Články / Reporty

Oázy klidu a to další (Žižkovská noc)

Oázy klidu a to další (Žižkovská noc)

Libor Staněk | Články / Reporty | 28.03.2019

I když se multižánrový festival Žižkovská noc rozprostřel do (pro někoho možná nepřijatelných) rozměrů, jeden z jeho důležitých, a přitom jaksi skrytých přínosů spočívá v tom, že se krom hudby rok od roku věnuje stále víc literatuře a divadlu. A to přirozeně platí i pro tolik podceňovanou poezii.

Jedním z hlavních míst, kde probíhalo veřejné čtení básníků, byl kulturní prostor Pracovna, v němž se hned první den představila řada známých interpretů. Uveďme básnířku Olgu Pek, básníka Jana Škroba nebo spisovatelku a aktivistku v jedné osobě Martinu Malinovou. Asi nejvýznačnějším jménem byl ale bezesporu básník Kamil Bouška, jenž je čerstvě nominovaný na letošní ocenění Magnesia Litera v kategorii poezie. Bouška četl ze své poslední knihy Inventura. V ní podniká nemilosrdný průzkum toho, co zbylo z lidskosti, aby jí závěrečnými verši knihy „Vracíš se domů s tímhle světlem, tisíckrát prošlou cestou a víš, že jsme z jediného světla, ty i já“ znovu obrodil. Za zmínku stojí rovněž vystoupení polské básnířky Julie Fiedorczuk, která představila unikátní manifest poezie nazvaný Ekopoetika, v němž se básnění neuzavírá samo do sebe, ale naopak vytváří celistvý vztah se svým okolím. Na rozněžnění duše ideální rozjezd.

V Bike Jesus jako první odstartovali přerovští kmeti Mancuso. Totální pocta šedesátkové psychedelii, co dosyta rozzářila už tak křišťálově bílý měsíc, který byl ten večer průvodcem po temných zákoutích žižkovských ulic. Uslyšet poprvé naživo písně z jejich desky Gravity of The Past byl doslova iniciační zážitek. Čtyřčlenná formace Fotbal napálila set, za nějž by se nemuseli stydět ani samotní Deerhunter. Taneční trans podepřený motorickými bicími Jakuba Šimanského zněl náramně, je znát, že kapela se od svého prvního koncertu v říjnu minulého roku skvěle vyhrála, za což může nedávná tour s Black Tar Jesus. V Bike Jesus zahráli ještě Panenské plameny a Oswaldovi. Prvně jmenovaní spoléhá na psychosomatický projev frontmana Michala Kudělky, jenž se v textech nebojí využít francouzštinu a jehož neurčité skřeky se zařezávaly jak žiletky. Rychlé tempo, devadesátkové kytary a hrubá basová linka. Oswaldovi pak přišli s daleko klidnějším, ale podobně energickým setem. Kapela, která strávila skoro celý minulý rok na turné, ukázala svou sehranost a po zásluze sklidila asi největší odezvu od diváků.

Ve Stormu pořadatelé vsadili na jistotu. Nebřenského Vltava zahrála podle očekávání své největší hity, ale kytara skvělého sólového hráče Petera Bindera z předešlých let prostě chyběla. Oproti předešlému návalu v Bike Jesus se navíc jednalo o docela konzervativní hudební výkon, který měl svůj standard, ale nic víc. Překvapením byl klub Fuchs2 na pražské Štvanici, který měl v rámci Žižkovské noci svou premiéru. Hutný postmetal Five Second to Leave přetavený do nové desky Nina Who Wasn’t ukolébával ke spánku, klub už navíc skomíral na počet diváků a „sekundy“ trpěly na špatné ozvučení.

V sobotní Pracovně se v rámci literárního večera představil kulturní čtrnáctideník A2. Ve speciálním literárním bloku se několik českých překladatelů věnovalo čtení z překladů cizojazyčných spisovatelů, např. Marie Iljašenko předčítala z básní ukrajinské poetky Oliny Husejn. Libuše Valentová představila současnou podobu rumunské poezie, když přednášela verše Any Blandiany, zaměřující se na etická témata, nebo poezii Emila Brumaru, který zemřel na počátku letošního roku. Dostalo se i na salvadorského básníka Roqueho Daltona, jehož reflektoval Michal Špína. Netradiční formát pod taktovkou A2 doplnil i Vít Kremlička, který uvedl překlady starodávných písní. A2 přesvědčila, že v rámci tuzemských tištěných periodik přistupuje k překladové literatuře s neobvyklou péčí, o čemž svědčí i její aktuální číslo věnované Ukrajině a jejím spisovatelům. Organizační koncept Pracovny poskytl po celou dobu trvání festivalu pestrý program. Vystoupili letos oceňovaní básníci Adam Borzič, Jan Těsnohlídek ml. a Tomáš Čada nebo mladá básnířka Anna Prstková. Své místo si tu ale našly i komornější koncerty Jakuba Königa nebo Stinky.

Na koncert Madhouse Express do Bike Jesus se nešlo dostat, poněvadž bylo narváno k prasknutí, tak moc jsou hoši se strakatými košilemi doma populární. Daleko méně diváků bylo v Café Vítkov, které díky svým vyvýšeným prostorům patřilo k nejkrásnějším místům festivalu. Skvělý koncert tu odehrál i bubeník z Oneidy John Colpits, kerý vystoupil se sólovým projektem Man Forever. Repetitivní bubny uváděly do transu, Colpits s křečovitým výrazem ve tváři vířil vším, co měl po ruce. Salva jak za husitských válek. S citelně ambientnějším setem, za to stejně minimalistickým, přišel domácí projekt Trans Soma pod taktovkou Ondřeje Paruse, jehož meditativní rytmické složky probublávaly ruchem zachycených mikrofonů. Nakonec to ovšem bylo jenom ticho před bouří, kterou těsně po půlnoci rozpoutal ve Vinohradském pivovaru jeden z největších objevů letoška – košická kapela Pokora. Trojčlenná sestava vykouzlila přímočarý garážový sound, který byl prokládán neskutečně vtipnými hláškami. Žádná stylizace, čistá autenticita. S klidem a pokorou, nejlepší závěr.

Žižkovská noc se za dobu své existence proměnila v monstrózní projekt, na jehož návštěvnost kapacity klubů leckdy nestačí. Velké mraveniště s nepřebernou nabídkou akcí svádí k tomu stěžovat si na kvantitu nebo zkomercionalizovanost, ale dokud bude program takový, jaký je, a budou v něm i klidové ostrůvky typu Pracovny nebo Café Vítkov, není proč se bát.

Info

Žižkovská noc
21. - 23.3. 2019 Praha

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

House (není) pro starý? (Ross from Friends)

redakce 18.05.2019

Outsider house plný drobných glitchů a neuhlazených samplů držel pevné tempo, zaťatý groove a hra s intenzitou ve skladbě Project Cybersyn...

Vražedné tempo (Anifilm 2019)

redakce 15.05.2019

Kino Světozor má pořád stejně specifické aroma, květnové počasí v Třeboni je pořád stejně matoucí a řada u asijského okýnka je pořád stejně dlouhá?

Donaufestival 2019: Co bylo nejvíc

redakce 09.05.2019

Donaufestival je pravidelně sázkou na kvalitní dramaturgii zasazenou do kulis historického rakouského městečka Kremže. Co bylo letos tím nejlepším? Nejen koncerty...

Tradice a progres, ruku v ruce (GoGo Penguin)

redakce 02.05.2019

Mrštné pianové kudrlinky v hravém songu Window přehazovaly otěže z jednoho nástroje na druhý, až se rozeběhly každý jinou cestou, stále však dokonale sehrané.

Pryč s hranicemi (Coilguns, Wrong, Or)

redakce 28.04.2019

Vlasatí řízci, těžkotonážní riffy a skučivá sóla, Wrong vrátili koncert do zajetých kolejí headbangingu a poga s jasným rozdělením pozic.

Pastelové barvy krve Goblin

redakce 17.04.2019

Pastelové barvy, jemná klišé, ostré nože, cákance krve a béčkové, rudomodré mysteriózno. Claudio Simonetti a jeho Goblin.

Trápení kokainové kočičky (Tess Parks)

redakce 15.04.2019

Koncert Tess Parks nenabídl zrovna moc argumentů, proč tuhle slečnu raději neposlouchat doma. Nabídl ale jednu neodbytnou otázku. Jenom jednu?

Moravské lidovky? Jedině s americkým přízvukem. (Dálava)

redakce 12.04.2019

Zcela zásadní byly nápadité instrumentace charakterizované elektrickou či akustickou kytarou Arama Bajakiana (John Zorn, Lou Reed, Diana Krall). Staré melodie, nová podání. Dálava.

Nejen na vlně italského diska (CPH:DOX)

redakce 04.04.2019

Tentokrát mezi Munchovým výkřikem a přiléhavými blyštivými oblečky. CPH:DOX naposledy.

Charismatický introvert (Night Lovell)

redakce 02.04.2019

Night Lovellův hluboký a místy až strašidelný hlas v člověku obvykle dokáže rozpohybovat samotné vnitřní orgány.