Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 13.05.2020
Odchod zpěváka je pro spoustu kapel likvidační. Basák, bubeník, kytarista – to se většinou schová, ale když zmizí hlavní tvář, to může být průšvih. Zvláště, když to byl takový výrazný frontman, jako Erlend Hjelvik, který svou soví maskou vtiskl Kvelertak zapamatovatelný ksicht. Nicméně, soudě podle novinky Splid, se s touto změnou kapela vyrovnala velice dobře.
S příchodem nového zpěváka – a rovněž zdatného řvouna – Ivara Nikolaisena se naštěstí nic nemění na hudebních rysech formace. Kvelertak stále opracovávají svůj osobitý přístup k metalu, který si svou cestičku prošlápává mezi blackem a hardcore a tyto styly ještě míchají s podstatnou dávkou heavymetalové melodičnosti. Na Splid dokonce najdeme i svěží poppunkové náznaky. Novinka, i přes svou trochu přehnanou, téměř hodinovou stopáž, uhání dopředu jako splašený kůň a nenechává moc prostoru pro výdech.
Už název Splid, v norštině svár, ledacos napovídá. Výsledné album je skutečným bojem mezi často protichůdnými styly a přístupy, které se střetávají nejen jako jednotlivé songy, přičemž každý je vlastně jiný a nezaměnitelný s ostatními. Děje se to ale i uvnitř skladeb samotných. Při tempech, které Kvelertak nasazují, je až podivuhodné množství poměrně dlouhých kusů – hned několik jich přesáhne šest minut, Delirium Tremens má dokonce přes osm minut. To je spousta prostoru na zlomy a zvraty, změny vokálu od čistého zpěvu po maniakální řev, od melodické pasáže, po hrubý úsek. Přece jen, melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která prakticky nemá slabých míst.
A je to trochu překvapení. Jako by Kvelertak ožili. Ještě eklektičtější, ale kupodivu přístupnější forma – až si jeden říká, že tu vzniká norská konkurence pro švédský popmetalový fenomén Ghost – jim svědčí. Vždycky je tu riziko, že o část původní fanouškovské základny přijdou, to rozhodně. Ale málokdy je album plné tak obžerné radosti z toho, že je možné hudbu dělat zase trochu jinak. To nadšení, které předchozí Nattesferd scházelo.
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.