Články / Sloupky/Blogy

Od Hadího pramene #2: očista s Helmutem Bergerem

Od Hadího pramene #2: očista s Helmutem Bergerem

Veronika Havlová | Články / Sloupky/Blogy | 05.07.2016

Dva a dva filmy se spojily do dvojice a začaly si mezi sebou tvořit neplánované paralely. A film, který jsem si zařadila do programu jako zábavnou kuriozitku, nakonec zanechal nečekaně silný dojem.

Pasolini a Vlk z královských Vinohrad. Dva filmy o výjimečných režisérech, z nichž ovšem divák nemá moc šanci pochopit, v čem vlastně jejich výjimečnost spočívala. U Vlka to zamrzí hlavně proto, že je tvůrcem výjimečný režisér sám. Živé natáčení pořadu Na plovárně před projekcí Pasoliniho naštěstí nebylo zdaleka tak sterilní jako následný film, vlastně to byl celkem příjemný zážitek.


Chilský „teplý“ film Nikdy nebudeš sám a film Petra Václava Nikdy nejsme sami toho nakonec spojuje víc než podobný název. K oběma přistupuje divák po přečtení anotace a se znalostí předchozí režisérovy tvorby (v případě Václava) s jistým očekáváním, které v průběhu filmu dostane na frak. Nikdy nebudeš sám se jeví jako typický film o objevování queer identity v nepřátelském prostředí. Takových už jsme ve Varech viděli spousty, lišily se vlastně jen typem a mírou nepřátelskosti a teroru okolí, v závislosti na zemi a době vzniku. I tady vidíme křehkého, zženštilého a mírně vykrouceného kluka, který s nejlepší kámoškou probírá jiné kluky, čte horoskopy a prozpěvuje Britney Spears (ano, až taková klišé se tam objeví). Domnělý hlavní hrdina však po první třetině z filmu v podstatě zmizí a z vcelku neobjevného filmu o dospívání se stane pomalý trýznivý pohled do duše otce, který se za svého syna poprvé postaví ve chvíli, kdy je už možná pozdě.

To Petr Václav jde ve svém zatím posledním filmu Nikdy nejsme sami proti své pověsti seriózního autora vážných společenských a vztahových studií. Provedl podobný úkrok jako Bruno Dumont svým Malým Quinquinem. Sice se nevzdal snahy zobrazovat nejpalčivější problémy současného Česka, ale tentokrát poprvé zvolil formu komedie, která ve své fyzičnosti a hyperboličnosti může být pro spoustu diváků těžko zkousnutelná. Uvidíme, jestli jako Dumont bude v dalším filmu svůj potenciál komediografa rozvíjet, nebo se vrátí k realistické drásavosti.


Nejsilnějším filmem dne pro mě byl dokument Helmut Berger, herec. Hned v úvodním záběru nám režisér dopřeje podívanou na ochablý zadek někdejšího krasavce nejen z Viscontiho filmů (Soumrak bohů, Ludvík Bavorský, Rodinný portrét). Vystajlovaní diváci jsou pohoršeni či zhnuseni, čekají je však ještě horší věci. Elegantně a důstojně zestárnout se povede jen málokomu a Berger mezi ony šťastlivce nepatří. Bydlí v nevelkém bytě na salcburském sídlišti, spí v posteli po své matce a je obklopen fotkami svých krásných a většinou mrtvých kolegů a kolegyň. Záblesky bývalé slávy si užívá jen když mu nějaký evropský festival udělí cenu za celoživotní dílo. Vystavené ceny mu v pravidelných intervalech ometá hospodyně Viola, která se s námi podělí o své názory na život svého zaměstnavatele.

Visconti pro něj zůstává zásadním a nepřekonaným tvůrčím partnerem, přestože pro něj moc dobrých slov nenachází. Komunikace mezi protagonistou a režisérem Andreasem Horvathem je něco mezi soubojem a milostnou předehrou. Berger se ho snaží svézt a okouzlit, slibuje mu skandální historky, pravdy o slavných lidech, případně orální sex. Střídavě ho od sebe ve vzteku odhání, aby mu pak nechával na záznamníku dlouhé opilecké monology. Horvathovi se daří dostat se až na dřeň, jeho dokument zobrazuje lidství v celé jeho křehkosti a jímavosti. Ani ty nejintimnější záběry nepůsobí voyeursky, Horvathovi nejde o lacinou skandálnost. V poslední dlouhé trýznivé scéně se Berger několik dlouhých minut pokouší masturbovat, nakonec dojde i na happyend v podobě ejakulátu otřeného do kašmírového svetru. Berger je samozřejmě hnaný touhou provokovat, být ve středu pozornosti. Tohle závěrečné gesto ale působí spíš jako jeho snaha otevřít se, ukázat se v nejintimnější chvíli, dát svému režisérovi aspoň to málo, čeho je ještě schopný.

Další vrstvou zážitku z projekce bylo sledování reakcí diváků. Karlovarský festival staví celkem logicky image na dokonalých hvězdách a mladých stylových návštěvnících. Právě pro ně byl pohled na ochablé tělesné části dřívějšího fešáka nejhůř snesitelný. Většina to řešila smíchem, ale došlo i na zakrývání očí a ucpávání uší. Horvathuv dokument měl tak podobnou funkci, jakou mívaly návštěvy kostnice. To, co jsme dnes my, budete i vy. Honem si udělejte vymazlená kviffíčka, než bude pozdě!

Info

51. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
1. - 9. 7. 2016, Karlovy Vary
www.kviff.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Šejkr #121: Nanovo

Michal Pařízek 12.01.2024

Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?

Desky roku 2023 podle Full Moonu: 1. místo

redakce 04.01.2024

Výsledky nejsou nic menšího než vzrušující. Redakční hlasování o nejlepší nahrávku roku 2023 ovládli...

Desky roku 2023 podle Full Moonu: 2. místo

redakce 03.01.2024

Jedno údolí je magické i skličující, to druhé syrové a vznětlivé jako troudná sojka, neukojitelný hněv.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace