nakonec v roce 2010 rozpadli definitivně. Kytarista Serge Teyssot-Gay tehdy svůj odchod zdůvodnil "emocionálními, lidskými a hudebními neshodami", které ho rozdělily právě s Cantatem. Amor Fati je nicméně výjimečné a jasně ukazuje Cantatův syrový, nelehce kočírovatelný talent. Album vykazuje mohutné vnitřní napětí, živené kolizemi mezi hektickou energií titulní skladby nebo právě Excuse My French v protikladu s křehkými a intimními baladami. Jedno z nejlepších v minulém roce, souhlasím, ale zároveň se nemůžeme divit tomu, že ho label nevydává nikde jinde než ve Francii. Byť, jak je už z názvu patrné, Cantat přece jen dospěl k jakési pokoře. Amor Fati je latinská fráze, která se používá k popisu postoje, kdy si člověk uvědomuje, že všechno, co se v jeho životě stalo, včetně ztrát a utrpení, je nezbytné, protože to k životu patří. Ať se nám to líbí nebo ne.

JAKUB: Jeho smutek je celkem konejšivý, připomíná mi stavy, které na jednoho občas padnou po propité noci. Necítím tam depresivní bezvýchodnost, jakou mívaly třeba písně jiného rockového šansoniéra Alaina Bashunga. Ke smíření se sebou samým Cantat kumpány z Noir Désir vlastně ani nepotřebuje. Kdyby vydal novou desku s nimi, asi by o ní vědělo víc lidí, ale co už. Mám rád tahle utajená alba, u kterých se cítíte, jako by byla tak trochu "vaše". Mimo Francii se o Cantatovi moc neví, možná to bude i jazykovou bariérou. Samotného mě štve, že si texty musím nechávat urputně překládat do angličtiny, asi se toho dost ztratí mezi řádky. Jak bys tuhle desku prodal někomu, kdo o něm v životě neslyšel? Jde to vůbec? Celý příběh kolem Bertranda Cantata je stěží uvěřitelný, jak se z prominentního kluka, ve kterém Francouzi začátkem 90. let viděli "svého" Jima Morrisona, stal vyvrhel, někdo, o kom se raději moc nemluví. Na kdyby se v tomhle příběhu ale nehraje. Cantat si život pokazil sám a zničil ho i spoustě lidem kolem sebe, ale přeju mu, aby našel klid a dál nahrával takhle skvělé desky.

MICHAL: Právě. Prodat? Těžko, proto říkám, že se o téhle desce bez kontextu nedá vůbec mluvit, a taky s ním nakonec téměř vždy dojde k nějaké nešikovné zkratce. Nikdo ho nechce obhajovat, ale zároveň těžko soudit. Znovu. Každopádně je třeba neskončit tím, že vyvrhelové vždycky táhnou, tenhle příběh je mnohem složitější. Vzpomněl jsem si na Charlese Mansona, který zemřel sotva dva týdny předtím, než vyšlo Amor Fati. Z něj se přes všechny zločiny (nebo snad díky nim) stala popkulturní celebrita, kterou si leckdo bral do pusy nebo rovnou za vzor, často právě proto, aby mohl lacině šokovat a upozornit na sebe samého. Titulní rozhovor s Cantatem v Les Inrockuptibles se ve Francii řeší dodnes a nějakou dobu ještě asi bude, dovedu si představit, že toho redaktoři možná i litují. Ale překročili skutečně nějaký kodex? O tom, zda udělali správně nebo ne, zda na to vůbec měli právo, se mluví daleko víc než o albu. Tak už to bývá. Ve zmíněném rozhovoru to celé Bertrand Cantat pojmenoval asi nejlépe. "Vždycky to dopadne tak, že čelíme sami sobě."

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #82.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Martin Reiner: Brno je literárním centrem a vždycky bude

Adéla Polka 28.05.2020

Povídali jsme si o chystaném křtu knihy, kterou vydalo Druhé město ve spolupráci s Hostem, jenže sedět s literátem u oběda znamená dozvědět se mnohem víc...

David Macháček: ... aniž bych se přetvařoval

Jiří Přivřel 27.05.2020

Novinář David Macháček už sedmým rokem vyfotí alespoň jednu fotografii denně a ještě ten den ji spolu s dvojverším zveřejní na Facebooku. A dělá toho víc. Rozhovor.

Michal Kočan (Underdogs'): Chci donutit lidi přemýšlet

Jarmo Diehl, su, ScreamJay 26.05.2020

Víte, že Underdogs' zdaleka není jen klub? Je to komunita i promotérský kolektiv, který organizuje Fluff Fest. S Michalem Kočanem o plánech do budoucna i vzniku jedinečného kolektivu.

Vstupní prohlídka: Raptor Koch

redakce 25.05.2020

Hudební škatulky pro něj nejsou hluboké ani dost vysunuté, freakpopovou písničku rádiového charakteru střídá lo-fi ambient. Je to blázen, nebo ne?

Douška vydavatelská: XION

redakce 21.05.2020

XION se pokouší překlenout žánrové škatulky, chce představovat zajímavou hudbu z různých koutů vesmíru, hudbu jako eklektické místo s vášní a entuziasmem.

Alexandr Smutný (#zazivouhudbu): Vytváříme kulatý stůl pro všechny

Michal Pařízek 20.05.2020

K výzvě Za živou hudbu se přihlásilo téměř 3 000 lidí, vyšly desítky různých článků a objevilo se také několik disputací. Co si o ní myslet celkově? Rozhovor.

Vstupní prohlídka: Liem

redakce 20.05.2020

Vladimír Jaške je na klubové scéně známý především jako energický kytarista s neopakovatelným rukopisem, z projektů Munroe nebo 2Cold.

Full Moon 10: Editorské tipy Viktora Paláka

redakce 13.05.2020

"Vždycky jsem rád pozoroval, jak celá řada autorů roste," říká Viktor Palák o tom, co je na práci editora nejlepší. Ke kterým textům ze své kariéry ve Full Moonu doporučuje…

Full Moon 10: O smutném méďovi. Rozhovor John Congleton (us)

waghiss666 13.05.2020

Aby bylo jasno: nikdo není takový mílius jako práve John Congleton. Prý že je v L.A. se svou prítelkyní, je tam teplo a má se fajn. "Tenhle týden nepracuju, beru…

Full Moon 10: Řekni mi to ještě jednou - a ještě, a ještě! Rozhovor Abel Ferrara (us)

Jakub Peřina 13.05.2020

S režisérem Abelem Ferrarou o nutkání nespokojit se jen tak s něčím, touze jít do extrému, rokenrolových deziluzích a chuti žít. A ještě!