Články / Reporty

O pravdivosti proroctví (De veritate prophetica)

O pravdivosti proroctví (De veritate prophetica)

apx | Články / Reporty | 02.10.2012

Jet na koncert Refused do Vídně místo do Prahy je z pohledu "normálního člověka (z Brna)" vzhledem k ceně lístku (370 Kč versus 39 eur) blbost. Když ale řídíte Porsche Panamera pana továrníka, je vám to jedno, a Arena je koneckonců Arena - jiný hřiště, jiná liga, úplně jinej sport, slovy klasika. Jen na okraj pro zvědavé, rozdíl v ceně vstupenky byl dán především skutečností, že Refused už "dostali zaplaceno" za festival Rock for People, na kterém na poslední chvíli nevystoupili. Byvší modla antikapitalistů a (extrémních) levičáků už zadarmo ani zalevno rozhodně nehraje, takže vstupné kolem čtyřiceti europeněz není výjimkou a na zvýšení standardů explicitně poukazuje i cena třiček a mikin (dvacet, resp. čtyřicet eur), jejichž motivů mají Refused v zásobě opravdu hodně. Přes všechno, co se změnilo na politickém vyznění kapely a v jakém kontextu dnes jejich poselství přežívají, je hudba Refused dostatečně nasraná, pardon my french, aby to v kotli byl pořád masakr hlava nehlava (terminus technicus).

Předkapela, protežovaní krajané Terrible Feelings, hraje relativně banální punk rock, což se na přijetí rozmlsaným publikem podepsalo, a nálada se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila až po pověšení opony před devátou hodinou. Demonstrace měla začít ve čtvrt a na minutu přesně ve čtvrt taky začala. The shape of punk to come, 2012 edition. Nelze nezmínit: Dennis Lyxzén (40) je pořád ještě nejvíc sexy mužem roku (2004 podle Elle), ale to není žádným překvapením – Evropu včetně České republiky v letech "po Refused" křižoval pravidelně s kapelami Lost Patrol Band nebo The (International) Noise Conspiracy. Takže zbývala, ano, hudba.

The Shape of Punk to Come je nejlepší možný otvírák. Ve srovnání s jedním z prvních po-reunionských vystoupení v Barceloně na začátku června, kde byla první půlka setu příliš profesorská a evidentně stižená nervozitou a nejistotou (Refused nikdy dřív nehráli pro desítky tisíc lidí), sevřenost klubového prostředí a sehranost díky narvané letní sérii koncertů vytáhla atmosféru už od prvních vteřin na pokraj extáze. Popravdě řečeno, nikdy jsem v Rakousku neviděla tak divoký kotel a nikdy jsem neviděla, snad kromě Pearl Jam, že by tolik lidí zpívalo každou skladbu s kapelou. Nálada v plné Areně byla od prvního momentu čítanková - a co víc, držela se celý koncert. Ne, není to samozřejmé.

Ještě ten den odpoledne jsem někde četla, že New Noise je "jediná od nich, co se dá poslouchat". Autorovi komentáře bych přála, aby zažil první zhruba pětici songů jejich koncertu: znělo to neuvěřitelně popově, úplně jako písničky. The Refused Party Program, Liberation Frequency a nakonec i Rather Be Dead vyzněly - i díky skvělému zvuku - fantasticky, singalongy publika a stoupající teplota vzduchu jen dokreslovaly zážitek, který byl výjimečný už od stržení závěsu. A jako bonus: evidentní radost z hraní ve tvářích kapely. Že by to fakt nedělali jenom pro prachy?

Lyxzén ještě zatepla neopomněl zdůraznit důvody a argumenty reunionu (povinné), vyjádřit se ke kauze Pussy Riot (nepovinné) a dát k dobru pár pseudohistorek, byť z dob Lost Patrol Band si ho pamatuju vtipnějšího - což se dá vzhledem k rozdílným povahám obou kapel snadno pochopit. Jedno se ale frontmanovi musí nechat: krátké pauzy mezi songy, ať už s kázáním nebo bez, se povedly: svítil jen kužel světla a drobné odlesky a Lyxzénova gesta a mimika působily vážně, důležitě a uvěřitelně. Takhle si představuju Savonarolu na sklonku středověku někde ve Florencii.

Protest Song '68, Summerholidays vs. Punkroutine a Life Support Addiction se nesly na vlně aktivní komunikace s publikem, které vypadalo, že se chystá minimálně umřít (srovnání s Prahou nemám, ale podle Kryštofových fotek, použitých i u tohoto textu, je jasné, že mít fanoušky, resp. Dennise Lyxzéna na dotek, mohlo být ještě o level lepší), a famózní Refused Are Fucking Dead by mohla být zfleku olympijskou hymnou. V přídavku si dali načas s roztáhlým intrem, aby po několika minutách vypálili náležitě oceněnou hitovku New Noise a s Tannhäuser / Derivè velkolepě zakončili hodinovou, svým způsobem dokonalou show, za kterou by se nemusel stydět ani kdejaký levičák.

Tak. A teď ještě Fugazi.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace