Tomáš Kaňka | Články / Reporty | 23.03.2019
Stál jsem uprostřed naplněné Akropole a říkal si, jak to festival Spectaculare dělá? Přitáhnout tolik lidí na Daniela Brandta, německého hudebníka-experimentátora, který má teprve druhou desku, navíc neprávem opomenutou. Znamenat to musí jediné: značce Spectaculare si lidi navykli věřit. A důvěra se s vystoupeními, jaká předvedou takoví Brandtové, může jen prohlubovat.
Podobně to vypadalo i za tři týdny v CAMPu. Podél vyhlášené široké obrazovky se srocují masy lidí, které by jen těžko dorazily na koncert Rafaela Antona Irisarriho. Jistě, americký hudebník už několik let patří k tomu nejvýraznějšímu na scéně experimentální elektroniky, plný dům bych však čekal jen na přehlídkách typu Atonal, Nowa muzyka nebo – ať to máme blíž – na pražském Lunchmeatu. Hádám, že toho večera padlo několik experimentálně elektronických panictví, stejně jako já jsem si zažil své s prostorem CAMPu. Vrátím se…
… a na Irisarriho taky, kamkoli, třebaže mu prostor Centra architektury a městského plánování výrazně pomohl a posunul jeho performanci od hudebního představení s doprovodným promítáním k plnohodnotné audiovizualitě. Prošli jsme se fikčním kosmem, do nějž byly umisťovány reálné budovy, prostory ponechal hudebník prosté života, naplněné zoufalou pomíjivostí. Místo lidských hlasů v ruinách zněly přelévavé ambientně dronové plochy, náladou nejednoznačné, kvalitou mistrovské. Irisarri pracoval s relativně úzkou škálou zvuků, svou mohutnou sonickou masu ale dokázal udržet poutavou po celou dobu. Tady nemohl být nikdo zklamán.
O tři týdny starší koncert Daniela Brandta a jeho kapely (pozoun, zefektovaná kytara) nabídl atmosféru jinou. Jestliže Irisarri představil svět především temně hloubavý – byť vždy s jakousi nadějí, svět Brandtův byl nabitý energií, přímočarostí a prostou radostí ze samotného hraní. Spokojeni byli zejména ti, kteří prahnou po aktuálně znějící hudbě na bázi kombinace inteligentní elektroniky, moderní klasické hudby a dalších žánrů, například postrocku. Což je jedna z hudebních poloh, po které Spectaculare pravidelně sahá, vzpomeňme na letošního Ólafura Arnaldse nebo loňské kombo Nils Frahm, Peter Broderick. Na rozdíl od debutové desky je aktuální materiál velmi přístupný, nabízí neustálou možnost kývání do rytmu, a být Akropole prázdnější, tak i tance. Není se co divit. Brandt skladby tvořil z pozice perkusisty a vládce nad (neméně rytmickou) elektronikou, která hudbě dodává svěží dech. Obejde se to však bez reklamy na čistý chrup a dokonalý úsměv.
Oba večery byly pro Spectaculare zcela symptomatické. Festival opět vytáhl jména, která jsou na svých scénách uznávaná, v lecčems inovativní, a zároveň o nich stále neví širší publikum. A právě role zprostředkovatele a jistoty, kterou Spectaculare po léta plní, je na pražské kulturní mapě nedocenitelná.
Daniel Brandt (uk)
28. 2. 2019 Palác Akropolis, Praha
Rafael Anton Irisarri (us)
20. 3. 2019 CAMP - Centrum architektury a městského plánování, Praha
foto © Kateřina Motýlová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.